Jsem-Pes

Boj člověka a psa v lidské mysli

Přidáno: 23.1.2015
Autor: Erty-Pup

V kleci. Tak přesně tak si připadám už řadu let. Není to tím, že mám rád puppy play, ale částečně to s tím souvisí. Psí duše je ve mně schovaná delší dobu, ale teprve před 3 lety jsem ji pustil z okovů do mé mysli. V tu stejnou dobu nastal i první problém, konflikt s mým lidským já, které to bralo jako své výsostné území.

Často vtipkuji, že huskyho, kterým se vnitřně cítím, jsem si nevybral já, ale on mě. Máme spoustu společných rysů, milujeme pohyb, volnost i ostatní pejsky. Jsme chytří, někdy vychytralí a nezřídka paličatí. Dobře zvažujeme, co nám daná akce přinese a zda se máme vůbec namáhat ji udělat. To, co mě ale s huskym spojuje nejvíc je obliba běhu. Odpoutává mě, jsem volný jako semínko poletující ve větru, jako pták na nebi či ryba ve vodě. Do jisté míry asi utíkám před osudem, před sebou samým.

Každá z duší uvažuje naprosto rozličně, lidská racionálně, kdežto psí impulzivně. Díky jednomu tělu a mysli se pak do ní vkrádají a přetvářejí události v prospěch toho, kdo nade mnou má právě kontrolu. Jedna druhou nenávidí. Dalo by se říci, že mám částečně rozpolcenou osobnost.

Nechci psát o pudových záležitostech, tento článek je psán trošku jinou nití než ostatní články. Jde o zamyšlení nad sebou samým. Nad životem dvou duší v jednom těle, v jedné kleci. Jako jediné východisko vidím usmíření a zakopání válečné sekery. Tímto chci poděkovat Igymu, který se mě snaží pomoci a drží nade mnou ochrannou packu. Hlavně chci ale poděkovat mému pánovi, který nade mnou drží ochrannou ruku a ve všem mi pomáhá, jak jen umí. Moc ho miluji.

Nechci se rozhodně vzdát ani jedné duše ze svého já. Kdybych ztratil lidskost, byl bych jen zvířetem a chyběla by mi ona touha po lásce, citech, poznání, nových oborech a mých ostatních koníčcích. Na druhou stranu nechci zavrhnout ani své psí já. Zůstal by tam po něm prázdný pelíšek a chyběla by ve mně ona živočišnost. Sám uvidím, co a jak přinese zítřek, ale jedno vím už teď. Mám obě své já moc rád. Tak rád, že se jich prostě nedokážu vzdát, ani jednoho z nich. A proto se cítím jako v kleci.

Do toho mé lidské já ještě přetřásá morální aspekty mého chování v psí podobě a plní mi hlavu nesmyslnými myšlenkovými pochody. Díky tomu mi zabrání, aby nade mnou v daný moment převzala psí duše kontrolu a já mohl nerušeně prožívat to, co vy prožíváte zcela bezděčně. Možná to jen musím v sobě najít a poddat se tomu. I přesto je to pro mě nesmírně obtížným krokem, který se zdá být nerealizovatelným.

Závist je zlá vlastnost, vím to, ale i tak ostatním pejskům v lidském těle závidím, že oni takové utrpení nemusí snášet. Třeba tam venku je na tom někdo podobně, ale raději bych byl, kdyby ne. Nechtěl bych vidět, jak se někdo další podobně souží. Važte si, že vám byl dán dar psí duše bez vedlejšího utrpení. Mé lidské já sílí, protože na něm pracuji pravidelným cvičením a psychickým tréninkem.

Asi ve mně tento článek něco odstartoval, nějaký proces, abych se ani za jednu svoji část nestyděl a bral je, jaké jsou. Každému z nich musím dát prostor, ale právo Veta budu mít vždy já. Musím tudíž pracovat i na svém psím já. I to si zaslouží rozvíjet své dovednosti. Pakliže se mi to podaří, budu nejšťastnějším pejskem i člověkem na světě. Držte mi, prosím, všichni vaše packy. WOOF!