Jsem-Pes

Cesta do hlubin pejskovy duše

Přidáno: 17.11.2017
Autor: Toby

Jakákoli podoba se skutečnými osobami, jejich pocity a jednáním je čistě záměrná. :-)


Měl v hlavě zmatek. Vlastně to byl jeho pocit už od dob dospívání. Neměl to v dětství jednoduché. Rozuměl si hlavně s mamkou, s taťkou a starším bráchou moc ne. Nosil silné brýle, byl dost při těle a tak si posměchu a odstrkování od ostatních dětí zažil víc než dost.Prostě být nějak jiný nebývá v kolektivu moc dobře přijímáno. Přesto i tak měl pár dobrých kamarádů. Ne tolik jako ostatní, ale měl je. Stal se trochu uzavřeným klukem, stranil se společných zábav, hodně četl, přemýšlel. Ano, byl hodné dítě a minula léta dětství.

Šel do puberty a dnes už by vůbec nedovedl odpovědět na otázku, kdy si začal uvědomovat, že se mu líbí kluci a holky bere jen jako kamarádky. Díky jeho léty pěstované uzavřenosti podporované nezájmem okolí pak kolem něj jen proběhla léta, kdy ostatní sbírají sexuální zkušenosti a byl stále zoufale sám. O panictví přišel až v 26 a s holkou. Brzo cítil, že to naprosto nedává a byl ve vztahu on tím, kterého "bolela hlava" a po dvou měsících to vzdal.

Opět byl léta sám, jen tu a tam náhodná známost. Pak, když mu bylo už přes třicet mu osud do cesty přihrál o několik let staršího kluka, Tomáše. Ten ho naučil žít a milovat. Tomáš mu dal hodně, moc pomohl a moc naučil. Byl však zvláštní svou povahou. Ne, nebyl zlý a nikdy ho neuhodil a ani nebyl žádným dominantem. Přesto byl zvláštně svůj. Cítil, že s Tomášem je mu dobře a i když to byl zvláštní vztah, miloval ho. Celých devět let. Pak se to pokazilo, desátý rok mu nastalo čím dál větší trápení. Tomáš začal trpět depresemi, přišlo zneužívání léků a ještě k tomu alkohol. Snažil se jak mohl, trpělivě snášel co přišlo. Bál se každého dalšího dne, ale bojoval. Byl jako na houpačce, nikdy nevěděl co další den přinese. Po čase i když byl silný začal trpět i on. Potají plakal čím dál častěji. Ničilo ho to. Jeden večer Tomáš nepřišel domů, místo něj přišli policisté s tou nejsmutnější zprávou... Ani je nedovedl pořádně vnímat. Moc ho netrápili ani v následujících dnech. Ale najednou se mu zhroutil svět, co znal bylo pryč. Vzdal to..mysl prázdná, noha tiskne plyn k podlaze a on vyjíždí čelně proti rozjetému kamionu, nevnímá. Zavírá oči. Jak dlouho to trvá? Vteřinu? Věčnost... ? Před očima mu probíhá film života. Dodnes neví co ho přimělo, aby se vzpamatoval, jen ví, že musí žít. Pro sebe, pro druhé... Chybělo tak málo, jen pár metrů, ale je zpátky v realitě. Zastavuje, brečí, ale už je jiný. Ví, že tu zůstane, ví, že se bude rvát s tím co ho potká, ví, že bude žít podle sebe a ve skrytu duše touží být šťastný.

Míjí dny, týdny a měsíce. To všechno mu přece jen nechalo pár stop na zdraví, ale on do toho jde po hlavě a pere se sám se sebou. Má skvělého kamaráda po boku a ten mu v podstatě zachraňuje život. Kamarád přichází ve správný čas a stává se blízkou duší, je jeho druhým já, dokonce se k němu chová stokrát lépe než bývalý. A není to záměr, ten kluk je jen sám sebou. A on najednou díky němu moc věcí pochopil a začíná jinak, úplně jinak a převrací svůj život naruby. Začíná o sebe dbát, zhubne desítky kilogramů, zdraví se lepší ve všech směrech, zvedá se sebevědomí. Bourá svou uzavřenost, komunikuje, žije! Je hrdý na to kým je, nestydí se, že je gay. Má najednou spoustu přátel. Je oblíbený. Miluje lidi, společnost, je rád na světě. O sex nemá nouzi, ale zůstává bez stálého partnera, ani neví jestli ho vlastně chce...

V mysli mu pořád jako filmová smyčka běží jeho povaha. Ví, že je sice chlap se vším všudy, ale tím jak se otevřela jeho duše i před ním samotným vnímá víc svou vrozenou submisivitu. Něco si i zkusí, ale nenaplňuje ho to jak si představoval. Pak jede do Prahy na Pride. Líbí se mu tam, vidí toho spoustu a také lidské pejsky a jejich Páníčky. Zdálky sice, ale jeho pohled tam spočine dlouho. Ne, ještě nepřemýšlí do hloubky. Je sečtělý, tolerantní a ví, že to tak někteří mají. Ví, že lidská duše je jak vesmír a vnímání nějaké normálnosti je jen pojem pro každého s jiným významem.

Míjí další rok, jede zas na Pride. I pejskové jsou tam, už je hledá pohledem. Není tak daleko jako před rokem, ale nemá odvahu přijít blíž natož někoho z nich nebo Pánů oslovit. Má plnou hlavu otázek jací vlastně jsou? Jak si prožívají svůj život? Jsou vůbec šťastní? Teď už hledá cíleně dostupné informace. Pak díky internetu virtuálně poznává pejsky i Pány. Váhavě, pomalu. S každou vyměněnou větou s nimi, s každou zmínkou na síti si skládá střípky dohromady. Dochází mu spousta věcí i o něm samotném. Moc dobře ví, že nehledá toho dominanta či Pána v té podobě jak ho vnímá neznalá většina. Cítí, že dominance a vedení není o krutém bití, bezuzdném ponižování a ubližování fyzickém a psychickém.

Přemýšlí o sobě víc než kdy jindy, kouká do každého záhybu své dušičky. A neví kde se to vzalo, neví o tom téměř nic, ale má touhu stát se pejskem. Sežene si obojek, chvějou se mu ruce, když si ho poprvé připíná. ale je mu tak fajn. Téměř nastejno přichází potřeba mít své jméno. Ne to lidské, ale psí. Přemýšlí několik dlouhých dní, radí se i se svými novými kamarády. Neví, je skoro zoufalý. Tak jako patří k pejskovi obojek, patří k němu i jméno. On to má těžší, že nemá Pánečka, musí vybírat sám. A pak ho jedno jméno napadne a on v tu chvíli ví, že je to přesně to jméno jaké hledal. Ani neví, kdy se naposled cítil tak šťastný!

Když se dozví o "psí" akci na druhém konci republiky neváhá a jede několik set kilometrů. Ne, dříve by to nedokázal jet mezi lidi, které nezná, do neznámého prostředí, kde nemá moc tušení jak se vůbec chovat, jak jednat. Dušička se mu chvěje a srdíčko tluče na poplach, ale necouvne. Pak v civilu přichází mladý pejsek s kterým si píše. Podání ruky, seznámení...a už se jde na oběd mezi ostatní. Nikoho nezná osobně, je zmatený. Někoho pozdraví, někoho asi ne, neví co dělá, na oko se drží, ale je v něm totálně ustrašené štěně. Bez zaváhání ho někteří oslovují jeho psím jménem. Mladý pejsek sedí vedle něj a on se postupně stává klidnějším.

Pak přichází Páneček s kterým si psal a on se skoro bojí na něj podívat. Co má dělat, jak se má správně chovat... ??? Je mu děsně, skoro na omdlení. Pán zachraňuje situaci a s úsměvem říká, že nezapomněl...vytahuje obojek, vysloví jeho jméno a pokyne ke svým nohám. On nedokáže nic říct, zvedá se a pokleká před Pánečka. Pak poprvé v životě cítí, když mu obojek připíná Pán. Hotovo! Nemá slova, zvedá oči, pořád klečí a dívá se do Pánových očí. Moc nechybí a rozplakal by se. Než to vstřebá, jde se zas jinam.

Obojek už mu ale zůstává na krku. A už je na psí akci. Je to pro něj tak nové, tak neznámé, ale ví, že tam patří. Nezapojuje se do psích her, hledá si své místo v novém prostředí. Poprvé v reálu vidí ustrojeného svého nového kamaráda-pejska a i ostatní. Užívá si atmosféru i když z povzdálí. Ano, tohle je jeho svět! Je mu dobře, tady je jeho místo, cítí to celou dušičkou. I o tak ustrašené štěně se několik Pánečků zajímá a jsou tolerantní, vstřícní. Rádi vysvětlují. I někteří pejsci si přišli čichnout, seznámit se.

A pak mu Páneček co mu připnul obojek pokyne, aby se posadil k jeho nohám. Neohrabaně se posadí, dívá se mu do očí a snaží se bez slov mu všechno říct a Pán ho hladí a drbe. Nezná chování, neumí to vyštěkat, ale cítí, že si rozumějí. Jak zvláštní! Je moc šťastný, trápí ho jen pomyšlení, že Páneček je moc a moc daleko, neuměl by odpovědět na otázku, jestli to vydrží do budoucna... ? I mladý pejsek-kamarád je stovky kilometrů od něj. Je však šťastný, že je má a že zná i další pejsky a Pánečky. Sem patří a jeho dušička už to ví. Našel se.