Jsem-Pes

Půlnoční pes

Přidáno: 20.8.2017
Autor: Jago

Bylo to ráno jako obvykle. Vařím si kávu a připravuji snídani. Synovi ještě dělám svačinu do školy. Tahle rutina mě už unavuje, ale jsem ráda, že mám teď alespoň částečně svou rodinu. Syn je moc šikovný jak ve škole, tak s prací s počítačem, ale poslední dobou mi přijde, že mu čím dál méně rozumím. Od svých šestnácti si žije ve svém světě a je tajemný a už se se mnou moc nebaví. Už to prostě není malý kluk. Mám ho ráda a nemá to lehké. Přijde vždy včas na snídani jako dnes. „Ahoj Mami“

„Dobré ráno,“ popřeju mu jako vždy a tak nějak mě to uklidní a ráda se upřímně pousměji. Dnes je to ale jiné. Můj syn již otce nemá. Zemřel před 10ti lety při tragické autonehodě. Žiji s Jardou. Z počátku byl moc romantický, ale poslední dobou mě akorát nervuje. Chodí bůhví kam, nepracuje. Po tom, co přišel o práci, se fláká a dnes přišel ožralý takovým způsobem, že momentálně místo snídaně zvrací na záchodě.

„Všechno v pořádku, mami?“ zeptal se mě starostlivě syn a mě to na jednu stranu uklidnilo, na druhou stranu jsem měla pocit, že se zhroutím. Po delší době ze mě vypadlo: „Jo, Jarda se jen trochu včera opil, víš... hlavně nebuď jako on. Co ve škole?“

Než stihl syn odpovědět, rozrazily se dveře od záchodu. Vypotácel se z nich ožralý Jarda. Zavrávoral směrem ke stolu. V ruce držel mobil a potácel se tam a vypadalo, že si něco čte. Chvíli jsme na sebe se synem koukali a já začala ztrácet nervy.

„Ve škole dobrý, mami. Dokonce budu nejspíše dělat kostyméra školnímu představení.“ Bylo to hřejivé slyšet jeho nadšení. Ale za Jardu jsem se opravdu styděla.

„A ty by sis měl lehnout, Jardo!“ Čekala jsem různé reakce. Vím, že mě Jarda neuhodí. Ale byl fakt opilý. Jen čučel do telefonu, něco četl, a pak nečekaně zařval: „Buzeranti zkurvený!“

Upřeně jsem se na něj podívala do očí: „Jardo? Jaký buzeranti? Běž si lehnout, prosím tě. Je ráno.“

Jarda zvednul hlavu od mobilu a očima se podíval směrem ke mně. „Jen tady čtu ve zprávách. Že nějaký buzeranti včera měli průvod. Chápeš to? Kdo tohle povolí?“

Pošlu na něj nechápavý pohled. „Prosím tebe, neřeš to. Udělám ti vajíčka, co ty na to? Nebo si lehni, nechceš?“ Než stačil Jarda odpovědět, můj syn zařval: „Co ti na tom vadí, sakra?“

A bylo zle. Viděla jsem, jak se Jarda chytil. Jako by chtěl udělat krále hospody.

„Vadí mi, že jsou to buzeranti! Doufám, že nejsi jeden z nich?“ vystartoval na mého syna. Syn ucouvl a mně ruply nervy.

„Sakra nepřivolávej neštěstí. Běž si lehnout a ty jdi do školy nebo ti to ujede,“ v amoku jsem zařvala i na syna. Ten odběhl a Jarda si šel naštěstí opravdu lehnout. Bez řečí. A mě čekala cesta do práce.

Ta byla opravdu náročná. Šéfvedoucí směny mě přemluvil, abych odpracovala dvojnásobnou směnu. Za docela dobré peníze, které potřebuji, takže jsem to přijala. Mám stejně sto chutí Jardu vykopnout z bytu, co mám po mamince. Je to můj byt a Jarda poslední dobou akorát pije a ani s ním nic není. Na druhou stranu nechci žít sama. Ale potřebuji mít momentálně nějaké peníze, protože na Jardu opravdu není spoleh.

Skončila jsem v práci opravdu pozdě. Byla půlnoc. Byla jsem unavená a měla vztek. Šla jsem temným parkem směrem na zastávku a noční spoj. Přemýšlela jsem, co bude zítra a dlouho jsem necítila ten pocit veliké nejistoty. Ten, co se mě zmocnil naposledy, když umřel Tomáš. Otec mého syna.

Byla jsem naprosto zamyšlená, takže jsem si vůbec nevšimla, že mě někdo sleduje. Ten někdo mě po chvíli chytil za krk a já nemohla popadnout dech. Ne tím, jak mě škrtil, ale tím jak jsem se lekla. Byla jsem vyděšená k smrti. Neviděla jsem mu do tváře. Držel mě zezadu a cítila jsem jen, jak slintá. Ale nemluvil. To mě děsilo dvojnásob. Začala jsem řvát o pomoc! To ho ale akorát rozzuřilo. Ani nevím jak, svalil mě na zem a zasedl. Viděla jsem mu do tváře, která mě děsila, ale nejděsivější byl jeho nůž v ruce. Ta čepel, která se leskla svitem měsíce.

„Teď tě vomrdám, a zamorduju!“ zaznělo z jeho úst.

Přede mnou se promítl téměř celý život, ale stejně jsem automaticky z plných plic zařvala „Pomoc!", jak jen to šlo. Čepel nade mnou visela jak Damoklův meč a já prožívala neskutečnou hrůzu. V tom se ale z křoví vyřítila lidská bytost připomínající psa. Povalila ho, vyrazila mu nůž z ruky. Začala útočníka kousat do krku.

„Trhej!“ ozvalo se zpovzdálí. Psí člověk začal kousat toho grázla do nohy. Najednou se přiřítil muž o trochu mladší než já, dobře stavěný, v ležérním sáčku.

„Pusť!“ zařval. Ten grázl se vysmýkl a začal utíkat. Muž přiběhl okamžitě ke mně: „Jste v pořádku?“

Celá zmatená a rozklepaná jsem ze sebe vydala akorát: „Jo, asi jo.“

Muž se na mě podíval a mně v tu chvíli bylo do breku. Cítila jsem se jako malá holka a spustily se mi slzy: „Jsem strašně vystrašená. Chtěl mě zabít.“

Přikleknul ke mně. „To bude dobré!" řekl klidným hlasem. „Otelo vás zachránil. Jste v pořádku. Mám přátele na policii. Ten nůž jim doneseme na daktyloskopii, pomohu vám.“

Zírala jsem na něj. Ten muž mě najednou uklidnil. Ta hladina adrenalinu, kterou jsem měla, se uvolnila. Podívala jsem se, ale na toho druhého muže v psím převleku.

„Otelo?“ nechápavě se ptám.

„Ano, Otelo je můj věrný pes. Právě vám zachránil život. Je dobře cvičený.“

Opět se nechápavě podívám, ovšem na muže v saku. „Ale vždyť to není pes, je to člověk!“

„Vrr, woof!“ zavrčel Otelo.

„Ano, je to člověk. Ale momentálně je pes. Můj pes. A zachránil vám život. Jako dobrý pes. Je to dobrý pejsek!“ Jak toto řekl, Otelo zavrtěl ocáskem a zavrněl.

„To je šílené, ale moc vám děkuji za pomoc. Dnes opravdu nemám dobrý den,“ odvětila jsem. „Opravdu si vážím vaší pomoci, ale ještě se celá třesu. Chvíli tu počkám a pojedu domů. Je mi zima a potřebuji spánek. Jsem k smrti vyděšená.“

Ten muž se na mě až starostlivě podíval: „Mám návrh. Pojďte ke mně domů na čaj. Před venčením jsem ho vařil, takže nebude moc horký. Akorát. Bydlím za rohem. Pomohu vám kontaktovat policii a dopadnout toho člověka. Měl by být potrestán.“

Nevěděla jsem, co na to říct. „Jste hodný, ale já opravdu nemohu.“

„Nebojte, bydlíme kousek. Pojďte. Otelo bude mít radost.“ Otelo opět zavrtěl ocáskem. „Zachránil vám život, dlužíte mu to…“

Podívala jsem se na oba dva. Ten Otelo opravdu koukal smutně jako skutečný pes. Bylo to neskutečné.

„Tak dobře. Je to šílené, ale ano, půjdu. Jsem vám dlužná.“

Ten muž se usmál a řekl: „Otelo bude mít velikou radost a i já. Jsem opravdu rád, že se vám nic nestalo!“ Otelo zavrtěl několikrát ocáskem a párkrát mě oběhnul jak malé štěně.

„Tak dobře tedy,“ zvedla jsem se po nejotřesnějším zážitku v mém životě a šla s nimi.

Pozvali mě do moc hezkého domku opodál. Za dveřmi muž Otelovi sundal obojek: „Volno!“

Otelo celý rozradostněný začal čenichat po místnosti. Podal mi do ruky čaj a já jsem koukala na celou situaci jako opařená, ale snažila jsem se to nedávat najevo.

„Víte, já vím, co si asi myslíte,“ podíval se upřeně na mě. Nevěděla jsem, co odpovědět.

„Já jen nechápu,“ zakoktala jsem, „proč je ten muž jako pes? Ale je to vaše věc. Nic mi do toho vlastně není. Jsem ráda, že mi ten pán zachránil život.“

Ten muž zařval, až jsem se lekla: „Pes!“

Podíval se na Otela, ten zavrtěl ocáskem a udělal roztomilý výraz a pak na mě. Chvíli se zamyslel a řekl: „Víte, pro Otela je být pes smysl života.“ Odmlčel se.

„Vy máte nějaký smysl života?“ podíval se na mě.

„No já,“ opět jsem se zakoktala. „Můj smysl života je moje rodina,“ odpověděla jsem mu.

„Chápu,“ pravil a odmlčel se. „Takže jste šťastná se svým smyslem života, tedy rodinou?“

Proběhla delší chvíle ticha. Upřímně šťastná jsem nebyla, ale ta tragická nehoda mi změnila celý život. Bez Tomáše vlastně nemám rodinu. „No vlastně nejsem až tak šťastná, abych byla upřímná“

Muž se pousmál: „No vidíte. A můj Otelo je moc šťastný. Je stoprocentně spokojený a vím, že mě miluje, a on ví, že miluji já jeho. Kdyby to tak nebylo, tak by mi utekl. Měla jste někdy psa?“

Zavzpomínala jsem na staré dobré časy: „Ano, měla jsem psa.“

„No vidíte. A miloval vás ten pes? Dával vám to najevo?“

„Ano, samozřejmě. Byl to pes. Miloval nás do jeho smrti. I my jeho,“ odpověděla jsem a začaly mi docházet souvislosti.

„No vidíte. A stejně tak jako váš pes miloval vás a vy jeho, tak Otelo miluje mě a já jeho. Nadosmrti. Vy máte někoho, kdo vás miluje, a vy jeho, pokud se mohu zeptat?“ Ten muž mě opět zaskočil. Vzpomněla jsem si na ožralého Jardu.

„Vlastně nemám." Podíval se na mě chápavým pohledem a nepronesl dlouho nic.

„Ukážu vám náš svět.“ Vytáhl tablet a začal mi ukazovat fotografie.

Bylo to vlastně moc hezké, pro mě až srandovní, ale profesionální. Ti lidští psi měli perfektní kostýmky. Ukazoval mi různé fotografie z jejich výstav.

"Ale nemyslete si. I lidští psi musí být občas lidé a občas jimi i jsou. Ale neradi," pronesl a začal mi ukazovat fotky, jak jsou v civilu a sedí a baví se u stolu. Náhle ukázal fotku a já dostala další, asi největší dnešní šok. Upustila jsem hrnek s čajem. Ten se rozbil na zemi a čaj se rozlil po podlaze. Otelo mrštně přiběhl a začal čaj očuchávat a olizovat.

„Fuj!“ zařval ten muž. „K noze!“ a plácnul se po stehnu. Otelo mrštně přiběhl pánovi k noze.

„Jste v pořádku?“ otázal se starostlivě muž.

„Ta fotografiem,“ ukazovala jsem prstem na tablet. "To je můj syn".

Muž se pohlédl, kam ukazuji: „Kairo je váš syn?“ tázavě na mě pohlédl.

„Kairo? Můj syn se jmenuje Lukáš.“

Muž zamilovaně pohleděl: „Ach, krásný Kairo. Nejkrásnější štěně v nejširším okolí. Možná na světě.“

Nevěřila jsem vlastním očím. „Můj syn je nejkrásnější pes na světě? Proboha a dělá to vůbec dobrovolně?“

Muž pochopil, že toto je vážné téma. „Podívejte, váš syn je nejnadanější a nejhorlivější štěně, jaké se jen tak nevidí. Jsem naprosto přesvědčen, že vše dělá dobrovolně a s láskou. Ale mluvil o strachu z otčíma. Vím, že ho to trápí,“ odvětil.

„Ach ano, Jarda. Prosím vás, budu už muset jít, na mě toho je dnes už moc. Mohu se stavit zítra?“

„Samozřejmě, zavolám vám taxi. Otelo, hledej mobil!“ Otelo se zavrtěl a vyběhnul směrem ke stolku a do pusy chňapl pánův mobil. Donesl mu ho k ruce. „Hodnej pejsek,“ pohladil muž Otela po hlavě a ten se celý zatetelil.

Jela jsem domů totálně vyčerpaná. Měla jsem v hlavě tisíce myšlenek, ale hlavní myšlenka byla na mého syna a na Jardu, na kterého už mám opravdu vztek. Když jsem mu psala, ať udělá pro Lukáše večeři, odepsal, že není doma. Takže někde chlastá v hospodě nebo je bůhví kde. Ale já si ho vychutnám. Možná jsem se zbláznila, ale konečně jsem asi pochopila svého syna. Dostala jsem bláznivý plán.

Můj syn měl dva týdny do narozenin. Vybrala jsem část svých úspor a zašla za mými novými přáteli. Můj plán se jim líbil a rozhodli se mě podpořit. Jejich pomocí jsme objednali na míru masku i veškeré příslušenství, kterému nerozumím, ale dala jsem na doporučení. A znám Lukášovi velikosti, jelikož jsem dobrá matka. A znám také jeho nejoblíbenější barvu. Tyrkysová. Speciálně jsme tedy objednali tyrkysové detaily na obojek a ostatní. Objednali jsme vyražení psí známky s jeho jménem: Kairo. Těsně před narozeninami jsme vše dojeli vyzvednout do speciální dílny, kde toto vyrábí. Vše jsem zabalila do dárkového balení a čekala na další den.


Jarda už trochu popil a snažil se být vtipný. Také se snažil zakecat, že celý den nic neudělal. Ani neuklidil a nic nepřipravil na Lukášovu oslavu. Zapálili jsme svíčky na dortu a já nevěděla, jestli se více těším na Jardovu reakci nebo na reakci mého syna. Popřáli jsme Lukášovi a já mu podala do ruky dárek ode mě. Jarda jako vždy zapomněl dárek nekoupit. Syn pomalu rozbaloval svůj dárek. Jakmile ho rozbalil, strnul. Polekal se a vyděšeně se na mě podíval.

Jarda zvědavý, co jsem Lukášovi koupila, se podíval taky. A okamžitě spustil: „Co to je? Ty z něj chceš mít buzíka?“ Nechápavě na nás na oba koukal.

Já Jardu nevnímala. Jen jsem se upřeně dívala svému synovi do očí, lehce se pousmála a jako matka pronesla: „Víš, pak ti to vysvětlím. Je to na delší vyprávění. Jen jsem ti chtěla říct, že tě moc miluju a že jsi ten nejlepší a nejkrásnější pejsek na světě!“

Najednou jsem viděla, jak mu oči zazářili štěstím a skutečně vypadaly jako psí. Vyskočil na mě a celou mě objal. Naprosto dojatý mi řekl: „Mami, já to netušil, ale ty jsi ta nejlepší máma na světě!“ Téměř brečel, já taky a objímali jsme se tam navzájem.

Jarda jen nad námi lamentoval: „No co to, no tohleto?“ My ho ignorovali a objímali se.

Pak jsem se na Jardu otočila: „Víš, Jardo. Ty nevíš, co je to láska. Myslela jsem, že ano, ale poznala jsem, že nevíš. Proč tu jsi. Miluješ mě?“

Jarda jenom zakoktával: „Já, já, já,… no, já, jasně že“ Nevyznělo to moc přesvědčivě.

„Já si totiž myslím, že mě nemiluješ, protože se tak nechováš a nemiluješ ani mého syna. Chci tě požádat, abys nás opustil.“ Jarda nejdřív nevěřícně koukal, ale pak se ješitně otočil a prásknul za sebou dveřmi. Šel nejspíš do hospody. Tam každopádně řešil všechno.

A já… Já konečně usínala klidná a spokojená. Můj syn vedle byl dnes asi nejšťastnějším klukem na světě. Ještě teď se před zrcadlem na sebe kouká a já ho zbožňuji. Mého pejska. Bude to nejkrásnější pejsek na světě. Můj syn našel smysl života a já mu konečně rozumím a pomohu mu, aby mohl dobře žít. Tím se naplňuje i můj smysl života.