Jsem-Pes

Střípky jednoho bezcenného života (2) - Nero

Přidáno: 19.5.2017
Autor: AdmiralG

Série: Střípky jednoho bezcenného života
Blonďatý ďábelNeroVýcvikCesta z peklaNávštěvaDárekVysvobození

„Vzbuď se, vstávej!“

Pomalu otevírám oči. Takže to nebyl sen, skutečně jsem pořád tady. Dívám se smutnýma očima na svého nového majitele. Sice se neklepu, ale mám neskutečný strach. Hospodský mi sundává ocelový obojek a rozpoutává ruce. Po dlouhém klečení bez většího pohybu se najednou nedokážu udržet a sypu se na zem. Teď čekám ránu, musí přijít každou chvíli, ale nic se neděje. Obličejem jsem zabořený do podlahy a sekundy se zdají být neuvěřitelně dlouhé. Najednou mě chytají něčí ruce a stavějí mě na všechny čtyři. Kolena i paže se mi lehce chvějí. Je to strachem nebo neschopností svalů se vzpamatovat? Lehce zvedám hlavu. Pán stojí nade mnou a zdá se, jako by se lehce usmíval.

„Tu máš, natáhni si to!“

U rukou mi přistávají chrániče kolen. Už jsem je párkrát viděl, ale nikdy se mi nepoštěstilo je mít, ostatně, moje kolena už za ta léta tolik vytrpěla, že jsem měl trochu pochybnost, jestli je vůbec potřebuji. Pomalu si je natahuji, jsou poměrně těsná a já mám dost ztvrdlou kůži, které takové objetí nedělá dvakrát dobře, zvláště v místě zaschlých ran.

„Zrychli to! Nehodlám tu strávit celou noc. Pořádně si je nasaď, čeká nás cesta a poběžíš tak, abys mi stačil! Tady máš ještě packy. Počkej, ty ti utáhnu sám“

Vystrojený chrániči a packami se vracím do polohy na všechny čtyři. Pánovy ruce mi nasazují kožený obojek. Ani tenký, ani široký, ale krásně měkký. Utahuje mi ho tak akorát, neplandá, ale hlavně neškrtí. Pochybuji, že jsem se někdy dočkal tak příjemného zacházení. K obojku přicvakne karabina a už jsem na vodítku. Dívám se sice stále do země, ale chvílemi lehce zvednu hlavu a snažím se zahlédnout Pánův výraz. Takže tak trochu tuším, co bude následovat. Koutkem oka zahlédnu psí ocásek do análu. Pán mi mizí ze zorného pole a za chvíli už cítím, jak se mi něco rve do díry.

„Zavrť zadkem!“

Klepu celou pánví a vůbec se snažím střídat všechny možné způsoby, které mě napadají, aby byl spokojený.

„V pořádku, drží. Takže jdeme!“

Procházíme místností a blížíme se ke dveřím. To snad ne? Že bych takhle šel ven, na ulici? To přece nemůže myslet vážně? Vždyť nás může někdo vidět a někdo by mě mohl zachránit. Vycházíme ven. Je strašná tma, ale vzduch je čerstvý a tak opojný, zhluboka dýchám. Chvíli jdeme po vyšlapané cestičce, kterou spíš intuitivně pod chrániči a prsty na nohou cítím, ale najednou odbočujeme do trávy. Začíná svítit měsíc a hvězdy a moje oči si pomalu zvykly na tmu, takže jsem schopen rozeznat určité objekty ve své blízkosti. Obešli jsme budovu, kde jsem tolik trpěl a strávil tolik času. Je obrovská a celá temná. Za ní se rozkládá louka a v dálce se černá les. Tak tady mě těžko někdo osvobodí.

Jdeme relativně pomalým krokem až k lesu. Pán je překvapivě ohleduplný, nespěchá a vlastně se přizpůsobuje mojí rychlosti, která není právě velká, i když se snažím a svaly už pomalu začínají spolupracovat. Přicházíme k vyvrácenému stromu a Pán si na něj sedá čelem ke mně.

„Sedni!“

Sedám si do tureckého sedu, ale dřív, než stihnu zaujmout polohu, přiletí zničehonic rána bičíkem, kterého jsem si před tím v jeho ruce nevšiml. Heknu a zasyčím. Ani ne tak bolestí, jako spíš leknutím.

„Takhle ne! Sedni jako pes!“

Zaujímám tedy předepsanou polohu a na chvíli se na něj zadívám.

„Teď jsme sami, takže ti řeknu, co tě plus mínus čeká. Moje jméno už znáš, ale nikdy mi tak nesmíš říkat. Ostatně, pokud se tě vysloveně na něco někdo nezeptá, tak můžeš vydávat jenom psí zvuky. Od této chvíle jsi můj pes. Budeš se jmenovat Nexo. Tvoje předchozí jméno mě nezajímá, zapomeň ho, protože už nikdy na něj nebudeš slyšet. Chovám pejsky, a když si je oblíbím, tak se u mě mají celkem dobře, ale to se málokomu povede. Když se budeš snažit a dobře učit, tak budeš žít. Když nebudu spokojený, tak tě čeká stejný osud, jako tvé předchůdce – cesta k pomalé a bolestivé smrti někde daleko odsud. V tuhle chvíli mám doma ještě jednoho pejska, který je můj miláček a bude to tvůj alfa pes. Tomu budeš podřízený stejně, jako mně. Jestli se mu pokusíš cokoliv udělat, nebo mu budeš odporovat, tak to bude stejné, jako bys odporoval mně a budeš toho krutě litovat. Doma budeme za nějakých deset minut, přikývni, abych věděl, že jsi mi rozuměl.“

Přikyvuji třikrát, aby bylo naprosto jasné, že jsem všechno pochopil, i když je pravda, že některým věcem jsem ne úplně rozuměl. Už jsem se u dřívějších Pánů párkrát setkal s dogtrainingem, ale nikdy ne s jako primární věcí. Netuším, co jsou to „psí zvuky“ ani co znamená „alfa“, ale rozhodně nemám odvahu se tvářit, jako bych nerozuměl.

„Teď ti řeknu ještě pár dalších věcí, které pro tebe budou jako zákon. Mým cílem je z tebe vychovat dobrého beta psa, takže budeš často trestán, aby sis pamatoval všechno, co jsi udělal špatně a už to znovu neopakoval. Tresty se budou zpřísňovat, pokud budeš dělat něco špatného opakovaně. Vzhledem k tomu, že stejně nic neumíš, tak to patrně nenastane, ale občas rád mučím pejsky i bezdůvodně, jen pro poslech jejich kňučení. Když budeš mít někdy dovoleno mluvit, tak nikdy, zdůrazňuji nikdy, nesmíš odmlouvat! Trvale budeš mít nasazený obojek a pás cudnosti. Je to teď součást tvého těla, navždy. Ocásek a chrániče budeš mít po většinu času, ale vytáhnout nebo sundat si je můžeš jen tehdy, když k tomu ode mě dostaneš pokyn. Je na tobě, jestli se staneš skutečným psem, nebo půjdeš tam.“ Jeho ruka ukazuje ke hvězdám. „Chápeš, co jsem ti řekl?“

Chvíli váhám a pak pomalu přikyvuji. Mám divný pocit kolem žaludku. Vůbec nevím, co si mám myslet a jestli vůbec můžu myslet. Jak dlouho můžu vydržet takový život? Proud mých zmatených myšlenek najednou přerušuje rázný povel:

„OK, jdeme. Nexo! K noze!“ plácne po levém stehně. Rychle se zvedám a přesouvám se na přikázané místo. Vyrážíme temným lesem. Vzduch krásně voní čerstvým jehličím a celé okolí vypadá vpravdě romanticky, ale takhle si asi romantickou procházku představuje málokdo. Skutečně nejdeme nijak dlouho. Po pár minutách stromy řídnou a před námi se znovu otevírá relativně prázdná pláň. V dálce vidím světlo. Přibližujeme se k němu. Je to dům. Obehnaný vysokou zdí, takže vidím jen světlo v okně prvního patra. Uprostřed jsou obrovská vrata, kterými by projel i kombajn a už vidím, že u domu je i veliká stodola, nebo snad garáž. Přicházíme k malé brance vedle vrat. Musím říct, že cesta proběhla celkem dobře, nešli jsme nijak rychle. Necítím se vyčerpaně a ani mě nemusel popohánět. Přemýšlím, jestli to dělá proto, že je tak hodný, nebo proto, že sám rychleji chodit nemůže. Zarachotí klíče a jsme na malém dvorku. Konečně vidím celý dům. Je pěkný, snad to mohla být hájovna, ale budova je zděná. Znovu zarachotí klíč a já rychlým rozhlédnutím zjišťuji, že odtud nemám šanci utéct.

Přicházíme ke vchodovým dveřím a následně vcházíme do domu. Je to předsíň. Je zalitá teplem a světlem, až si musím zakrýt oči, jak strašně mě najednou bolí. Pán si odkládá lehkou bundu a pak mi odepíná vodítko. „Sedni!“ Hned poslechnu a sedám se nejlíp, jak umím, aby byl spokojený. Následuje lehké pohlazení po hlavě, ale hned je zase narovnaný a kráčí k polootevřeným dveřím do další místnosti a zakřičí: „Nero, k noze!“. Vůbec netuším, jak mohl být daleko, ale ještě ani nedozněla ozvěna a už je tu kluk, tedy vlastně pes. Mladý, silný, radostně vrtí ocasem a takovým těžko definovatelným veselým kňučením vítá Pána. Bleskne mi hlavou, že to přece jen nebude tak zlé. Že Pán je ve skutečnosti na svoje pejsky hodný, protože jinak by ho těžko tak radostně někdo vítal. Ale jako vždy mě najednou vrací zpět do reality nečekaný obrat. Nero mě zahlédl a jako mávnutím kouzelného proutku se z roztomilého pejska stává krvelačná šelma. Naprosto děsivým způsobem začal vrčet a oči se mu zúžily. Instinktivně cukám a dělám malý pohyb směrem ke dveřím, ale Pán mě hned mrskne vodítkem, které stále drží v ruce, po zádech. Vracím se do původní polohy, ale začínám se znovu klepat, tentokrát strachem. Nero se dvěma rychlými skoky přesunuje ke mně a bez varování mě kousne do krku. Jeho vrčení je stále strašnější a vidím mu v očích, že mě chce každou chvíli zabít. Pomalu se loučím se světem.

„Nero! Na místo!“, zachraňuje mě v poslední vteřině rezolutní Pánův rozkaz. Nero do mě naposledy silně udeří svým ramenem a já letím na bok, přičemž si solidně natluču o nějaký botník, či jaký krám to je, a pak se teprve pomalu a neochotně přesunuje pryč z chodby, ale nepřestává vrčet a ohlížet se na mě. Ještě ve dveřích se na chvilku zastavuje a naposledy na mě koukne. Nerozumím sice výrazivu očí, ale i slepý by poznal tu směs pohrdání a nenávisti. Pán odchází za ním, zhasíná světlo, zavírá dveře a já jsem najednou uprostřed černočerné tmy. Nevím, co mám dělat, tak se aspoň zvedám ze země a jemně si masíruju místo pod žebry, kam jsem se tak nepříjemně uhodil. V těch packách to zrovna moc dobře nejde, ale nic lepšího mě stejně nenapadá. Že bych si na chvilku lehnul a zkusil usnout? To by asi byl velký risk. Nicméně to ticho, teplo, tma… Tak rád bych spal. Cítím se pojednou příšerně unaveně. Události posledních hodin mě vyčerpaly, jako snad nikdy. Ne, nebudu nic riskovat. Zase si předpisově sedám, jen se hlavou lehce opřu o zeď a zavírám oči. Netrvá to zase tak dlouho. Dvacet nebo třicet minut? Dveře se otvírají a do chodby dopadá silný kužel světla. Rychle se narovnávám a mžourám směrem ke dveřím.

„Nexo! K noze!“

Vstávám na všechny čtyři a rychle jdu do světla a instinktivně za hlasem, který mě volá. Vcházím do patrně obýváku, kde uprostřed stojí Pán, lehce rozkročený, v levé ruce drží karabinu vodítka a v pravé bičík. Přibíhám k němu a zastavuji očkem obojku u ruky s karabinou. Jedno rychlé cvaknutí a jsem zase uvázán k jeho ruce. Rychle se rozhlédnu. Nero se líně protahuje na gauči, ale nepřestává mě pozorovat. Sice už nevrčí, ale ten pohled pořád nevěstí nic dobrého, tím méně, že by to měl být můj kamarád. Má krásnou psí masku na hlavě, hezký modrý obojek, ze zadečku mu čouhá stejný ocásek, jako mně. Akorát penis nemá zamčený, je vyholený a vypadá poměrně dlouhý, jak mu v klidu leží na stehně. Nespouští ze mě zrak a já se na jeho oči musím fixovat. Pán mluví stručně, ale celkem jasně, říká, kde co je, kam můžu, kam nesmím, ale popravdě ho moc nevnímám. Únava a Nerův upřený pohled mi totálně rozhazují zbytky soustředěnosti. Přecházíme do další místnosti. Nero nás všude následuje a pořád mě pozoruje. V ložnici si všímám krásného pelíšku vedle postele. Vypadá měkce a pohodlně, všude kolem něj je spousta psích hraček a pár polštářků. I na něm je napsáno Nerovo jméno, jako na mnoha miskách v kuchyni, nebo na koberečku před televizí v obýváku. Všechny pokoje mi přijdou stejné, už vůbec nevnímám Pánův hlas, který je navíc hodně monotónní. To se ale v mžiku mění. Přicházíme k velkým plechovým dveřím. Nero zničehonic dvakrát štěkne.

„Tady je garáž. Tam nesmíš! Nikdy! Je ti to jasné?!“ Pánův hlas je pojednou dosti hlasitý a skoro výhružný. Lehce přikyvuji. Nero znovu štěkne a výhružně zavrčí. Kývu hlavou třikrát a pořádně.

„Tím je prohlídka domu skončena, pro dnešek stačilo. Nero, do koupelny!“ pak se Pán otočí na mě, „teď ti ukážu tvoje místo, kde budeš trávit hodně času.“

Vycházíme dveřmi z kuchyně na dvorek. Pán mě táhne poměrně silně za vodítko a já rychle pletu nohama. Na dvorku vidím malý bazén, gril, pár květináčů… normální zahrádka, kterou by tu kdokoliv čekal. Teprve po chvíli vidím v nejvzdálenějším koutě ohrady psí boudu, ne právě velkou. Přivádí mě k ní a odepíná vodítko. Během chvilky slyším zacvaknutí zámku. Místo vodítka je můj obojek zamčen ke konci řetězu, který je napevno upevněn ve zdivu ohrady. Není sice nijak krátký, ale odhaduji, že dál jak na dva metry od boudy se nedostanu. Jako by se z tohoto hradu dalo utéct. Leda bych měl křídla. Vedle boudy stojí miska s vodou, kouká do ní a říká: „Včera pršelo, takže vodu máš čistou. Víc do tebe prozatím nemá smysl investovat. Ráno se ukáže, jestli začne tvůj výcvik, nebo mezitím strachem odejdeš na onen svět.“ Upřeně se na něj dívám, trochu se klepu, i když tentokrát to asi bude zimou. „Dneska si packy i ocas necháš i přes noc, aby sis zvykal.“ V očích mu trochu zablesklo, otáčí se a odchází. Pár kroků před domem se zastavil, ohlédl se mým směrem a zavolal: „Dobrou noc, Nexo, dobře hlídej, to je od teď jedna z tvých povinností.“ Zasmál se, jako by řekl bůhvíjak dobrý vtip a už za ním zaklapávají dveře.

Vrhám se na misku s vodou a piju jako bych zrovna přešel poušť. Vylízávám ji do poslední kapky, tak velkou mám žízeň. Kdyby přede mnou stála cisterna s vodou, tak v ní snad taky nenechám ani kapku. Prohlížím si boudu. Skutečně není velká, abych se tam vešel celý, musím se stočit do klubíčka. Vevnitř je deka. Trochu vlhká a smrdí snad všemi existujícími pachy světa. Zima je silnější než odpor. Snažím se do ní co nejpečlivěji zabalit, abych se trochu ohřál. Když si moje oči zvykly na tmu, tak mou pozornost upoutalo něco na stropě boudy. Jakoby tam bylo něco napsané. Trošku se zvedám, abych si to místo prohlédl, ale tma je příliš velká, abych to byl schopen přečíst. Je tam něco vyryté. Kdybych neměl ruce zabalené do těch šílených tlapek, tak bych prsty dokázal poznat, co tam je, ale takhle? Tak to zkouším nosem. Jsou to nějaká písmena. N, E, X, O. Nexo. To je přece jméno, které jsem dostal. Co to znamená? Dál už žádná písmena nejsou. Jen čárky. Pět, deset, dvacet, dvecetosm přesně. Co je to? Dny? Týdny? Nebo měsíce? Takže touhle dekou se přikrýval můj předchůdce. Tady ležel a spal. A odtud byl vytržen a odvezen někam do Arábie. Krk se mi svírá a začínají mi po tváři téct slzy. Nos se ucpává a já už zcela regulérně brečím a tiše vzlykám. Co tady proboha dělám a co mě ještě čeká?

Zrovna v tuhle chvíli zase slyším cvaknout dveře z kuchyně. Rychle se snažím se trochu uklidnit, popotáhnu a packou si utírám slzy, ale nejspíš jsem si je akorát rozmazal po obličeji spolu s hlínou a pískem. Vystrkuji hlavu z boudy a dívám se do světla. To není Pán. To je Nero. Nemá masku a jde normálně po dvou přímo ke mně.

„Vylez ven!“ zabručí rázným, ale jinak vcelku příjemným hlasem. Vylézám po čtyřech ven a v této poloze se zastavuji těsně před ním.

„Tak štěňátko nám plakalo,“ říká se silně ironickým tónem a úšklebkem ve tváři, „a to jsi ještě pořádně ani neměl důvod.“ Teď už se směje na celé kolo. Třesu se. Moje tělo se zmítá záchvěvy všech možných pocitů. Vibruje žízní, hladem, zimou, strachem, ponížením i prožitými útrapami. Připadám si, jako by mnou procházel elektrický proud. Nero si dřepne a dívá se mi přímo očí. Pak spustí uragán slov, ve kterých není nic příjemného. Každé z těch slov mě zasahuje jako jehla.

„Uděláme si jasno hned od začátku, já jsem čistokrevný vlčák, alfa a já jsem tady šéf. Ty seš jenom čokl a já budu čekat na každé tvoje zaváhání, abych ti mohl prokousnout krk. Stačí jediný můj pohled a Pán s tebou zatočí. Nemysli si, že s tebou mám nějaký soucit, tohle je můj Pán, můj dům, moje zahrada a ty brzo budeš litovat, že jsi radši neskončil jako otrok v dolech, nebo na stavbě někde v Jižní Americe. Mám tě naučit, jak se má chovat správný pes, takže budeš sledovat všechno, co dělám a já pak Pánovi poreferuju, jak ti to šlo, aby tě mohl odměnit.“ Poslední slova pronášel obzvláště pohrdlivě a na konci se zasmál, při představě, co mě asi všechno čeká. Pak už jen dodal: „Odpočiň si a zítra ráno začneme s výcvikem. Já si teď půjdu sníst nějakou dobrůtku a pak si taky pěkně oddychnu ve vyhřáté posteli s Pánem.“ Po těch slovech se znovu zasmál a rychle odešel.

Zalézám zpět do boudy a snažím se schoulit do nejmenšího klubíčka, jakého jsem schopen. Deku si přetahuji i přes hlavu a zase mi z očí tryskají slzy. Proč jsem se vůbec narodil? Třeba si pro mě ta černá dáma s kosou přijde zrovna dneska v noci. Kéž by přišla. Pak se najednou propadám do milosrdné náruče spánku.