Jsem-Pes

Střípky jednoho bezcenného života (4) - Cesta z pekla

Přidáno: 14.6.2017
Autor: AdmiralG

Série: Střípky jednoho bezcenného života
Blonďatý ďábelNeroVýcvikCesta z peklaNávštěvaDárekVysvobození

Na co tak koukáš? No jo, ležím na zemi. Co jsi čekal? Že zase začnu vyprávět, jak mě někdo drsným způsobem budí? Tentokrát tě zklamu. Zkus si usnout v situaci, v jaké jsem já. Všude kolem je sice tma a ticho, ale těžko usnu na teď už vlhkém trávníku. Těžko usnu v poloze, v jaké jsem a skoro se nemůžu pohnout. Zadek v jednom ohni a díra? Strč si tam něco tak obrovského a pak mi přijď vyprávět, jak mám ksakru spát. Už ani nevolám tu černou kamarádku, aby si mě odvedla. Bestie! Má o mě zájem jako buzík o padesátiletou a bezzubou holku z ulice. Seru na ni! Seru na všechno! No, když už si tady, tak ti povím svůj plán.

Hele, vychází měsíček. Romantika, není-liž pravda? Na tu ti taky seru. Skoncuju se vším. Nero se ráno vrátí a já se nepohnu z místa. Ať si mlátí, ať si kope, ať si křičí. Já se ho už neleknu. Pokud mě nezabije při tomhle, tak budu předstírat útěk. Proč předstírat? Copak by se mi to mohlo podařit? A i kdyby se mi povedlo se dostat ven, kam bych asi tak mohl jít? Kdysi dávno u jednoho Pána jsem skutečně utéct dokázal. Bože já byl takový idiot! Přitom na mě nebyl nijak zlý, ale já byl tehdy fakt naprosto pitomý. Byl to můj druhý Pán a oproti tomu, co zažívám teď, jsem se měl jako princezna. A jo, za to, že jsem tady a teď si vlastně můžu sám, měl jsem si hlídat koule. Furt tě ještě nenudím? Nudím už i sám sebe, ale strávíme spolu asi dlouhou noc, tak poslouchej.

Jsem kluk z děcáku, ale vždycky jsem si zakládal na tom, že jsem slušnej. Nikdy jsem nechlastal, nekouřil, o drogách ani nemluvě. Škola mě celkem bavila, a když jsem se vyučil autoelektrikářem, tak mi dokonce vychovatelé sehnali práci v jedné solidní autoopravně. Když jsem dostal první výplatu, tak jsem se mohl zbláznit radostí. Nadělal jsem si plánů do budoucnosti, těšil jsem se na vlastní bydlení, na vlastní zábavu, na vlastního partnera. Neumíš si představit, jaký to je pocit, když se skoro dvacet let o všechno dělíš s houfem dalších kluků a vlastně nic není jenom tvoje. Jo, tak jsem si to namaloval. A hovno z toho. Tahle idylka trvala přesně měsíc a půl. Začalo léto, všichni chtěli mít ty svoje bouráky v cajku, aby v nich mohli prohánět kundy, hodně práce, možná to taky znáš. I když, kdybys měl tolik práce, tak asi neposloucháš mě. Prostě, zůstal jsem v práci dýl. Byl jsem tam sám. Ležel jsem pod jedním takovým starým křápem, kterej byl tak prasácky vytuněnej, že se nedal použít na nic jinýho, než lovení přitroublých slepic. Tak jako tak jsem slíbil, že tu pojebanou elektriku dám dokupy. No a to je taky jedna z posledních věcí, kterou si pamatuju. Jak jsem tak ležel, svítil si všude možně a zkoušel se v tom kabelovém blázinci vyznat, tak mě někdo nakopl do kulí, které jsem měl pochopitelně v téhle poloze krásně nastavené. A ještě s roztaženýma a pokrčenýma nohama. No co bys čekal? Leknutím a bolestí jsem nadskočil, takže jsem si parádně rozbil hlavu a pak už nevím nic.

Probudil jsem se na tom místě, o kterém jsem ti vyprávěl. Sice s ovázanou hlavou, ale jinak jsem na sobě neměl nic. Napřed jsem nadával, pak vyhrožoval, následně prosil a nakonec brečel. Nic nepomohlo. Jak překvapivé. Jak snadno se někdo ztratí z normálního světa. Bylo a je mi jasné, že mě nikdo nehledal a hledat nebude. Napřed jsem si myslel, že by mě třeba hledali vychovatelé z děcáku, ti na mě vždycky byli hodní, se školou mi pomáhali, i tu práci mi sehnali. Tohle mi taky dlouho nevydrželo, protože za pár dní si přímo pan ředitel, ten hodný, šedovlasý pán, který měl pro mě vždycky jenom úsměv a pěkné slovo, přišel zkasírovat provizi. Chápeš to? Ta svině mě normálně prodala! A kdyby jenom mě! Za ten čas strávený v té tolikrát zmíněné „hospodě“ jsem měl možnost vidět víc tváří, které jsem si pamatoval z domova. Ty kdysi veselé dětské tváře teď byly předčasně zestárlé a strhané víc, než bych si kdy myslel, že by bylo možné.

Už ani nebrečím, když si na to vzpomenu. Vlastně to rozhodnutí zítra za každou cenu umřít mi dodalo strašně moc odvahy. Už to brzo skončí. Ještě pár hodin. Pak vyjde slunce, přijde Nero a já se mu postavím. Kdepak v boji, ale ve smrti. No tak! Měsíčku! Polez trochu rychleji. Chci udělat to, co jsem si usmyslel a ty mě jenom zdržuješ, když se skoro nehýbeš z místa.

A víš co? Tohle rozhodnutí mi dalo nejen odvahu, ale i strašně moc síly. Necítím ani bolest, ani zimu, ani hlad. Cítím se bezvadně. No, když jde někdo na smrt, tak mu většinou dají aspoň poslední večeři. Ale seru na to, aspoň se v poslední hodině nepodělám.

Co bych ti tak ještě pověděl, podívej, bolí mě oči, já si je na chvilku zavřu. Ono už stejně není co vyprávět. Co bylo, to už se nezmění a co bude, to už je jasné. Takže asi tak. To je krásný pocit. Našel jsem cestu z pekla…

Koukni se nahoru! Ty hvězdy se změnily v hotový ohňostroj! A všude kolem tolik krásných barev. To není možné. Já jsem opravdu usnul.

Jak dlouho jsem měl ty oči zavřené? Vždyť na obzoru už svítá. Hm a odvaha je v prdeli. Už zase je mi kosa. Válím se tady nahý v trávě plné rosy. V domě se ještě nesvítí, musím se trochu sebrat, abych mu ukázal, jak umírá chlap. Nějak mě i tělo zase bolí. Hlavně se neklepej! Kdybych aspoň neměl na ptákovi ten nesmysl, tlačí to jak svěrák.

Hele, už se tam rozsvítilo. Za chvilku to přijde. Jo, už vidím siluety procházet po domě, dělají si snídani. Parchanti. Pět minut, deset minut, půl hodiny. Slyším motor. Vida, tak jeden parchant odjel. Teď přijde ten druhej. Dveře se otevírají a už jde. Dneska nějak na lehko. Nemá na sobě vůbec nic. Vlastně vypadá docela neškodně, až teda na toho obrovskýho tvrdýho ptáka, na kterým by mohl odnést i kýbl s vodou. Přichází ke mně, vzhledem ke své poloze ho vidím jenom chvilkama, ale cítím teplo jeho těla. Teď ruka na mém zadku, pozor, zatni zuby! Vytahuje mi kolík. Ale neudělám mu radost, ani hlásku nevydám!

„Koukám, že po téhle noci jsi správně otupělý, to je fajn, aspoň zvládneš těžší cviky.“

Blbče! Nic nechápeš, už žádné cviky nebudou! Prostě konec hraní, já jsem tu jenom proto, abys mě zabil. Odepíná mne od země. Zvedám hlavu a stavím se na všechny čtyři. No, stavím. Moc to teda nejde, funím jako lokomotiva, ale potřebuju se trochu rozhýbat, jinak je můj plán v prdeli. Zatímco se takhle protahuju, tak Nero odběhl do domu a vrací se s miskou plnou jídla. No ne! Jídlo!

„Nažer se, budeme pokračovat s výcvikem. V misce u boudy máš vodu.“

Koukám na něj, na misku, pak zase na něj. Co teď? Ne! Pěkně podle plánu. Zůstávám na místě a dívám se mu přímo do očí.

„Tak štěňátko chce trucovat? Víš dobře, že za neuposlechnutí rozkazu budeš přísně potrestán. Tak dělej! Jez!“

Já furt nic, teď musím vydržet, hlad počká, najím se nahoře a určitě to bude chutnat líp. Zatímco ze začátku se Nero usmíval, asi teda lehce ironicky, tak teď začíná rudnout. Na čele mu vidím naběhlou žílu. Otočí se a během pár vteřin je zpátky i s rákoskou.

„Žer kurvo!“

Svííííst, první rána na prdel, svííííst, druhá, třetí, desátá, třicátá. Padám na zem, ale držím zaťaté zuby a snažím se nevydávat žádné hlasité zvuky. To by se ti líbilo, ty hajzle. Někde u přibližně sté rány ho to asi přestalo bavit, vztekle mrsknul rákosku do trávy a zase na chvíli zmizel. Ale je hned zpátky a cítím, jak cvakla karabina vodítka.

„Zvedni se! Když chceš cvičit hladovej, tvůj problém!“

Těžce se zvedám na všechny čtyři a snažím se vypadat co nejdůstojněji, ale pořád se mu upřeně dívám do očí. Dneska už mě to neleká, naopak cítím, jak mě to posiluje.

„Jdeme!“

Trhne vodítkem, ale já se nepohnu, vyvíjím maximální protitah, aby to bylo, jako bych byl k zemi přitlučený dvacítkovými hřebíky. Na moje záda začínají dopadat šlehance druhým koncem vodítka.

„Co si sakra myslíš, že děláš? Omrzel tě život?“

Jo, ty trotle, konečně jsi na to kápl, i když o tom asi ještě nevíš.

„Zítra přijede Pánovi návštěva a ty se máš předvést! Takže jestli předvedeš tohle, tak se totálně znemožníš a hlavně znemožníš jeho. Co si myslíš, že ti pak udělá?“

Jeho řev sílí, ale já ho slyším stále víc jakoby v dálce a to pravidelné třískání vodítka do svých zad už necítím vůbec. Proč bych měl řešit, co bude zítra? Zítra už tu nebudu. Začínám se hystericky smát. Nero přestává se šleháním a pouští vodítko z ruky. Odstupuje dva kroky a dívá se na mě. Takovým hodně divným pohledem, jaký jsem u něj ještě neviděl. Nejspíš si myslí, že mi přeskočilo. Přestávám se smát a zase upřeně hledím.

„Hraješ si na šílence? Psychiatrie pro psy neexistuje!“

S tašky, které jsem si před tím nevšiml, vytahuje takový ten kroužek na řemínku, co se používá na orál. Však ho určitě znáš. Taky už jsem měl v hubě mockrát. Strká mi ho mezi zuby, ani se nebráním, sílu potřebuju na jiné věci. Nezdá se ale, že by mi chtěl teď strčit ptáka do huby.

„Jak chceš, nebudeš cvičit, tak si aspoň užiju já a buď tě to blbnutí rychle přejde, nebo je po tobě!“

Hi, hi, ten kretén furt nic nechápe. Je nejenom arogantní a zákeřnej, ale i neskutečně blbej.

Vida, tak do mě zajel zezadu. Pěkně zvostra. Zmáčkl mě za oba boky a napichuje si mě na sebe jako nějakýho gumovýho panáka.

„Řvi! Kňuč! Vzdychej! Breč! Ty zasraná čubko!

Vlastně ani nevím, čeho teď chce dosáhnout, ale v tomhle směru nemám sebemenší důvod se nějak moc snažit nevydávat zvuky. Po noci strávené s tím obrovským dildem to jeho párátko sotva cítím. Z ničehonic přestává a kopne mě do zadku. Letím čumákem dopředu, ale přesto zachovávám klid. Přichází zepředu a za obojek mě zase zvedá nahoru. Vráží mi ptáka až do krku.

„Kuř ty podvraťáku!“

Ani se nehnu, ať se snaží sám. Kdybych neměl žaludek už dávno prázdný, tak by se mi asi z jeho péra v krku chtělo zvracet, ale teď už sám cítím, jak jsem totálně otupělý. Rytmicky přiráží a já ho pořád zvednutýma očima pozoruju. Už ani nekřičí. Nic neříká. Ani nevypadá naštvaně. Má takový ten výraz ve tváři… no asi jako když si chlap zajde po práci ke kurvě, aby mu udělala dobře a on se mohl vrátit k ženě a dětem se šťastným a vyrovnaným obličejem. Netrvá to dlouho a zavře oči, zakloní hlavu a já už cítím, jak mi plná dávka letí krkem snad přímo dolů do žaludku. Ani kapka se nedostane ven. Všechno jsem si vzal. To spíš asi ze zvyku. Dělal jsem to tak vždycky a tohle jsem se naučil. Mám nejvyšší čas to zabalit, vždyť já už reflexivně dělám věci, které otroci mají dělat.

Vytahuje ptáka, sundává mi i ten kroužek a bere mě za obojek. Naše oči jsou maximálně dvacet cenťáků daleko.

„Nevím, co máš za lubem, ale přijdu na to a pak se těš!“

Facka! Ale jaká. V uších slyším jenom hučení. A hned druhá! Nerozumím tomu, co říká, ale reflexivně si snažím krýt obličej. Není mi to nic platné. Letí jich nejmíň deset z každé strany a pak teprve sevření obojku povolí a já padám na zem jak přezrálá švestka.

Nero kousek poodchází a přinese misky s jídlem a pití až k mému čumáku, vlastně, co to plácám, k mému nosu. Ale já se nehýbu ani o milimetr. Na chvilku to vypadá, že zase začíná brunátnět, ale pak mávne rukou a lehá si na zahradní lehátko, na které už hodnou chvíli svítí paprsky slunce. Lehá si do takového méně sevřeného klubíčka a nepřestává mě pozorovat. I já se na něj dívám. Hlavně, abych teď vyčerpáním neusnul. To slunce dělá dobře i mne. Nicméně můj první pokus mi nevyšel. Samotná ignorace jeho příkazů a totální apatie ho nepřesvědčily, aby se mě zbavil. Takže plán B. Snažím se předstírat spánek a zavírám oči. Jen malými štěrbinami pozoruji, jestli udělá to samé. Moc se nezdá, že by se to chystal udělat, ale musím být trpělivý a vytrvalý. Hele taky už nějak mžourá. No jo, po orgasmu by si určitě rád zdříml, zvláště když je na sluníčku tak dobře. Tak, už je zavřel. Teď ještě počkat, až trochu víc zabere. Odpočítávám minuty. Najednou, když už zcela jasně vidím a slyším, že spí, tak mě přepadají pochybnosti. To zatracené slunce. Kvůli němu se cítím docela příjemně a to se jednomu nechce zrovna umírat. Kdybych si mohl vrazit pár facek, tak to udělám, ale tenhle stav netrvá věčně. Stačí si rozpomenout na to, co mi udělal včera a je jasno! Teď je ta chvíle!

Zvedám se potichu na nohy. Že by mi to dvakrát šlo, to se zrovna říct nedá, ale cítím obrovskou vnitřní sílu. Jdu potichu k domu. Nero pořád spí. Procházím domem až ke vchodovým dveřím. V zámku jsou klíče, možná, že kdybych neměl packy, tak bych se je pokusil odemknout, ale takhle to stejně nemá smysl. Sedám si na zem a zády se o ně opřu. Teď si počkám na svůj osud.

Tady vevnitř mám zase pojem o čase, v kuchyni jsou hodiny, které v celou odbíjejí čas. Poprvé odbíjejí chvilku potom, co jsem si sednul. Je dvanáct hodin. Odbije jedna. Pak dvě. Furt se nic neděje. Asi musel být řádně naštvaný, když tak tvrdě usnul. Mohlo uběhnout tak deset minut a najednou slyším dupot. Tak pojď, čekám na tebe! Nero vbíhá do chodby, v ruce drží dlouhý nůž. Teď to přijde!

„Co tady děláš?! Tak tohle nepřežiješ ty zasraná psí děvko!“

Blíží se. Nůž namířený přímo proti mému srdci. Stále se na něj dívám. Najednou jakoby zkamení.

„Tak moment! Ta dveře nejsou zamčené! Ty ses ani nepokusil dostat ven, protože by se ti to muselo povést! Branka vepředu je taky jenom na kliku.“

Pořád se na něj dívám. Oči mám nejspíš nepříčetně vytřeštěné. Dovedeš si představit, jaké to je stát před popravčí četou, dívat se do hlavní a ten povel k výstřelu pořád nikde?

„Už jsem to pochopil! Ty chceš, abych tě zabil. Nechceš zdrhnout tam, kde by tě chytili, ale tam, kde na tebe nikdo nebude moct. Tak to ne! Takovou radost ti neudělám!“

Jakoby se ve mně něco zlomilo. Doprdele! Ten hajzl je ještě větší hajzl, než by mě kdy napadlo. Ale pořád mám šanci. Najednou se prudce zvednu a rozbíhám se přímo proti tomu noži, který na mě pořád míří. Není tak daleko, cesta odsud je tak blízko. Další smůla pro mě. Místo aby moje vystartování proti sobě pokládal za útok a do nože se zapřel, tak ho odhazuje do strany a volnou rukou sevřenou v pěst mě sráží k zemi.

Válím se mu u nohou a jsem definitivně v pytli. Všechna odvaha je pryč. Všechno snažení vyšlo na prázdno. Teď už jsem zase tam, kde jsem byl včera. Začínám se klepat, z očí se valí slzy a já opět fňukám jako malá holka. Pozvednu oči nahoru. Nero se už zase tváří spokojeně.

„Takhle snadno se odtud nedostaneš, teď ti předvedu něco, co tě odnaučí podobným kouskům!“

Bez varování skáče a přišpendlí mě k podlaze vahou svého těla. Než se stihnu jakkoliv bránit, tak se mi zakousne do pravé přední packy nad loktem. Šíleně zařvu bolestí, ale těžko dokážu přehlušit jeho zuřivé vrčení. Kouše jako skutečný vlk. A pak druhá přední packa. Cítím, jak mi dolů stéká pramínek krve, ale nejsem schopen se bránit. Třeba mám pořád šanci a možná vykrvácím. Když se vyřádí na předních packách, tak se se stejnou vervou vrhá na zadní. V okamžiku, kdy tahle tortura končí, nejsem schopen jediného pohybu. Jsem otřesen a zmrzačen, ale vysvobození pořád nikde. Nero se zvedá a odchází. Necítím žádnou končetinu, není ani pomyšlení, že bych se mohl postavit. Po pár minutách už je tu zase. V ruce drží nějakou lahvičku a tašku s obvazy. Začíná mi na ty rány něco roztírat, něco, co příšerně štípe, ale já jsem v takovém šoku, že nemůžu vydat ani hlásku. Pak každou ránu pečlivě obváže. Přehazuje si mě ze strany na stranu, všechno prohlíží a po chvilce se zdá, že je se vším spokojen. Pak udělá něco, co bych stěží čekal. Jeho ruce mě zvedají do výšky a už jsem přehozený přes jeho rameno. Odnáší mě k boudě a pokládá mě na zem. Začínají se ozývat zvuky, jako by něco odemykal, vysunoval a zase zasunoval. Snažím se hlavou otočit a vidím, jak o něco zvětšuje boudu. Stěny i střecha jsou jakoby dvojité a vysunutím vnitřní strany se celá prodlužuje. Pak odklápí její střechu a přesunuje mě, neskutečně jemně, na dno. Potom bere deku, kterou zakrývá kromě hlavy celé moje tělo. Střecha zaklapává a on vchodovým otvorem dovnitř dává misky s jídlem a pitím.

„Za chvíli se vrátí Pán a promluví s tebou. Ještě jsem nepotkal psa, jako jsi ty, ale pamatuj si, že ani on tě do nebe tak snadno odejít nenechá.“

Můžu hýbat akorát hlavou, ale i to mi stačí, abych se vrhnul na pití. Na jídlo nemám ani pomyšlení, ale žízeň mě spaluje zevnitř, zatímco kousance zvenčí. Nejsem schopen přemýšlet, jen co dopiju, tak padám do tmy. Spánek nebo mdloby? Je to jedno, obojí je v tuhle chvíli úžasné.

Bum! Rána na střechu mě probouzí. Co se děje?

„Vylez ven!“

To je Pán. Takže už dorazil domů a nejspíš už i všechno ví. Velmi pomalu a opatrně se tělem soukám ven. Třeba už tam čeká s kladivem a až vystrčím hlavu tak… Už jsem částečně venku a vidím jeho boty. Nakláním se trochu na bok, jak mi to jen omezený prostor a můj stav dovoluje, ale než se stihnu natočit tak, abych na něj viděl, tak si dřepá a chytá můj obojek. Hledí mi dlouze do očí, pak teprve promluví.

„Nero mi řekl o všem, co se tady dnes stalo. Takže ti povím, co teď bude následovat. Jako první věc ti ukážu tuhle sbírku fotek. Pořádně se dívej, tohle se dělá neposlušným otrokům, když jsou na odpis. Třeba na téhle sérii je tvůj předchůdce, kterého Nero cvičil víc jak půl roku. Pak se pokusil zdrhnout. Tedy doopravdy zdrhnout, ne jako ty. Umíral ještě víc jak dva týdny v bolestech, které si neumíš představit. Odborníci tady v těchto, ehm, převýchovnách znají tisíce způsobů, jak někoho zabít pomalu. Přesně takhle dopadneš i ty, pokud promarníš druhou a poslední šanci, kterou ti teď dávám. Za druhé, zítra přijede návštěva, je to můj kamarád a k tomu doktor, podívá se na tebe, případně tě ještě ošetří, doveze léky a ty se dáš dokupy, aby mohl pokračovat tvůj výcvik, který, a to je za třetí, povedu nově já. Teď už je to na tobě. Buď přijmeš svou psí podstatu a budeš mi dělat radost, nebo skončíš jako čoklové na těch fotkách. Ještě jedno zaváhání, ještě jeden zkrat, a…“

Pán poklepává na tlustou sbírku fotek a já potichu polykám naprázdno. Tak tohle jsem zase jednou nedomyslel. Tohle je snad ještě horší, než peklo samo. Narovnává se a odchází směrem k domu.

„Jdi spát a naber sílu, budeš ji potřebovat, ať už se rozhodneš jakkoliv.“

Pomalu se nasoukávám zpět a během pár vteřin se propadám do říše snů.