Jsem-Pes

Střípky jednoho bezcenného života (6) - Dárek

Přidáno: 2.7.2017
Autor: AdmiralG

Série: Střípky jednoho bezcenného života
Blonďatý ďábelNeroVýcvikCesta z peklaNávštěvaDárekVysvobození

Další dny jsou dosti stereotypní, takže tě nebudu zatěžovat dlouhým vyprávěním. Ostatně, moc se toho neděje, většinu času stejně spím. Tak ti jenom povím, jak vypadá můj obvyklý den v tomto období, kdy se snažím nabrat síly.

Spím teď hodně tvrdě, takže mě každé ráno budí Pán. Je to vcelku příjemné probuzení. Zdá se, jako by měl pořád dobrou náladu, protože se pokaždé usmívá, tak se snažím vždycky vykouzlit úsměv. Už mě málokdy něco bolí, pouze se cítím hodně unavený. Po snídani se líně loudám po dvoře a Pán postupně a velmi zlehka pokračuje ve výcviku. První den mi pouze ukázal velkou tabuli, na které byly nafocené předpisové psí postoje a několikrát zopakoval základní psí povely, kde neopomněl zdůraznit, že je nezbytně nutné, abych se všechny z nich naučil. V dalších dnech je postupně zkouším a snažím se v nich zdokonalovat. Znáš to, takové ty obvyklé věci – sedni, lehni, dolů, k noze, zůstaň, pac a štěkej. Každý den si mě taky fotí. Jak sám říká, je to proto, aby viděl, jak se lepším. Po pár dnech, když už se můžu více hýbat, tak ještě přidává aportování a párkrát mi hodí míček, ale ne moc daleko, jen pár metrů, takže to zvládám. Pořád mi opakuje, že je důležité, abych všechno dělal raději pomalu, ale technicky správně. Někdy má dny, kdy je spokojen méně, jindy více, ale hřeje mě u srdce, že těch druhých je víc.

V takovémto lehkém tempu probíhá první týden. Nebylo to náročné, protože výcvik žádný den netrval víc jak hodinu dopoledne a hodinu odpoledne. Ani nejsem trestaný. Když k tomu připočtu nejméně šestnáct hodin, které každý den prospím a čas strávený jídlem a převazováním ran, tak mi ani nezbývá moc času na bláznivé přemýšlení, které mě týralo ještě před několika dny. Někdy, když svítí sluníčko a já polehávám na trávě, tak pokud zrovna neusnu, tak vzpomínám. Vzpomínám na svoje předchozí Pány a snažím se hledat různá pozitiva, abych si v hlavě vytvořil hypotetickou konstrukci toho, co mě vlastně čeká, ale málokdy se dostanu nějak daleko, protože všechno, co bylo dřív, se jakoby utápí v mlze. Mám dojem, že můj předchozí život je jenom nekonečná řada bolesti, ponížení, týrání a zneužívání. Vždycky to končí stejně.

Co se Nera týče, tak ho skoro nevidím. Přes den se mihne na dvoře jenom párkrát, že často stihnu zaznamenat jen jeho hlas, případně Pánův povel, který je mu směrován a než se stihnu zvednout a rozhlédnout, tak je pryč. Pravidelně se objevuje jenom před večeří. Asi tušíš proč. Pes jeho věku a energie si potřebuje čas od času upustit páru, takže mě v tu dobu chodí ojet. Není v tom žádný cit, žádné emoce. Vždycky ke mně přijde, šťouchne mi do boku a já už vím, co musím udělat. Zaujmu předpisový postoj, hlavu si položím na zem, přední packy natáhnu dopředu, abych získal potřebnou stabilitu a dírku mu vystrčím přímo proti ptákovi. Deset, patnáct minut do mě přiráží, než jeho zavytí signalizuje, že se udělal. Nebere si moc servítky, ale na druhou stranu ani nekřičí, ani neprojevuje jinou agresivitu. Možná je to proto, že nás u toho skoro vždycky pozoruje Pán, který si mě pak vždycky zavolá k noze a dá mi piškot. Já se mu pak na důkaz poděkování položím u nohy a snažím se na Nera nemyslet.

Že uběhl týden, jsem poznal celkem snadno. Jednak už jsem nedostal zpátky obvazy a jednak výcvik nabyl na intenzitě. Pán zdvojnásobil čas, po který mě trénuje a taky už drží v ruce bičík, kterým mě švihá po zadku vždycky, když něco udělám jinak, než bych podle něho měl. Energie sice o mnoho víc nemám, ale když vidím, že rány se pěkně hojí a modřiny mizí, tak mám aspoň lepší pocit ze svého těla.

Teď už Nera vídám mnohem častěji, protože často cvičí společně se mnou. No, cvičí… on všechny povely ovládá naprosto dokonale a na očích mu vidím, jak je na to patřičně hrdý. Když začne Pán v rychlém sledu opakovat rozkazy jeden za druhým, tak nikdy nejsem schopen je splnit rychleji, než se to daří Nerovi. Možná už sedám, lehám či dávám pac předpisově, ale sám nejsem spokojen, když jsem vždycky výrazně pomalejší. Taky se učím jeden nový příkaz, který mi přijde obzvláště ponižující – ukaž. Nevím, jak ty, ale tohle jsem já nikdy nedělal. Lehnout si na záda, přední packy dát jako při panáčkování, zadní packy roztáhnout a nechat ve vzduchu. Prostě poloha, kdy jsem vystavený jako tuctové zboží na pultu a absolutně bezbranný vůči čemukoliv. Naštěstí se nestává, že by toho Nero zneužil a vždycky se akorát dívá, zatímco ho Pán drbe za uchem.

Dny ubíhají a mně síly nepřibývají. Jak už jsem pověděl dřív, nic mě nebolí, ale pořád bych jenom spal. Když Pánovi ležím u nohy, tak se ze všech sil snažím neusnout, ale to mě jenom víc a víc vyčerpává. Jedno odpoledne končí výcvik a Pán si mě volá k sobě. Sedám si před něj a vyplazuji jazyk, protože přesně tak to má rád.

„Nexo, tvoje rekonvalescence brzy skončí. Pozítří přijede Ctirad a jak se tak na tebe dívám, tak bude spokojený. Základní povely zvládáš technicky správně a až přestaneš dostávat léky, tak se ti postupně začne vracet dostatek síly na to, abys je dokázal provádět rychle. Od dalšího týdne už ti zase nic neodpustím a budeš kmitat. Pak převezme tvůj výcvik znovu Nero.“

Po doznění té poslední věty mi tělem projíždí pocit veliké sklíčenosti. Jenom potichu zakňučím a v tom šoku si bez dovolení lehám a zakrývám si packami oči. Tohle jsem asi udělat neměl. Pán mě jedním rychlým hmatem chytá za obojek a vytahuje do sedu. V tu stejnou chvíli přiletí několik ran bičíkem na můj zadek.

„Nedovolil jsem ti lehnout! Sedni a zůstaň!“

Mám v očích slzy. Ne kvůli těm pár šlehnutím, to nebylo nic fyzicky bolestivého. To představa, že budu zase vydán na milost, nebo spíš nemilost Nerovi mě panicky děsí. A zrovna v tuhle chvíli se tu ten psí netvor objevuje. Přibíhá k Pánově noze, radostně vrtí ocasem a po mně už zase vrhá ty pohrdlivé pohledy.

„Tak si tu pěkně hrajte, než bude čas večeře.“

Pán se zvedá a nechává nás na zahradě o samotě. Sedím jako zkamenělý a čekám, co se bude dít. Nero mě obchází a očichává. Občas do mě strčí čumákem, ale já už mám zase takový strach, že to skoro nevnímám. Odbíhá, a když se vrací, tak nese v zubech gumovou kost. Hodí ji přímo přede mě a pak dělá dva kroky vzad a sedá si. Koukám na něj, pak na kost a nevím, co mám dělat. Čekám nějaký podraz. Nakláním hlavu na bok a posílám Nerovi celkem jasnou otázku. V tom se od dveří do domu ozve:

„To je hračka pro tebe Nexo. Nero sám ji vybral a je jenom tvoje.“

Otáčím hlavu směrem na Pána, pak na Nera a přemýšlím, jestli jsem se nepřeslechl. Pán se usmívá a asi čeká, jak budu reagovat. I Nero na mě kouká a vyplazuje u toho jazyk. Opatrně se skláním, ale pořád se dívám okolo. Nevěřím tomu, že to není další trik, jak mi něco udělat. Rychle ji beru do zubů a zvedám se na všechny čtyři. Jemně kousnu a kost zapíská. Zkouším to ještě jednou a zase a zase. Lehám si na zem, beru ji do předních pacek a znovu se do ní několikrát zakousnu. Nero si taky lehá, opravdu se nezdá, že by měl něco za lubem.

„Ne že takhle budeš pískat po nocích!“ Pán se směje a i Nero vypadá, jakoby se usmíval. „Za chvíli bude večeře.“ S těmi slovy odchází zpět do domu.

Beru hračku znovu do zubů a zvedám se na všechny čtyři. Pomalu odcházím k boudě, ale pořád tak, abych měl Nera na očích. Leží a pozoruje mě. Fakt nic nedělá. Přicházím až ke svému domečku a rychle vbíhám dovnitř. Hračku si schovávám do zadního koutu a zubama přes ní pokládám deku. Mám takový hodně zvláštní pocit. Asi bych měl nějak poděkovat. Slzy strachu teď střídají slzy štěstí. Vůbec netuším, proč mám z toho pískacího kousku tmavěmodrého plastu takovou radost. Vycházím ven. Nero se na mě dívá a já jdu přímo k němu. Vstává na všechny čtyři. V tu chvíli se zastavuji a přikrčím se. Nicméně on pořád stojí. V přikrčené poloze jdu až k němu a několikrát olizuju jeho koule. Nějak mě nenapadá nic lepšího, jak dát najevo svůj vděk. Pak se mu podívám přímo do očí. Ne tedy, že bych mu nějak extra věřil, ale asi se ode mě čeká, že v takovou chvíli se budu revanšovat něčím větším, než je pár líznutí. Jenže… co bych mu já mohl dát, když sám nic nemám? Čumákem se přibližuji k jeho čumáku a vyplazuji jazyk. Zavrčí na mě. Aha, tak takhle ne. Zakňučím a vystrkuji na něj zadek, kterým současně energicky vrtím. Takhle to asi bude správně. Rozhodně se nijak nerozpakuje, protože během chvilky cítím, jak mi vytahuje z díry ocásek a už tam zajíždí svým pérem. Nevím, jestli je to mým rozpoložením, nebo jestli jemu se to dneska líbí nějak víc, ale mám pocit, jakoby byl větší a tvrdší, než je obvyklé. Při závěrečném zavytí skoro nadskočím. Ještě jsem ho neslyšel v takové hlasitosti. Nero si lehá na bok a zhluboka oddychuje. Najednou jakobych měl v hlavě totální zatmění, tak si taky lehám hned vedle něho do klubíčka. Vůbec si nekryju záda. Kdyby mi teď chtěl cokoliv udělat, tak jsem totálně v háji. Jenže on se přistrkuje, až se mě dotýká a pokládá na mě packu. Pořád zhluboka dýchá a já pro změnu slastně kňučím. Je to hodně divné, ale dneska se mi to opravdu líbilo.

Z příjemného oddychování nás vyrušuje volání k večeři. Nero odchází do domu, zatímco Pán mi přináší k boudě misku s jídlem a do druhé přidává do vody další dávku léků. Když přijdu, tak mě podrbe za uchem, zasouvá mi do díry ocásek, který se povaluje stranou a dává mi piškot. Usmívá se.

„Tak se mi líbíš.“

Celou dobu jídla mě poplácává po zádech, a když se pak po vypití začínám soukat do boudy ke spánku, tak mě ještě zastavuje. Jsem už vevnitř, tak vystrkuji hlavu a tázavě se na něj dívám.

„Až zase přijede Ctirad, tak si dávej pozor na Doníka. Je to žárlivá čubka a kdybychom nebyli někde poblíž, tak by ti mohl ošklivě ublížit. Když na něj posledně Ctirad křikl, tak to bylo proto, že se chystal na tebe zezadu skočit a kousnout tě do krku. Nikdy se k němu neotáčej zády. Ctirad je dobrý doktor, ale mírný Pán. Možná sis myslel, že by se ti u něj líbilo víc, než u mě, ale když má Pán slabou ruku, tak mu pak smečka zvlčí a sežere navzájem. Já jsem sice přísný a nic neodpouštím, ale ta ruka, která tě trestá, je současně tvojí jedinou ochranou. Tak na to mysli. Teď se dobře vyspi, zítra budeme dělat přípravy na jejich příjezd.“

Pán odchází a já zalézám dovnitř. V nastalém šeru jako první hledám svoji hračku, pak se teprve přikrývám. Je to zvláštní pocit, usínat s gumovou kostí v zubech. Zvláštně příjemný pocit. Pořád tak úplně nevěřím tomu, že je opravdu moje, ale s každým dalším stiskem se raduji víc a víc. Moje první hračka, jenom moje. Ještě se mi v hlavě honí Pánova slova, ale než nad nimi stihnu začít přemýšlet, tak usínám.

Ráno se budím dřív, než obvykle, nebude dlouho po svítání. Hračku mám pořád v zubech. Trvá to hodnou chvíli, než se otevřou dveře a vidím přicházet Pána. Zkusím ho tentokrát trošku překvapit a několikrát silně stisknu zuby a hračka hlasitě zapíská. Pán se usměje a vykročí směrem ke mně.

„Hodnej Nexo. Vylez ven.“

Vyskakuji z boudy, kostičku pokládám na zem, radostně vrtím ocáskem a snažím se i skákat, protože mám docela veselou náladu. Ani pořádně nevím z čeho. Pán mě drbe za uchem, já se mu tisknu ke stehnu a několikrát mu olíznu nohu. Za chvíli přichází i Nero a nese mi snídani. Pán mi mezitím nese misku s vodou a pak odchází. S Nerem jsme osaměli. Chci se jít vrhnout na snídani, ale najednou si uvědomím, že mám hračku pořád venku před boudou. Rychle se podívám na Nera, který sedí jen tak dva metry před ní a dívá se na mě. Okamžitě se rozebíhám směrem k ní a beru ji do zubů. Nero se na mě nechápavě dívá, ale dlouho si ho neprohlížím, během chvilky mizím v boudě a opatrně ji pokládám do zadního rohu a zakrývám dekou. Teprve pak pomalu lezu ven a jdu k miskám. Nero konečně pochopil, oč mi jde a začíná se smát.

„Neměj strach, já ti kostičku neseberu. To bych ti ji nedával.“

Přichází blíž ke mně, takže se můžu v klidu najíst a přitom ho mám pořád na očích. Je to mnohem příjemnější, i když mě samotného překvapuje, jak poplašeně jsem před tím reagoval. To má pro mě taková maličkost opravdu takovou cenu, abych se choval jako zvíře? Nebo už se ze mě skutečně stává pes? Ne a znovu ne, teď nebudu myslet tyhle nesmysly, akorát bych se tím dál zbytečně vyčerpával. Rychle najíst, napít a pak se uvidí, co bude dál.

Po snídani ležím před boudou a čekám na další trénování, ale nějak se to dnes vleče. Ani mě neodepnuli ze řetězu. Už se začínám i trochu nudit. Naráz slyším startování motoru a pak se zase rozhostí absolutní ticho. Aha, takže někam odjeli. To vypadá na volné dopoledne. Z toho zase nemám dobrý pocit. V takovou chvíli mám moc volného času a zůstávat sám jen se svými myšlenkami mě poněkud děsí. Zpátky do boudy se mi nechce, takže odcházím tak daleko, jak mi řetěz dovoluje doprostřed dvora, abych si lehl na sluníčko. Asi teda ležím dost nepředpisově, ale nastavovat kůži paprskům slunce se mi vždycky líbilo. Světlo mi dodává potřebnou energii a můj mozek se začíná točit na plné obrátky. Jak asi bude pokračovat výcvik, až pan doktor oznámí, že už jsem zdravý? A co to vlastně říkal Pán? Dávat si pozor na Doníka a myslet na to, že jenom přísná ruka současně poskytuje ochranu. Možná na tom něco bude. Žádný z mých předchozích Pánů na mě nikdy nebyl tak přísný, ale každý se mě taky po určité době zbavil. Nakolik to byla moje chyba? Asi jsem si začal moc vyskakovat a oni mě nedokázali nebo nechtěli zkrotit, tak mě radši prodali dál. Všechno mi to najednou dává smysl a mně čím dál tím víc dochází, že za všechna ta předchozí příkoří si můžu sám. Svou paličatostí a vlastní blbostí. Nero může být arogantní a pyšný, protože je to vycvičený pes, který si je vědom toho, co umí. Na druhou stranu i v těch chvílích určitě nezapomíná, kde je jeho místo. Na co můžu být pyšný já? Zatím jsem opravdu dobrý jenom k tomu, abych někomu nastavil díru. Poslední čokl ve smečce a čubka pro ostatní hrdé a vycvičené psy.

Z letargického přemýšlení mě vyrušuje opětovný zvuk motoru. Rychle se přesouvám na svoje místo u boudy a sedám si. Netrvá dlouho a na zahrádku se přiřítí Nero jako velká voda a za ním nepoměrně pomalejším krokem přichází Pán.

„Změna plánu. Ctirad nemá zítra čas, takže přijedou už dneska.“

Na znamení pochopení štěknu. Nero mě odpíná ze řetězu a kyne packou, abych šel za ním. Přesouvám se doprostřed dvora a v dosti rychlém tempu začíná sprchování, zatímco Pán přináší potřeby na holení a další věci. Tentokrát nejsem na stole, ale všechny procedury se odehrávají na zemi. Kromě obojku mi sundávají všechno, včetně cbčka a mně se okamžitě staví pták do pozoru, což pochopitelně neujde pozornosti ani jednoho z nich. Mají dobrou náladu a i já se snažím usmívat. Teplá voda mi dělá moc příjemně a i následné holení mě těší, protože chloupky už mi celkem lezly na nervy. Když skončí, tak mě ještě jednou Pán oplachuje teplou vodou.

„Pořádně se oklepej a pak si lehni kousek vedle, abys oschnul, za chvíli jsou tady.“

Odchází dovnitř a já přesně plním rozkaz a nastavuji paprskům pokud možno každý milimetr kůže. Nero leží kousek vedle a pozoruje každý můj pohyb, přičemž je tím evidentně dost vzrušený. Opouští mě strach, takže v jednu chvíli nastavím slunci i svou díru a přitom si říkám, že na mě třeba skočí a ojede mě. Teď by to bylo fajn, možná bych se u toho i udělal. Ale dlouho se nic neděje. Když otočím hlavu tak vidím, že se Nero nehnul z místa. Tak začínám vrtět zadkem a to už v koutku oka vidím stín, který se blíží. Jenže zasunutí se tentokrát nekoná. Cítím „pouze“ velmi příjemné olíznutí díry a už ke mně přichází Nero z boku.

„Teď ne, až odjedou.“ Usměje se a zase si odchází lehnout dál ode mě.

Můj pták je z toho dost zklamaný a začíná klesat. Ostatně, i já jsem trochu zklamaný, takže si taky lehám.

Při zavrčení motoru a následném bouchání dveří oba zpozorníme. Nero mi pokyne, abych šel k boudě, sám pomalým krokem poodejde k domu. Sedám si před boudu, jak nejlépe umím a vyplazuji jazyk.

Na zahrádku napřed radostně vbíhá Bern, za ním jde Ctirad s Pánem a teprve pak se pomalu šourá Donald. Zatímco Nero s Bernem začínají hned radostně poskakovat, tak Doník si lehá stranou do stínu a jenom zdánlivě nezúčastněně pozoruje, co se děje okolo.

„Nexo, k noze!“

Rozbíhám se k Pánovi a pokud možno co nejradostněji vrtím zadkem a vyplazuji jazyk. Oči zvedám střídavě na něj a na Ctirada.

„No, tak vidím, že moje přítomnost je skoro zbytečná. Jak na něj koukám, tak vypadá úplně fit.“

„Jo, zdá se, že tvoje léčba zabrala, ale radši se na něj podívej, jestli je úplně OK a jestli můžeme pokračovat ve standartním výcviku.“

„Fajn, mrknu na to, budeš mi asistovat. Nexo, vyskoč!“

Ctirad poplácal lehátko, na kterém obvykle lehává Nero. Asi mě chce mít výš, aby se nemusel tolik naklánět. Nemám dobrý pocit, že bych měl lézt někam, kam normálně nesmím, takže obracím hlavu s tázavým výrazem na Pána.

„Nexo, zůstaň! Počkej Ctirade, donesu stůl. To se k němu dostaneš líp.“

Přináší stůl a já na něj dosti ztěžka lezu. Je to přece jen hodně vysoko a já ještě tak dobře skákat neumím. Ctirad mě obchází ze všech stran, prohmatává. Držím jako skála. Občas to někde trochu zabolí, když silněji zmáčkne některé dříve zraněné místo, ale nedávám na sobě nic znát. Vypadá spokojeně a můj Pán rovněž, tak to nechci nějakou hloupostí pokazit. Hodně se soustředím, takže jenom občas zaregistruji, co dělají Nero s Bernem, kteří zrovna dovádějí v bazénku. Doníka nevidím vůbec.

„Tak, teď se pěkně otoč, abych pořádně viděl na druhou stranu. Hodnej Nexo. A drž, možná to bude trochu bolet.“

Ctirad má hezky sametový a uklidňující hlas, takže se podle rozkazu otáčím a zrovna v tu chvíli mi Pán pustil obojek, za který mě pořád držel, abych měl prostor na tento pohyb. Když zaujmu novou polohu, tak jsem totálně v šoku. Vidím Donalda. Tedy přesněji Donaldův zadek s vrtícím ocasem, protože přední polovinu těla má v mojí boudě. Ano, v MOJÍ boudě! Dvakrát hlasitě štěknu a dřív, než se kdokoliv stihne vzpamatovat, tak seskakuju ze stolu a řítím se na něj. Pán něco zakřičí, ale já jsem v ten okamžik jako v transu. Donald vytahuje hlavu a já ke svému zděšení zjišťuji, že má v zubech MOJI hračku. Začínám naprosto nepříčetně vrčet a ještě zrychluji běh. Stihne udělat jenom asi dva kroky stranou a už na něj skáču. Vší silou se mu zakusuju přímo do boku a Doník bolestivě zakňučí, čímž mu kost vypadává z té jeho žárlivé zlodějské tlamy. Na nic nečekám, skáču po ní, beru si svoji hračku do zubů a letím se schovat do boudy.

Všechno to proběhlo strašně rychle. Hračku jsem hodil na její místo v zadním rohu a s provinilým výrazem v obličeji jsem vystrčil hlavu ven. Doník se svíjí bolestí asi tři metry vedle, zatímco Bern stojí nad ním. Nero sedí přede mnou a trochu nechápavě se na mě dívá. Přiběhli i Ctirad s Pánem, kteří se teprve teď probrali z prvotního šoku. Očekávám to nejhorší, ale nemohl jsem přece Donalda nechat, aby mi ukradl to jediné, co mám. Aby mi sebral dárek, který jsem dostal od Pána a od Nera. To jsem nemohl dopustit za žádnou cenu! Jako první promluvil Ctirad, ale překvapivě ne na mě, ale na Donalda.

„Co si sakra myslíš, že děláš? Dovolil ti někdo lézt Nexovi do boudy? Dovolil ti někdo krást mu jeho hračku?“

Ctirad křičí hodně nahlas, po sametovém hlase není ani památky a vypadá hodně naštvaně.

„Berne, mazej pryč!“

Bern poněkud neochotně odchází a sedá si vedle Nera, zatímco v ruce pana doktora se objevuje nástroj, který rozhodně nepatří k běžné výbavě doktorů – důtky.

„Nexo ti celkem jasně vysvětlil, že mu nemáš lézt do boudy a teď ti já vysvětlím, jak se máš chovat, když jsi na návštěvě.“

Začíná Donalda, který se ještě nevzpamatoval ze šoku a kousance mlátit důtkami po celém těle. Ten dosti zoufale kňučí, ale jeho snaha zdrhnout je naprosto marná. Ctirad ho pevně chytá za obojek a nepřestává do chvíle, než je Donald celý rudý a vyčerpáním a bolestí padá na zem. Bern to všechno pozoruje a tiše vrčí, ale současně vidím, že mu po tváři stékají i slzy. Nero se dívá neutrálně, ale chvilkama se podívá na mě a usměje se. Já bych nejradši zalezl do boudy a schoval se, ale strachem se nemůžu skoro ani pohnout, určitě dostanu taky, protože když jsem se rozběhl, tak Pán na mě něco volal a já jsem neposlechl. Nastalé ticho ukončuje rezolutní Ctiradův hlas.

„Myslím, že dneska radši pojedeme. Nexo je evidentně ve výborné kondici, ale moje smečka je dnes nějaká rozhašená, takže si s nima ještě promluvím.“

„OK, Ctirade, nic si z toho nedělej, tak se nám trochu poštěkali psi, to se stává i v lepších rodinách. Doník bude v pořádku a určitě si to bude pamatovat a já si se svou smečkou taky dneska promluvím.“

Po doznění těch slov se na mě Pán dívá a já strachem zalézám do boudy, takže další dění na dvoře už nemůžu sledovat. Sice se klepu strachy, ale beru svou hračku do zubů a to mě poněkud uklidňuje. V nastalém tichu a rozčilení nejsem schopen určit čas, takže jsem značně překvapen, když se ozve přísné a rezolutní:

„Nexo, vylez ven!“

I s kostičkou v zubech pomalu opouštím boudu. Nade mnou stojí Pán, je široce rozkročený, v pravé ruce drží rákosku, u levé nohy mu sedí Nero a smutně se kouká.

„Dneska jsi neuposlechl můj rozkaz a za to musíš být potrestán.“

Bere mě levou rukou za obojek a pravou mi začíná na zadek sázet rány rákoskou. Vždycky, když udeří, tak skousnu a kostička pískne, ale držím pevně. Jsem si vědom toho, co jsem udělal a že už to nikdy víckrát udělat nesmím, ale současně jsem rád, že jsem ubránil svoji hračku a za to ten výprask stojí. Deset ran, deset písknutí. Pokládám kostičku na zem a olizuji Pánovi ruku, kterou mě potrestal. Jenom se lehce usměje a odchází. Podívám se na Nera, a ten vzápětí promluví.

„Dneska ses choval jako opravdový pes. Sice jsi neposlechl rozkaz, ale dals tomu rozmazlenýmu parchantovi co proto a to já dokážu ocenit. Vystrč díru, zasloužíš po takovém trestu i odměnu.“

Samou radostí se otáčím snad rychlostí světla a nechávám Nera, aby do mě zajel. Ten hned začne rytmicky přirážet a, to je neuvěřitelné, volnou packou mi jezdí po mém ptákovi, který je okamžitě tvrdý jako žula. Při těchto slastných okamžicích jen jakoby v mrákotách registruji, že mi Pán přináší misku s večeří a pohled na nás dva se mu asi líbí, protože se široce usmívá. Nero stále zrychluje a já cítím pulsování ve svém ptákovi. Začínám měnit slastné kňučení ve vzrušené vytí, které přechází v dlouhé zavytí ve chvíli, kdy mi proud horké bílé tekutiny začíná vyrážet ven. Jen pár vteřin na to začíná výt i Nero a plnou vahou dopadá na moje záda, zatímco cítím, jak se moje díra zaplňuje jeho spermatem. Oba padáme na bok, zatímco Pán nad námi spokojeně stojí.

„Tak jsou pejskové hodní. Tumáte, za odměnu.“

Oběma nám dává do tlam po piškotu. Nero ho rychle zhltne, pak se postaví na všechny čtyři, olízne mi obličej a odchází do domu. Pán mi zase ptáka zamyká do cbčka, do díry zastrkuje ocásek, přicvakne řetěz k obojku a jsem opět řádně ustrojen. Taky se zvedám, radostně ocáskem zavrtím a olíznu mu nohu. Ještě jednou mě pohladí po hlavě a rovněž odchází.

„Najez se a pak se dobře vyspi. Zítra tě čeká seznámení s dalšími povinnostmi.“

Vrhám se na jídlo a misku vylížu do posledního drobečku. Sice je ještě světlo, ale dnešek byl plný náročných zážitků, takže beru kostičku do zubů a zalézám do boudy. Jak si lehám, tak mě trošku štípne zadek, přičemž si uvědomím, že jsem vlastně dostal výprask, ale plejáda toho příjemného tento pocit rychle odkáže do říše dávných vzpomínek. S hračkou v zubech a úsměvem na tváři záhy usínám.