Jsem-Pes

Střípky jednoho bezcenného života (7) - Vysvobození

Přidáno: 6.7.2017
Autor: AdmiralG

Série: Střípky jednoho bezcenného života
Blonďatý ďábelNeroVýcvikCesta z peklaNávštěvaDárekVysvobození

„Vrrrr, haf, haf“

Co se to k čertu děje? Kde se tu vzala ta voda? Aha, už je mi to jasné. Ranní sprcha. Rychle beru do zubů kostičku a vybíhám z boudy. Venku stojí Nero s hadicí, zatímco Pán je ve dveřích do domu a upíjí kafe.

„Rychle Nexo, pokračuje výcvik, fofrem umejt a po snídani na to vletíme, než ti přibudou další povinnosti.“

Moc se mi teda nechce. Voda sice není ledová, ale ani tak se mi tenhle způsob buzení ani trochu nelíbí. Pořád uskakuju a přitom se snažím neztratit svoji hračku, ale po několika minutách už to nejde, kostička mi vypadává a proud vody ji odhodí mimo můj dosah, protože řetěz mi neumožňuje zdrhnout daleko. Začínám zoufale výt. Od domu slyším, jak volá Pán.

„Nero, už ho nechej. Odvaž ho, ať si schová kostičku do boudy a do snídaně ať je suchý. Nemám čas.“

Vodní příval se okamžitě zastavuje a Nero se tváří trochu zklamaně. Odepíná mě ze řetězu.

„Doufám, že si pamatuješ, co máš teď dělat.“

Na znamení souhlasu štěknu. Rychle si beru kostičku do zubů a začínám pobíhat po dvoře, abych uschnul. Však si pamatuješ, jak jsem se tohle učil a jak mi to nevyšlo. Takže tentokrát pořádně klepu penisem, abych z cbčka dostal vodu pokud možno do poslední kapky. Dneska mám výhodu, asi už je docela pozdě, protože tráva je bez rosy. Běhám jako smyslů zbavený a abych se trochu uklidnil, tak každou chvilku stisknu zuby a písknu. Je to dobrý, sluníčko připaluje, síly mám dost, takže to může trvat maximálně deset minut a cítím se suchý. Klepu ještě několikrát cbčkem, tahám ho po trávě, abych měl jistotu, že tam nenastane problém. Znovu přichází Nero a nese snídani.

„Nexo, zůstaň! Nasnídáš se, až si s tebou Pán promluví.“

Poslušně si sedám a hračku si pokládám před sebe. Čekám. Pán přichází za nedlouho, asi má něco oficiálního, protože je v obleku. Skoro bych ho ani nepoznal. Vypadá jako nějaký bankéř a u dveří si odkládá krásný kožený kufřík. Jde rychlým krokem ke mně. Zvedám se a radostně vrtím ocasem.

„Sedni! Tak je hodnej pejsek. Odjíždím na pár dnů pryč, takže tu nevyváděj, Nero tě kromě základního výcviku seznámí s dalšími povinnostmi a pak mi bude o všem referovat. Klidné období ti skončilo, teď už ti zase nic neprominu a z ničeho neslevím, tak na to pamatuj. Teď se běž nasnídat.“

Ještě mě pohladí po hlavě, já znovu radostně zavrtím ocasem a štěknu. Beru do zubů kostičku a několikrát písknu, dokud mi nezmizí v útrobách domu. Běžím hned k misce a pouštím se do snídaně. Dneska jsou to granule, jsou tvrdé, ale já si s nima poradím, protože potřebuju mít hodně sil na další výcvik. Jen tak po očku při jídle sleduji, co se děje v domě. Pán se loučí s Nerem a dlouze na něj mluví. Nero se sice netváří úplně nadšeně, ale po včerejšku si myslím, že už mě bezdůvodně týrat nebude. Slyším startování motoru, pak zavírání brány. Zrovna v tu chvíli jsem dojedl, odnáším si kostičku schovat do boudy, je tam příšerně mokro, snad to do večera trochu uschne, hlavně deka, zkusím ji pak vytáhnout na sluníčko. Na další přemýšlení není čas. Vidím Nera, jak se pohybuje po domě, takže všeho nechávám, běžím doprostřed dvora, zaujímám předpisový postoj a čekám, co bude dál. Skutečně po chvilce přichází. Nese si rákosku, bičík, tenisák, taky packy a chrániče na kolena, které hází na zem přede mě. Kromě pacek si všechno ostatní odkládá na lehátko. Pokyne směrem ke mně hlavou a já si hned začnu chrániče natahovat na kolena. Když jsem hotov, tak mi nasadí přední packy a já štěknu a zavrtím ocasem, aby bylo jasné, že jsem připraven.

„OK, do oběda budeme trénovat, co už ses naučil a pak se uvidí. Když bude všechno v pořádku, tak se odpoledne budeme věnovat novým věcem. Když to budeš flákat, tak budeš trénovat do padnutí.“

Začíná hotový kolotoč. Staccato povelů přeruší jen občasné šlehnutí bičíkem. Vždycky to sice zabolí, ale jednu ránu zvládnu, hlavně abych byl dobrý pes. Nedokážu odhadnout, jak dlouho to trvá, ale jsem hodně unavený. Když přichází na řadu aportování, tak sotva klepu packama. Nero mě rozhodně nešetří. Tenisák lítá přes celou zahradu a já lítám za ním.

„Jestli nebudeš pořádně zvedat nohy, tak se ti ty chrániče smeknou dolů a já ti je zpátky posouvat nebudu. Mysli na to!“

No jo, to se řekne, já na to sice myslím, ale není to nic platný. Snažím se vždycky rychle doběhnout k tenisáku a rychle ho donést zpátky. U toho moc času na přemýšlení nad chrániči nezbude. Skutečně, když přichází asi desátý aport, tak už je mám místo na kolenou, na holeních.

„Co jsem ti říkal Nexo? Dobře ti tak!“

Takže běhám bez chráničů, protože mi je Nero stahuje úplně a ještě mě několikrát přetáhne pořádně bičíkem po zadku, až bolestí zakňučím. No jo, jsem blbec. Mám štychy na zadku a ještě si rozedřu kolena. To si zase budu dlouho pamatovat. Háže ještě asi desetkrát, to už mám kolena v jednom ohni a ani jejich pořádné zvedání mi teď nepomůže. Naštěstí zase měníme obsah tréninku a vracíme se k povelům. Ty už mi docela jdou a další rány na můj zadek nepřiletí, ale jsem fakt docela grogy.

„Dobře, tohle by ti celkem šlo, budeme to ještě pilovat, teď se běž napít a pak zpátky ke mně.“

S děkovným štěknutím se běžím napít a misku vycucnu do poslední kapky. Nero se mezitím natáhl na lehátko a otvírá si pivo. Běžím k němu a sedám si vedle.

„Než budeme pokračovat, tak mi pěkně poděkuješ za moji námahu. Takže začni lízat od konečku prstů na nohou napřed jednu nohu, pak druhou nohu, potom koule a nakonec ptáka!“

Tohle mi nedělá problém. Je to sice ponižující, ale už jsem to ve svém otrockém životě dělal tolikrát, že to ani nemůžu spočítat. Navíc, Nero je aspoň pěkný a mladý a má hezký péro. Vlastně je celý krásný. Taky jsem byl hezký, když jsem byl v jeho letech. I když, kdybych byl tehdy ošklivý, tak bych možná takhle neskončil. Tyhle myšlenky se mi honí hlavou, když jazykem zajíždím do všech záhybů mezi prsty a lížu, jak nejlépe umím. Nero se na mě dívá, občas se napije piva. Nijak nedává najevo, jestli se mu to líbí, nebo ne. Péro mu nestojí. Po chvilce bere do ruky bičík. Lekám se a vrhám po něm smutný pohled, ale nepřestávám lízat. Čekám každou chvíli ránu. Skutečně najednou vzduch prořízne rychlý svist, ale nedopadl na moje záda. Nero jenom naprázdno švihnul. To zopakuje ještě několikrát. Pokaždé se leknu. Asi nějaká další forma výcviku, abych si na ten zvuk zvykal. Stejně moc nemám na výběr. Od začátku jsem přece věděl, že s tímhle Pánem mě čeká hodně bolesti a že budu mlácený i bezdůvodně, čistě pro jeho potěšení. Nero je ze stejného těsta.

Konečně přišel čas na lízání ptáka a ten začíná okamžitě reagovat. Zničehonic je tvrdý jako kámen. Z lízání přecházím na kouření. Nerovi vypadává bičík z ruky, slastně si dává packy za hlavu a zavírá oči. Takže fajn, s tímhle by mohl být spokojený. Má hodně dlouhý péro, nemám šanci ho do sebe dostat celé, ale dělám, co můžu. Nejspíš bude za chvilku hotovej, podle toho jak mu chvilkama škube celé tělo. Najednou otvírá oči a odstrkuje mi hlavu.

„Vystrč zadek, přední packy natáhnout před sebe, hlavu položit na zem!“

Rychle zaujímám přikázanou polohu. Nero mě začíná plácat rukou po zadku. Poměrně silně. Na bolest už jsem zvyklý, ale tahle poloha mi pokaždé přijde ještě víc ponižující, než všechno ostatní. Klečím tu jako nějaká čubka, dobrá akorát k tomu ojetí. Aspoň kdybych mohl stát trochu důstojně, jako ostatní psi. S poplácáváním je spokojen, zadek mám asi už červený, protože cítím, jak je mi na něm horko. Nero mi vytahuje ocas a hned do mě zajede. Pořádně přiráží jako vždycky a mně se to líbí, akorát se mi nelíbí, že můj pták, uvězněný v cbčku si nechce nechat říct a i přes bolest, které se mu dostává, se pořád marně snaží prorazit ten plastový obal. Vzrušeně a částečně i bolestně kňučím. Třeba mu to dojde a na chvilku mě odemkne. Ale tentokrát ne. Mohutné zavytí signalizuje, že se Nero udělal. Čekám odpočinek, ale mám smolný den.

„Nexo, k noze!“

Vyskakuju a běžím k jeho noze. Bere mě za obojek a přitahuje k lehátku. Lehá si a než se stihnu pořádně vzpamatovat, tak mi hlavu narve do rozkroku a ještě docela tvrdýho ptáka mi strká do tlamy. Tohle jsem, pravda nečekal. Za chvilku už je jeho penis úplně měkký a skoro to vypadá, jako by usínal. Nicméně najednou se zvedá a docela nevybíravě mě odstrkuje. Jakoby vždycky, když není pořádně nadržený, je totálně chladný.

„Běž si vytáhnout deku z boudy na slunce a pak tam zůstaň. Donesu ti oběd.“

Poslušně jdu. No, spíš se šourám. Zubama vytahuju deku, přičemž znovu kontroluju, jestli je kostička bezpečně v zadním rohu boudy. Jak mám hotovo, tak si předpisově sedám před boudu a čekám.

Oběd proběhl bez dalších komplikací. Zase granule, tentokrát doplněné o směs z konzervy psího žrádla. Přemýšlím, jestli už budu dostávat jenom psí stravu a tak trochu doufám, že ne. Po asi půlhodinovém poobědovém ležení se Nero vrací. Je mi jasné, že začíná odpolední program.

„Nexo, k noze! A jdeme!“

Poslušně šlapu vedle jeho nohy. Jdeme do domu. Jsem trochu překvapen. Vcházíme do kuchyně.

„Sedni! Teď dobře poslouchej. Nejsi tu jenom proto, aby si s tebou Pán hrál a chlubil se. Taky tu nejsi jenom proto, abys mi nastavoval díru. Teď převezmeš i část úkolů, které jsem doteď dělal já. Podle tvých papírů jsi celkem zkušený otrok, takže víš, co znamená péče o domácnost. Pro tyhle práce budeš mít každý den vyhražený čas. Vždycky po obědě se dostavíš sem a pustíš se do úklidu. I jako domácí otrok ti ale zůstane obojek i ocas. Když potkáš Pána nebo mě, tak pěkně poslušně klekneš na všechny čtyři a budeš pokračovat, až k tomu dostaneš pokyn. A teď vstaň na nohy!“

Tak tohle jsem fakt nečekal. Už jsem si zvykl na to být pes a taková změna se mi ani trochu nelíbí. Jako, už jsem to takhle v životě měl mockrát a je pravda, že jako domácí otrok mám bohaté zkušenosti, ale… už jsem se smířil s tím, že budu pes, už jsem se snažil, abych byl Pánův miláček, i když je přísný… a teď tohle? No, zvedám se teda na nohy a přecházíme kousek stranou. Nero mi sundává packy, zamyká k obojku řetěz a vysvětluje, že je dostatečně dlouhý, abych se dostal všude po přízemí, do patra nesmím. Tak to pro zatím stačí a já tedy budu mít na starosti pořádek v kuchyni, obýváku, knihovně, koupelně, technické místnosti a chodbách. Ukazuje mi, kde jsou jaké čistící prostředky, kde je vysavač a takový ty ostatní věci, jak pracuje myčka, jak pračka atd. Jsem čím dál víc rozrušený, ale co můžu dělat? Nero mě opouští s tím, že si to zkontroluje a odchází do garáže, odkud se za chvíli začnou ozývat zvuky, ze kterých si odvodím, že tam dělá něco na autě.

Když osamotím, tak si sedám na zem. Sedám si jako pes a přemýšlím. Tohle jako fakt? To ne! Já nechci být zase otrok, když jsem pes. Chce se mi brečet. Co bych tím ale spravil? Nejspíš nic, tak se tedy s povzdechem zvedám a pouštím se do toho. Koukám, že na mě míří jedna z kamer, takže Nero a možná i Pán se nejspíš dívají, tudíž sezením bych si akorát vykoledoval další trest a ničemu bych nepomohl. V každé místnosti je skutečně jedna, takže je všechen můj pohyb monitorován. Makám, ale bez sebemenší radosti. Netěší mě, že jsem na nohách, netěší mě, že nemůžu být u boudy a je mi do breku, že se nemůžu zakousnout do hračky. Koukám na hodiny, jedna hodina, dvě hodiny, tři hodiny… nebaví mě to. Jsem otrávený, i když jsem to v životě dělal opravdu mockrát. No, ale není mi pomoci. Odbila čtvrtá hodina a přichází Nero. Objevil se vcelku nečekaně, nebo možná ne, ale jsem hodně zahloubán do svých myšlenek. Vlastně jsem jeho přítomnost poznal až podle šlehnutí po zadku.

„Kde máš být, když přijdu? To už jsi zapomněl, jak se máš chovat, když jsi v domě?“

Padám na všechny čtyři a dívám se na něj. Nevrtím ocasem. Když teda ze mě nechce psa, tak proč bych vrtěl, že jo. Ať vidí, že mě to štve. Podle výrazu jeho tváře mu to ale je totálně jedno. Prochází kolem mě a já zůstávám na místě. Za chvíli se vrací a vypadá hodně naštvaně. Chytá mě za obojek a jdeme z jedné místnosti do druhé. Všude mi ukazuje, co je kde špatně a jak to má být dobře. Má zvýšený hlas a je zjevně rozrušený. Nakonec mě odepíná ze řetězu a vyvádí na dvůr.

„Přines rákosku!“

Poslušně tedy běžím pro rákosku. Tuším, že tohle bude zlé. Je pořádně naštvaný a já se zlobím na sebe, že jsem se víc nesnažil. Přibíhám mu k noze a Nero si ji bere z mých zubů. Potom několikrát na prázdno šlehne.

„Sice chápu, že se ti to takhle nelíbí, ale nejsi tu od toho, aby tě někdo obskakoval. Takže za tuhle fušeřinu dostaneš rovných sto ran a pak to půjdeš udělat znovu a pořádně.“

Chci štěknout na znamení toho, že rozumím, ale Nero mě hned pevně chytá za obojek a začíná mi to sázet na prdel jednu za druhou. Prvních dvacet ještě zvládám, ale pak už kňučím, u šedesáté brečím, u osmdesáté se mi dělají mžitky před očima. Napočítal jsem v duchu sto, ale Nero nepřestává, nakonec jich dělá asi 116. Zadek mám v jednom ohni a to mám ještě docela kliku, protože spoustu ran brzdil můj ocásek. Jsem totálně zničený, zpocený, ubrečený, ale Nero mi nedá ani chvilku oddechu a za obojek mě táhne zpět do domu. Zase mě zamkl k řetězu a odchází.

„Za hodinu ať je to hotové pořádně, jinak dostaneš ještě jednou tolik.“

Po jeho odchodu se teda zase zvedám a začínám napravovat svoje předchozí chyby. Za normálních okolností by hodina byla dostačující, ale já se klepu a pořád brečím. Zadek bolí jako bych si sednul na horkou plotnu, podlamují se mi nohy a celkově je mi tak, že kdybych si lehnul, tak během okamžiku usnu. Hodiny ukazují něco po půl páté a já se ze všech sil snažím, abych si nevysloužil další trest. Odbíjí pátá, chvilku na to je čtvrt na šest. Snad to stihnu. Musím to stihnout! Už zbývá poslední místnost. Tak rychle na to, naštěstí už jsem se trochu uklidnil. Zrovna, když jsem začal utírat podruhé prach na horní polici, tak se ozve příšerná rána. Hrozná rána a určitě z garáže. Zarážím se na místě. Naslouchám. Zdá se, že je absolutní ticho. Potichu našlapuju ke dveřím, které vedou do garáže. Když u nich stojím, tak si vzpomenu, jak mi Pán říkal, že tam nikdy nesmím. Zase zkouším našpicovat uši a skutečně slyším nářek. Beru za kliku. Ještě se na chvilku zarazím, ale další nářek mě přesvědčuje, abych porušil daný příkaz a otevírám dveře. Přede mnou se rozprostírá obraz, který jakoby vypadl z mých dávných vzpomínek.

V obrovské garáži stojí dvě auta, tři motorky a pásový traktor. Všude plno nářadí, barely s olejem, naftou a benzínem, dokonce je tu i „kanál“ na opravy techniky zespodu, zvedák na výměny kol a mostový jeřáb, asi na motory. Čumím na to jako blázen, protože mi to připomíná autodílnu, ve které jsem pracoval, když jsem byl ještě svobodným člověkem. To místo, odkud mě hanebně unesli a prodali jako neživou věc. Rychle se probouzím ze vzpomínek, protože konečně zaregistruji i Nera. Leží na zemi pod obrovským regálem a čouhá mu jenom hlava, hrudník asi po prsa a pravá ruka. V tu chvíli si mě taky všiml a bolestivým hlasem zvolal:

„Nexo, pomoz mi! Zvedni ten regál!“

Přibíhám tedy k němu a snažím se ten regál zvednout, ale je moc těžký a absolutně nad moje síly. Vidím, že Nerovi teče krev z nosu a bůhví, jak vypadá pod tím regálem.

„To nepomůže. Rychle, kurva! Tam, na stole, mám telefon, přines ho! Hned!“

Jdu na druhou stranu místnosti, na ponku tam kromě mobilu leží i notebook, je na něm šest okýnek kamer v domě. Když se pořádně podívám, tak vidím i řetěz, jehož konec mám u krku, jak se v místnostech, kterými prochází, hýbe, protože ho mám natažený prakticky nadoraz a dál už bych se s ním nedostal. A pak tu vidím ještě další věc – svazek klíčů. Nero na mě v tuhle chvíli nevidí a jenom bolestivě řve a nadává, co tam dělám a proč už u něj nejsem. Na zlomek sekundy se zamyslím a pak se rozhoduju, teď, nebo nikdy. Beru do ruky klíče, odemykám obojek, odemykám cbčko a vytahuju si ze zadku ocas. Jsem zase svobodný člověk. Beru si do ruky klíče od auta, podle štítku poznávám, že je to ten sporťák v plné výbavě, který se tváří být v super kondici. Vracím se k Nerovi. S vytřeštěnými očima na mě hledí.

„Cos to doprdele udělal? A co si vůbec myslíš, že děláš? Za tohle tě seřežu do bezvědomí a měsíc se nebudeš moct pohnout. Jsi můj pes! Jak jsi na to mohl zapomenout?“

Zírám na něj, jeho řev nepřestává. Vzpomenu si na svou štípající prdel, vzpomenu si na všechno, co mi udělal a začínám brunátnět. Jdu rovnou k tomu sporťáku, ale klíče pokládám na střechu. Ještě tu mám jeden nevyřízený účet. Jdu zpátky k Nerovi. Už nekřičí, ale v obličeji je celý rudý, nejspíš se mu hodně špatně dýchá.

„Co teď chceš udělat? Nemáš kam jít! Já a Pán jsme ti jediní, koho máš. Vzali jsme tě mezi sebe jako našeho psa a ty mě tu teď necháš chcípnout jenom proto, abys na chvilku utekl? Nemáš šanci, chytnou tě a pak budeš mít hodně pomalou a příšerně bolestivou smrt ty zmrde!.“

Láteří pořád dokola, ale jeho hlas přerušuji, protože teď po mnoha měsících promluvím JÁ!

„Mlč! Drž hubu! Teď ti něco povím! Dokud jsem byl pes, tak bych možná jednou časem mohl být relativně spokojený, ale já se kurva snažil a cos mi provedl? Pomluvil jsi mě! Trestal jsi mě za každou píčovinu a nikdy jsi na mě nebyl skutečně hodný a ten tvůj Honza je taky pěknej sadistickej hajzl! A teď jsi ze mě udělal domácího otroka, tak proč si do hajzlu myslíš, že bych se měl cítit jako tvůj pes? Je mi jedno, na jak dlouho dokážu zdrhnout, ale s tímhle žihadlem se dostanu dost daleko, možná i tam, kde ještě platí zákony a pak vám všem ten obchod s lidmi zatrhneme. U toho ale už ty nebudeš! S tebou už se soudy nebudou muset zabývat!“

Beru do rukou obrovské kladivo, které se používá bůhví k čemu, ale já s ním zamýšlím něco jiného. Blížím se k Nerovi.

„Než to uděláš, tak uvažuj. Honza tě koupil den před tím, než jsi měl jít na loď do Malajsie. Už bys nebyl na světě, kdyby to neudělal. A víš, proč tě koupil? Podívej se na sebe! Nebylo to kvůli tvým hezkým očím! Koupil tě proto, že jako jeden z mála máš kombinaci tří faktorů: za prvé z tebe může být dobrý pes, za druhé jsi zkušený otrok, takže jsem chtěl, abys dělal část mojí práce, protože já uklízení taky nemiluju a tak jsem ti dal polovinu domu, v patře furt otročím já, a za třetí, seš vyučenej automechanik, takže bys časem mohl dělat se mnou. Podle tvých papírů tě to bavilo, stejně jako to baví mě. Ano, možná jsem k tobě byl hodně krutý, ale pro tvoje dobro, chtěl jsem z tebe vymlátit lidskou podstatu, abys zapomněl na všechno, co bylo a žil jenom pro Pána a pro mě. Honza sice je sadista, ale současně je to tvoje záštita. Venku nemáš šanci, zákony už neplatí nikde. V dnešním světě platí jenom peníze. Ty nemáš ani vindru. Do 24 hodin tě mají. A teď dělej, co musíš. Vem mě tím kladivem po hlavě, aspoň nebudu muset čekat, až vykrvácím. A taky nebudu muset sledovat, jak mě podrazil můj beta pes a zdrhnul.“

Nero na mě hledí s vytřeštěnýma očima a sípavě dýchá. Ten dlouhý monolog ho určitě stál spoustu sil. I já mám vytřeštěné oči a dýchám rychle. Vzpomínám si, jak mě Pán ošetřoval, když mě Nero zřídil, vzpomínám, jak mi dával piškoty, vzpomínám, jak mi Nero daroval pískací hračku. Jsem pes a otrok, nebo jsem svobodný člověk? Pomalými kroky se k němu přibližuju. Poněkud se mi klepou ruce. Možná mě zachránil před smrtí, ale prosil se ho někdo? Kdyby mě zachránil před zotročením, udělal by přece líp, ne? Jsem rozhodnutý. Nerův dech se zrychluje, ale moje ruce naopak zpevňují. Tady je začátek mojí cesty a já to musím udělat.

Dosavadní relativní ticho garáže, přerušované jen Nerovým sípavým dýcháním, ostře narušila dutá rána. Když přešla její několikanásobná ozvěna, tak se rozprostřelo ticho absolutní. Jedna lidská duše právě odešla z povrchu zemského někam do neznáma a jeden bezcenný život zase získal něco málo na ceně.


Konec povídky. Autor děkuje čtenářům za podporu a těší se na Vaše recenze, dojmy i případnou kritiku. Je to moje prvotina, tak laskavé čtenáře prosím o trochu shovívavosti.