Jsem-Pes

Střípky jednoho psího života (1) - Jako Fénix z popela povstal nový pes

Přidáno: 10.10.2017
Autor: AdmiralG

Série: Střípky jednoho psího života

Pořád mu hledím do očí, můj dech se uklidnil a ruce jsou pevné. Jsem rozhodnutý. Já patřím sem. Nemám jiný domov. Nemám jiného Pána. Vší silou mrštím kladivem o zem, a jakmile dozní několikanásobná ozvěna, je ticho. Nero na mě hledí se zatajeným dechem, stejně jako já na něj. Moje lidská duše odešla. Už nejsem člověk. Už jsem provždy majetkem svého Pána. Jsem pes. Čas neúprosně ubíhá, ale konečně se dokážu vzpamatovat, začínám znovu dýchat a Nero potichu taky. Přebíhám kousek stranou a přitahuji hever na kolečkách, který krásně pasuje do mezery mezi regálem a podlahou. Pár rychlých spuštění páky a Nero vytahuje druhou ruku, ještě pár dalších a snaží se vysoukat ven. Chytám ho v podpaží a pomalu ho sunu ven. Je samá modřina a na podlaze pod ním je vidět krev, které naštěstí není moc. Oba mlčíme. Já už si uvědomil, co se stalo, ale on pořád působí trochu zmateně. Snaží se hýbat, zkouší ruce, nohy, na první pohled všechno funguje. Dokonce ani nekňučí bolestí. Zkouší se postavit na nohy, ale působí strašně zesláblým dojmem. Podpírám ho.

„Podrž mě, pokusím se dojít do postele a pak uvidíme, co bude dál.“

Tak tedy jdeme, hodně pomalu, ale skutečně se zdá, že se mu nic zlého nestalo, i když teprve teď mě napadlo, že může mít zlomená žebra, nebo dokonce nějaké vnitřní zranění. Tak se osměluji promluvit.

„Asi byste měl zůstat na místě s minimem pohybu, ta zranění můžou být vážná a pohybem by se mohla ještě zhoršit.“

„To bude dobrý, jak si lehnu tak zavolám Ctirada a Pána, budu v pořádku Nexo, neměj strach. Cestou vem mokrý ručník, abych se zbavil té krve, co mi vytekla z nosu.“

Plním všechny rozkazy, opatrně ho v chůzi podpírám, druhou rukou jsem sbalil ručník, který se tam válel bůhví proč, a cestou přes kuchyň jsem ho namočil a otřel ho. Skutečně nemá nikde zranění, které by mu krvácelo, ale s těmi modřinami vypadá příšerně. Konečně jsme u postele, vlastní silou si lehá, padají mu oči, musí být příšerně unavený.

„Mobil, sakra… zůstal v garáži. Skoč pro něj a cestou zpátky mi přines pití, mám pocit, jako bych zevnitř hořel.“

„Pro telefon dojdu, ale pít? Co když je to vnitřní zranění? Pití by to zhoršilo několikanásobně!“

„Tak dělej a běž aspoň pro ten mobil!“

Běžím, jak nejrychleji dovedu přes celý dům. Mám v sobě spoustu zvláštních pocitů, ale nejdivnější mi přijde, že na sobě nemám vůbec nic. Obojek, ocásek i cbčko se válí na podlaze v garáži a jenom po nich hodím rychlý pohled, když beru telefon a letím zpátky. Vlastně je mi bez toho všeho nepříjemně. Moje psí duše se bouří proti takový nedostatkům, ale na to teď není čas. Nerovi jde možná o život. Hned jak jsem zpátky u něj, tak volá Ctiradovi, stručně mu líčí, co se mu stalo a že potřebuje, aby ho prohlédl. Na závěr pak ještě, po chvíli ticha, řekne:

„Nejspíš už by bylo po mně, ale Nexo mě z toho vytáhl, zachránil mi život.“

Když říká tuhle větu, tak se dívá směrem ke mně a vykouzlí lehký úsměv. I když v koutku úst má ještě zaschlou krev, tak to je poprvé, co v jeho pohledu nevidím ani aroganci, ani nenávist, ani pohrdání, prostě nic zlého. První upřímný úsměv, kterým jako by říkal, že mě bere za svého psího parťáka. Sedím vedle postele v řádné pozici, nakloním trochu hlavu do strany a taky se usměju. Když dotelefonuje, tak mi podává mobil zpět. Asi čekal, že ho vezmu packami, takže se tváří trochu překvapeně, když natahuji hlavu, abych ho vzal do zubů. Pořád ještě má v očích ten zvláštně tázavý výraz, ale když jsem konečně dost blízko, abych mohl telefon opatrně stisknout mezi tesáky, tak mě pohladí a zase se lehce usměje. Jsme tu teď sami v absolutním tichu. Nero se na mě pořád dívá a já se mu snažím oplácet tím nejvěrnějším pohledem, jakého jsem schopen. Z letargie nás vytrhává zvonek. Strašně se leknu, protože jsem byl paralyzován Nerovýma očima a štěknu.

„Klid Nexo, to je určitě Ctirad, běž mu otevřít!“

Chci se zvednout, ale najednou to nějak nejde. Jakoby mě moje vlastní hlava zastavila a místo rozkazu k napřímení vydala povel k poloze na všech čtyřech. Po čtyřech běžím ke dveřím, od kterých se, když jsem kousek od nich, ozývá další zazvonění. Štěknu, aby bylo jasné, že už se řítím a pak se předními packami navaluji na kliku, abych otevřel. Nero měl pravdu, ve dveřích stojí pan Ctirad. V ruce má velkou brašnu, čelo zpocené a celkově je na něm poznat, že opravdu hodně spěchal. Nemá ani zapnutou košili, takže je vidět jeho opálený hrudník hustě zarostlý tmavými chloupky.

„Kde je? Může se hýbat?“

Otočím hlavou směrem ke schodišti a ložnici a dvakrát štěknu. Po všech událostech, ke kterým během posledních pár desítek minut došlo, mám sevřené hrdlo. Mluvit nemůžu a i štěkot zní spíš tak, jako by mi někdo tvrdě mačkal koule a ještě utahoval smyčku kolem krku. Abych pana Ctirada aspoň trochu uklidnil, tak zavrtím zadkem a tvářím se trochu radostněji. Nejspíš pochopil.

„OK, běžím nahoru.“

Běžím za ním, ale pochopitelně pes v lidském těle na všech čtyřech není schopen vyvinout takovou rychlost, jako doktor spěchající za pacientem. Když jsem konečně ve dveřích ložnice, tak už Nerovi prohmatává břicho. Pan Ctirad se otáčí směrem ke mně.

„Jsi pašák Nexo. Nero bude OK, zatím všechno nasvědčuje tomu, že je pořádně potlučený, ale že mu jinak nic není. Za chvíli přijede i Honza a společně to všechno zvládneme. Lehni si tady ke mně, kdyby bylo potřeba nějakou pomoc.“

Lehám si do klubíčka na místo vykázané panem Ctiradem a poslouchám, jak si ti dva povídají. Pan Ctirad zase mluví tím nádherně sametovým hlasem, který by dokázal uklidnit i někoho, komu řežou nohu bez narkózy. Jen jednou trochu změní tón, když napomene Nera, aby teď rozhodně neusínal, dokud nebude se vším hotov. Tuto skoro idylickou situaci přerušuje hluk motoru a hned vzápětí hlasitý dupot z přízemí. Pán je doma a už ode dveří křičí:

„Kde jste?!“

„Nahoře, v ložnici.“ Odpovídá pan Ctirad a současně se podívá Nera, „volal jsem Honzovi cestou sem“.

Pán vbíhá do ložnice jako velká voda, v obličeji je celý rudý a energie jeho pohybu je tak velká, že ho snad není možné ani sledovat, najednou je všude.

„Kolikrát jsem ti kurva říkal, abys byl opatrný? Kolikrát jsem opakoval, že ten regál je přidělaný na hovno a že v tom bordelu, co tam máš, je o život se pohybovat? Vždyť dneska mohlo být po tobě ty blbče!“

Nero chce evidentně nějak omluvně reagovat, ale vodopád Pánových slov je nezastavitelný a on mu pochopitelně nemůže skočit do řeči. Má sklopené oči, provinilý výraz a celkově vypadá skoro hůř, než když pod tím regálem ležel. Ani pan Ctirad nemá odvahu přerušit uragán výčitek a nadávek, které Pán chrlí jednu za druhou. V tom, z ničehonic, Pán přestane uprostřed věty. Podívám se na něj a vidím, jak z vytřeštěnýma očima hledí na mě a lehce se klepoucí rukou ukazuje prstem. Ticho netrvá dlouho.

„Doprdele, tohle má být co? Co tady děláš? Kde máš obojek? Kde máš ocas? Kde máš cbčko?!“ S každou další otázkou se zvyšuje jeho hlas a ve mně stoupá hladina strachu. Proč jsem jenom neposlechl svůj mozek, když jsem si říkal, že bych se měl zase ustrojit. Ano, měl jsem strach o Nera a byl jsem vyjevený z té situace, která nastala. Ale tohle mě přece neomlouvá. Pán několika rychlými kroky přichází až ke mně a vší silou mě nakopne, při tom neustále opakuje už položené otázky. Pan Ctirad se zvedá za židle a něco se Pánovi snaží říct, ale přes jeho mocný hlas mu není absolutně rozumět. Nero napřed hlasitě kňučí a pak se snaží výt, ale ani to není nic platné. Najednou, netuším, kde ji tak rychle vzal, se v Pánových rukách objevuje rákoska. Jsem stále stočený do co nejmenšího klubíčka a packami si zakrývám hlavu. Pán se rozpřahuje, ale škvírkami mezi prsty vidím, že v tu chvíli ho pan Ctirad zastavuje. „Počkej, nemlať ho, všechno Ti vysvětlíme!“, ale Pán evidentně nemá na vysvětlování právě náladu. „Vysvětlení si poslechnu, až ho potrestám. Moje rozkazy platí za všech okolností!“ Chvilku se takhle dohadují, ale teď je ta správná chvíle, abych dokázal, že jsem dobrý pes. Přerušuji jejich hádku nesmělým štěknutím a měním polohu. Napřed na všechny čtyři a pak hned pokládám hlavu na zem, přední packy podél těla a zadek vyšpulený směrem k Pánovi. Udělal jsem kapitální blbost, takže si ten výprask nejen zasloužím, ale vlastně trestám sám sebe za svoje dřívější selhání. V téhle poloze sice absolutně nevidím, co se děje za mnou, ale během chvilky začnou rány rákoskou dopadat na moje půlky. V místnosti je ticho, jen mezi pravidelnými proříznutími vzduchu občas zaregistruji, že Nero tiše kňučí. Nedokážu odhadnout, jestli bolestí, nebo proto, co se děje mně, ale já už po desáté ráně začínám kňučet taky a to stále hlasitěji. Teprve někdy kolem padesáté rány Pán promluví:

„Ctirade, kámo, mám tě rád, ale znáš moje výcvikové metody a víš, že nesnáším, když mi do nich někdo kecá. Jestli mu chceš ulevit, tak běž pohledat jeho obojek, ať ho odvedu tam, kam patří.“

Tahle věta asi výrazně zkrátila moje utrpení, protože po ani ne třiceti dalších ranách slyším, jak rákoska letí někam do kouta místnosti a vzápětí mi Pán nasazuje obojek. Zvedám se na všechny čtyři, ale spíš mě zvedá on, protože za něj pevně chytne a vleče pryč. Jdeme poměrně rychle domem a mojí jedinou starostí teď je, abych neupadl. Vysokou rychlostí dojdeme až k boudě. Pán mi vodítko zamkne na řetěz a zavelí:

„Sedni!“ Sedám si a dívám se na něj. Je stále evidentně hodně rozčílený. „Je mi úplně jedno, jaké jsi měl důvody, proč jsi udělal, co jsi udělal, ale každopádně si to pořádně posral a jen tak snadno jedním výpraskem ti to neprojde. Zůstaň a čekej! Jestli se pohneš tak ti vyrvu srdce těla!“

Sklápím oči k zemi a přesně podle rozkazu se měním v nehybnou sochu. V tomto stavu a v této poloze nemám absolutně šanci mít pojem o čase. Zadek mě hodně bolí, ale vlastně je to jenom naprostá maličkost, když vypočítám všechno, co mě trápí. Slyším, jak odjíždí auto a celkem se domýšlím, že to odjíždí pan Ctirad. Začíná se pomalu šeřit a stále se nic dalšího neděje. Najednou slyším kroky. Opatrně zvedám oči směrem ke dveřím a vidím, jak se Pán ke mně blíží. Trochu se rozklepu, ale pořád dělám všechno pro to, abych udržel nehybný postoj. Pán už je sotva na krok ode mě.

„Nexo, ukaž!“

V sekundě ležím v nařízené poloze. Pán si dřepne před můj rozkrok a začíná mi nasazovat cbčko. Nedělá to nijak ohleduplně, ale to mi nevadí, hlavně, že mi ho nasazuje, protože to znamená, že ještě nejsem odepsaný. Během okamžiku cvakne zámek a Pán si klíče dává do kapsy u košile. Pak přichází na řadu moje díra. Čekám, že tam ocas zastrčí nasucho, ale v tu chvíli vidím, že v jedné ruce drží lubrikant. Skutečně velmi dobře promázl, protože ocásek do mě zajel rychle, jako nikdy, jenom to hlasitě mlasklo. Následují chrániče na kolena a úplně na závěr packy.

„Sedni!“

Rychle změním polohu a lehce zavrtím ocáskem. Zvedám oči nahoru a v okamžiku, kdy se střetnou s očima Pána, lehce vypláznu jazyk a usměji se. Vlastně nikdy v životě jsem nedělal oddaný výraz, abych ho myslel upřímně. Tohle je moje poprvé a celé tělo mi zaplavuje pocit zvláštního štěstí. Pán se na mě chvíli dívá, pak pokývá hlavou a promluví.

„Dobře Nexo, jdi spát, zítra pokračuje výcvik přesně podle plánu.“ Ihned, jak to dořekne, tak se otáčí a odchází směrem k domu, rychle jednou štěknu, aby bylo jasné, že jsem všechno pochopil. V ten okamžik na chvíli otočí hlavu a v koutku se mu objevuje cosi jako náznak úsměvu, ale než to můžu mít šanci rozeznat, tak se zase otočí zpět a rychlými kroky mizí v útrobách domu.

Zalézám do boudy a začínám přemýšlet. Ty příjemné myšlenky jsou však postupně vytlačovány otázkami, co bude dál. Jak si od konce přehrávám celý dnešní den, tak mi teprve dochází, co jsem to vlastně udělal. Vždyť já jsem se vlastně pokusil utéct. Co když to Nero Pánovi všechno řekne? Tak dneska se asi moc nevyspím. Zahrádka už je úplně ponořená do tmy a i poslední světlo v domě zhaslo, ale já se pořád užírám svými myšlenkami. Do toho všeho mě ještě přepadá hlad. Začínám upadat do mizérie. Kručení břicha, bolest hlavy, bolest zadku, obojek mám utažený více, než obvykle, takže jak se potím, tak mám pocit, jako by se mi snažil odříznout hlavu od těla. Co se mnou teď bude? Zasloužím si vůbec život? Najednou se otvírají dveře. Měl bych vyběhnout před boudu, jako správný hlídač, ale strašně se bojím. Takže jsem nejenom špatně vycvičený pes, ale ještě k tomu zbabělý pes. Nejsem schopen rozeznat, kdo to je, ale něco má v ruce, vypadá to jako puška. Srdce mi buší jako o život. Bleskne mi hlavou, že Pán možná objednal rasa, aby mě utratil. Takže mě určitě čeká psí peklo, protože nebe si nezasloužím. Je už jenom pár kroků od boudy, ale já slyším jenom tlukot srdce a k tomu se mi začínají dělat mžitky před očima. V ten okamžik už se zcela přestávám ovládat a začínám kňučet, že srdceryvnost těch zvuků vyděsí i mě samotného. Neznámý se zastavuje. Pak se ozve dosti tichý hlas.

„Neboj se Nexo, to jsem já, Nero. Vylez ven, ale buď potichu!“

Nerův hlas mě uklidňuje, ale pořád jsem ještě rozklepaný a nedůvěřivý. Velmi, opravdu velmi, opatrně se soukám ven. Je to skutečně Nero. Ta věc, která vypadala jako puška, je ve skutečnosti hůl, o kterou se opírá. Velkou část těla má zafačovanou, ale jak zvedám oči, tak poznávám napřed jeho obojek a pak i tvář. Přibližuji se k němu s co nejradostnějším výrazem, jakého jsem schopen a chci ho radostně olíznout na koulích, ale v tu ránu uvidím něco strašného. Jeho pták je uvězněn v cbčku stejně, jako ten můj, vrhám pohled nahoru, kde předpokládám jeho oči a s tázavým výrazem na něj hledím.

„Nějakou dobu si nezašukáme,“ říká potichu, „tohle mám za trest, plus mě čekají ještě další tresty, až se dám do kupy, ale ty se nemusíš bát. Pánovi jsem neřekl, jak se to skutečně stalo a ani mu to neřeknu. On má svoje pravidla, ale pro nás, pejsky, pro změnu platí, že musíme držet při sobě. Teď se nebudeme vídat, protože Ctirad říkal, že mám hodně ležet a odpočívat a Pán tě do domu pouštět nebude. Od zítřka tě čeká zostřený výcvik, ale já věřím, že ty ho zvládneš. Já ho taky zvládl. O mě strach neměj, nejsem žádná fňukna a na cbčko jsem zvyklý, než jsi sem přišel, tak jsem ho nosil skoro furt.“ Při těch slovech mě lehce hladí po hlavě a já už jsem zase úplně klidný. „Na Pána se nesmíš zlobit, on je přísný, a když někdo poruší jeho příkaz, tak se naštve. Ty sám si musíš uvědomit, že všechno, co se dneska stalo, se stalo správně. On si možná uvědomuje, že to dělat nemusel, ale už je takový a takového ho miluju. Myslím, že ty ho budeš milovat stejně. Naber hodně sil, tohle ti trochu pomůže.“ Slyším šustění pytlíku a trhání plastu, Nero má v ruce, kterou se opírá o hůlku, pytlík s piškoty a ty se najednou začínají sypat na zem přede mě. Jen co vypadne poslední, tak se otáčí a s tichým rozloučením odchází. Sbírám jeden piškot za druhým, až všechny příjemně zaplní můj žaludek. Vše se zase v dobré obrací. Najezený zalézám do boudy. Usínám s pevným odhodláním dokázat Pánovi, že mám na to, abych mu byl po Nerovi tím nejlepším možným psem.