Jsem-Pes

Střípky jednoho psího života (2) - Ad astra per aspera

Přidáno: 27.10.2017
Autor: AdmiralG

Série: Střípky jednoho psího života
Jako Fénix z popela povstal nový pesAd astra per asperaAž do posledních sil

Co se děje? Aha, jsem vzhůru. Kolik může být hodin? Vystrkuji opatrně čumák ven z boudy. Na východě jako už by byl náznak svítání. Včera jsem asi nějak brzo usnul, tak se dnes budím sám a relativně brzy. Mohl bych si ještě trochu pospat a nabrat síly. Na druhou stranu, co kdybych Pána zkusil příjemně překvapit? Lezu z boudy, obojek mě strašně škrtí a mám otlačený krk, ale mnohem víc mě teď trápí zadek. Pálí jako tisíc čertů. Doufám, že se v tuhle chvíli nikdo nekouká, protože si sedám do trávy a chladivá rosa příjemně mírní moje utrpení. Nemůžu ale takhle být dlouho, takže se přesunuji vedle boudy, kde tráva není zválená a je trochu vyšší. Napřed se v ní pořádně válím. Ranní rosa mě osvěžuje, zmírňuje pálení všech včera potrestaných míst a současně se necítím tak ulepený od potu. Kam si dosáhnu, tam se snažím olízat, ale vzhledem k mojí tělesné konstrukci a nedostatku slin to není zrovna moc úspěšná činnost. Ještě napít a jsem připraven. Sedám před boudu jako správný pes a očima hypnotizuji okna v domě, kdy se v nich objeví světlo.

Slunce svými paprsky začíná prosvětlovat před chvílí tak tmavý prostor. Já stále sedím ve stínu a, pravda, trochu se začínám nudit, ale musím vydržet. Do teď jsem dělal tolik věcí špatně, ode dneška bude všechno jinak. Konečně! Nahoře v ložnici se pohnula záclona a otvírá se okno. Pán se dívá napřed směrem k místu, kde vychází slunce a zjevně se mu ten pohled líbí, protože vidím, jak se usmívá. Je vidět jenom od břicha nahoru, takže nedokážu poznat, jestli je nahý, nebo jenom bez trička. Najednou jeho pohled sjíždí směrem k mojí boudě a už mě vidí. Hned vstávám na všechny čtyři a radostně vrtím ocáskem, vyplazuji jazyk a už už chci štěknout. V tu ránu se zarazím. V okamžiku, kdy mě zaregistruje, tak mu mizí úsměv a okamžitě se otáčí od okna a zatahuje znovu záclonu. Tak tohle asi není dobré, jestli mu pohled na mě zkazil náladu hned takhle po ránu. Zase si sedám. Začínám mít trochu strach.

Netrvá to nijak dlouho, otvírají se dveře a Pán vychází ven. V ruce drží hrnek, asi s kávou, v podpaží noviny. Teď už je oblečený a sekne mu to. Triko, šortky, na kterých se rýsuje velká boule v rozkroku, a z nich vystupují dost chlupaté silné nohy. Takže druhý pokus. Zase na všechny čtyři, vrtění ocasem, vypláznutý jazyk. Skoro to vypadá, jako by mě neregistroval. Klidně si sedá do zahradního křesílka, rozevírá noviny a začíná si číst. To vrtění mě za chvilku přestává bavit, tak si napřed sedám a pak zase lehám. Nicméně nepřestávám ho upřeně pozorovat. Už dopíjí kávu, kterou cítím až k sobě a pokládá noviny na stolek. Dívá se na mě. Zvednu hlavu a dvakrát hlasitě štěknu.

„OK, já vím, máš hlad. Takže dneska začneme snídaní. Sprchu vynecháme, protože se stejně za chvíli budeš koupat ve vlastním potu a možná nejen v něm.“

Odnáší hrnek a vrací se s miskou jídla. Staví ji dost daleko ode mě, takže musím řetěz natahovat na doraz, abych se k jídlu dostal. Jsem napnutý jako struna, ale jím, co mi žaludek stačí. Pán si zatím nosí nějaké věci, které pokládá na stolek. Hlad je hodně silný, takže to ignoruji a věnuji se jenom zaplňování svého žaludku. Během pár minut je miska vylízaná do posledního drobečku. Sedám si a děkovně štěknu. Pán mi odemyká řetěz, několikrát trochu potáhne za obojek a asi si prohlíží můj krk. Za chvíli slyším další cvaknutí zámku a obojek se povoluje. Těžko říct jak moc, ale konečně se přestávám škrtit. Další cvak, karabina a už jsem na vodítku. Pán lehce škubne, já přiskakuji k jeho noze a už si mě vede ke stolku.

„Sedni!“

Ještě než stihám správně sednout, tak už mi mezi packami přistávají chrániče na kolena.

„Nasadit!“

Rychle plním rozkaz.

„Dej pac!“

Podávám Pánovi napřed levou. Nasazuje mi na ni packu a pořádně utahuje.

„Druhou!“

Takže je na řadě pravá a okamžitě se i ona noří do packy. Následně mi nasazuje čumáček. Radostí štěknu. Pán si mě prohlíží, vstává a obchází mě ze všech stran. Asi je spokojen. Ta prohlídka trvá poměrně dlouho. Občas mi přejede rukou po těle. Zatáhne za vodítko nahoru a už jsem na všech čtyřech, přestože jsem to zrovna nečekal. Poplácává mě po zadku a já cítím, jak mu prsty jezdí přímo po jelitech, které tam včera udělal. Není to zrovna moc příjemné, takže po chvíli lehce kňučím. V ten stejný okamžik mi pevně zmáčkne koule. Teď bolestí a leknutím hlasitě zavyju a lehce se mi podlomí přední packy.

„Malá výdrž. Následující dny a týdny na tom budeme pracovat. Jdeme!“

Stavím se k noze a vyrážíme. Chodíme po dvorku sem a tam. Pán často mění směr i rychlost chůze. Musím se pekelně soustředit, ale začínám stále častěji motat packy jednu přes druhou. Při jedné změně směru nestihnu zareagovat správně, otočím se obráceně a horní části trupu narážím do Pána.

„Myslím, že tohle tě Nero neučil, ale ty už budeš vědět, jak na takový povel reagovat, protože včera jsi ho zvládnul, aniž bych ho musel vyslovit. TREST!“

Nezaváhám ani na vteřinu. Hlava letí k zemi, přední packy dozadu podél těla, prdel vyšpulená. A už to tam sází, pět, deset, dvacet, dvacet švihnutí rákoskou prořízlo vzduch. Za vodítko mě vytahuje na všechny čtyři.

„Znovu a lépe!“

Takže opět děláme to, co před tím. Nevím, jak dlouho to může trvat, ale už se skutečně začínám koupat ve vlastním potu. Pod čumáčkem mi stéká do očí, kde štípe a zhoršuje mi vidění. Ještě dvakrát jsem v téhle „zahřívací fázi“ zaujal trestnou pozici. Napřed třicet a pak ještě čtyřicet rákoskou. Zadek pálí jako čert, tentokrát se to neobešlo bez bolestného kňučení a ještě k tomu funím jako lokomotiva v kopci.

„Zůstaň! Dám si přestávku“

Cvakla karabina a Pán s vodítkem v ruce si odchází sednout do křesla, zatímco já se snažím uklidnit svůj dech a přitom se moc nehýbat. Neustále mě pozoruje. Otáčím hlavou směrem k misce na vodu, o které sice vím, že je prázdná, ale třeba ho to napadne. Mám strašnou žízeň. Zadek mě pálí zvnějška a žízeň zevnitř. Asi mu to skutečně dochází, protože vstává a říká:

„Běž se napít!“

Jsem trochu zmatený, že by nevěděl, že je ta miska prázdná? To přece není možné, vždyť u ní stál, když mi dával jídlo. Každopádně běžím k ní. Je prázdná. Co teď? Dobře, něco zkusím. Několikrát bouchám packou do misky a štěkám. Pán přichází ke mně, lehce se usmívá.

„Aha, voda došla. No, dovnitř se mi teď pro ni jít nechce, takže bude následovat náhradní řešení. Mazej k boudě!“

Poslušně odcházím na vykázané místo a čekám, co bude dál. Pán si rozepíná šortky a já vidím, jak proud moči směřuje přímo do mojí misky na vodu. Jsem zděšen. Piss jsem vždycky těžko snášel a radši jsem se nechal potrestat, než by mě někdo donutil to pít. Jo, kolikrát to jinak nešlo, ale prakticky pokaždé jsem se přitom pozvracel. Co mám dělat teď? Pán už se ustrojuje a otáčí směrem ke mně.

„Běž se napít!“

Ne, tohle pít nebudu. Žízeň je sice strašná, ale představa, že budu pít dobrovolně tohle je ještě strašnější. Lehám si a přední packy pokládám na čumák. Evidentně pochopil a lehce se usmívá.

„Jak chceš, tvoje blbost a ty toho budeš litovat.“

Cvak, jsem zase na vodítku a Pán mě odvádí doprostřed dvorku. Tam mě znovu pouští z vodítka a po chvíli ticha začíná rychlý sled povelů. Střídám neustále polohy podle toho, jak Pán velí. Kolikrát nestihnu udělat jeden a už letí druhý. Prvních asi tak třicet až čtyřicet je v pořádku, ale pak následuje kiks. Na jeho povel „Panáčkuj!“ jsem skočil do polohy „Ukaž!“. Co následovalo je asi logické, příkaz k poloze „Trest!“ a dalších pětadvacet na moji už tak zmučenou prdel. Navíc jak jsem zpocený, tak mám pocit, jako by mi tam někdo neustále přisypával sůl. Kdybych se mohl aspoň otřít o trávu, ale Pán dobře ví, na co myslím. Záměrně následuje série povelů, která mi otření potu neumožňuje. Konečně přichází příkaz k lehnutí na bok a pak překulení se. Toho beze zbytku využívám a vrtím se přitom tak, že je mi hned mnohem lépe na zadku, ale o to víc mě začíná spalovat žízeň. Nicméně ještě není hotovo. Povel střídá povel a já jsem čím dál tím pomalejší. Pak následuje další chyba. Ani pořádně nevím, co jsem dostal za rozkaz, ale dělám ho špatně. Další výprask? To už určitě omdlím. Ale znovu mě čeká překvapení.

„Panáčkuj!“

Lehce rozradostněn, že můj zadek bude ušetřen a že si toho Pán nevšiml, co nejveseleji panáčkuju. Radost netrvá moc dlouho. V tu ránu mám na každé bradavce svorku s malým závažím. Čert vem to závaží, ale Pán mě nešetřil a utáhl opravdu pořádně. Jako by mi každou bradavkou projela pořádná jehla. Sice stále držím předepsanou pozici, ale klepu se po celém těle a jen těžko zadržuji vzlyky.

„Pokračujeme! Lehni!“

A tak furt dokola, už zase mě pálí oči, ale teď je to kombinace potu a slz. Ani ne o deset povelů později další chyba. Zase panáčkovací pozice a výměna závaží za větší. A další série. Já už fakt nemůžu!!! Pět povelů a další chyba. Opět větší závaží. Teď už to začíná být nesnesitelné. Při dalším povelu už padám jako přezrálá hruška a nejsem schopen pohybu. Následuje kopanec do zadku.

„Ukaž!“

Z posledních sil se převaluji do pozice. Pán mi začíná dávat kolíčky na koule. Je jich nejmíň tucet a teď už regulérně brečím, potahuju, kňučím, funím. Všechno dohromady.

„Běž se napít!“

Tak tahle bitva se moc nepovedla. Co jsem si to říkal ráno? Že budu poslušný jak nikdy dřív? Vidíš, debile, stejně tomu neunikneš a ještě sis ty chcanky musel okořenit odmlouváním. Ne, žízeň je moc silná a navíc by další selhání k ničemu dobrému nevedlo. Zvedám se, opatrně, na všechny čtyři. Klepu se po celém těle. Ta únava je příšerná. Pomalu se šourám k misce pod dohledem Pána, který se tváří hodně přísně, ruce má založené na prsou a v očích vražedné jiskry. Už jsem u misky, dvakrát líznu. Odporná chuť! Pán se blíží.

„Do dna!“ zakřičí dost hlasitě, „Já tě zlomím a je jenom na tobě, jestli tě to bude bolet víc, nebo míň!“

Zadržuji dech a piju. Žaludek se mi obrací, cítím, že každou chvíli mi snídaně musí vyletět ven, ale snažím se ze všech sil. Miska je prázdná a mně je na umření.

„Přestávka, lehni a odpočívej!“

Pán odchází zase do křesla a sedá si. Já se snažím si nějak lehnout, ale každá poloha mi působí další bolest, protože kombinace svorek a kolíčků všude dost překáží. Nakonec se mi podaří se uvelebit na boku. Dýchám pusou, abych se pokud možno co nejrychleji zbavil té příšerné pachuti na jazyku, patře a vůbec v tlamě. Z rozjímání mě vyruší hlasité hvízdnutí. Napřed se leknu, pak podívám směrem na Pána, ale než stihnu udělat nějaký další pohyb, tak zavolá mým směrem:

„Zůstaň!“

Ten hvizd totiž nepatří mně. Ve dveřích domu se objevuje Nero.

„Nero, kafe a minerálku!“

Super, zase uvidím Nera, třeba se k nám připojí. Za chvíli už skutečně přináší tác s požadovanými tekutinami, které bych si sice taky rád dal, ale teď mám hlavně radost, že ho vidím. Trochu kulhá, ale evidentně se hodně snaží. Taky vidím, že mu péro v cbčku stojí. Musí ho to bolet. Hodí po mě rychlý pohled, lehký úsměv, ale prakticky okamžitě odchází. Když se otáčí, tak vidím, že má úplně rudý zadek. Musel dostat pořádnou nákladačku, řekl bych, že vypadá hůř, než ten můj. A už je zase ticho. Skoro přemýšlím, jestli tu vůbec Nero opravdu byl a mně se to všechno jenom nezdálo. Možná mám z vyčerpání i halucinace. Na stole ale skutečně stojí tác s lahví minerálky a hrnkem, takže tu musel být.

Únavou se mi klíží oči a usínám. Určitě nespím dlouho, ale probouzí mě šílená bolest. Otevírám oči a vidím Pána, který dřepí vedle mě a sundává mi kolíčky z koulí. Je to naprosto nesnesitelné. Jednou rukou mě drží za obojek a druhou sundává jeden za druhým v hodně pomalém rytmu. Zatajuji dech, jen abych proboha nekřičel, ale moc to nejde. Když skončí s kolíčky, tak přesunuje ruku k bradavkám. Zatínám zuby, už má ruku na svorce a začíná otáčet šroubkem. Teď se neudržím a řvu jako smrtelně zraněné zvíře. Přiletí facka. I když mám čumák, tak se mi dělají mžitky před očima a zapíská v uchu tak, jako by mi do něj někdo vpustil pořádnou dávku stlačeného vzduchu. Bohužel pro mě řvu furt dál, takže letí facka z druhé strany. Moje tělo se svíjí v neskutečné bolesti. Pán mě nechává chvilku vycukat a u toho mi osvobozenou bradavku jemně tře prsty, ale jinak mě furt drží za obojek přikovaného k zemi. Jakmile přestane a já vidím, že se volnou rukou blíží ke druhé bradavce, tak vytřeštím oči, zaúpím, jak nejhlasitěji dovedu a ze všech sil se mu snažím vytrhnout a zdrhnout. Jenže moje zbývající síly jsou nic proti tomu, jakou sílu má v pažích on. Během zlomku sekundy letí svorka dolů a já se přestávám zcela ovládat a začínám sebou házet jako při záchvatu. Pán už mě nedrží, nemá důvod se se mnou prát a naprosto klidně odchází do svého křesla, zatímco já vydávám všechny možné zvuky a kroutím se jako paragraf. Absolutně netuším, jak dlouho to může trvat, nevnímám okolí a najednou prostě klap a připadám si, jako bych byl v bezvědomí, ale přitom vidím, jenom se prostě už nemůžu ani hnout. Pán se vrací s hadicí v ruce, pouští proud vody proti mně a já cítím, jak se mi zase vrací schopnost ovládat svoje tělo. Proud vody není moc silný, příjemně osvěžuje, chladí, nastavuji do proudu tlamu a snažím se co nejvíc pít. Pít, hlavně pít, musím pít! Nechává mě takhle hodně dlouho, i když musí vědět, že mi to dělá moc dobře. Teprve když už se cítím, v mezích možností, co nejlépe, se voda zastavuje.

„Oklepej se!“

Klepu se, jak nejlépe dovedu, i když si nejsem jistý, jestli skutečně o své vůli, nebo všemi ostatními pocity, které se ve mně teď mísí. Karabina cvakla a jsem znovu na vodítku. Poslušně jdu vedle Pána. Přicházíme k jeho křeslu, Pán si sedá.

„Zalez pod stůl!“

„Lehni!“

Uvelebuji se na vykázaném místě a hlavu pokládám mezi Pánovy nohy. Je naboso v žabkách. Zase koutkem oka zahlédnu Nera, něco přinesl. Začíná cinkat příbor. Aha, Pán patrně obědvá. Cítím se strašně unavený, takhle bych mohl celkem snadno usnout. Na druhou stranu, teď by se ode mě mělo očekávat určitě něco jiného. Lehce zvednu hlavu a olíznu Pánův palec na noze. Napřed se sebou trochu škubne a i cinkání se na okamžik přerušuje, ale hned zase pokračuje v jídle. Nic neříká, takže to asi nebude špatně. Pokračuji a lížu jeden prst za druhým, špičkou jazyka, jak mi to jenom čumáček dovoluje, mezi ně zajíždím. Pán se trochu pohne, vysune nohy z žabek a jednu mi narve prsty do tlamy, druhou si zatím pokládá na moje záda. Takže fajn. Tohle se mu líbí a bude to tak v pořádku. Mám najednou velmi příjemný pocit u srdce a lížu tak nejlépe, jak jenom umím. Zničehonic se jeho ruka objevuje pod stolem a podává mi celé kuřecí stehno.

„Nažer se!“

S povděkem v očích, který ale bohužel nevidí, beru jídlo do zubů a pokládám na zem. S chutí se do toho pouštím a i když mám k dispozici jen zuby a packy, tak se mi to podaří ohlodat do posledního kousku masa. Pán se kousek odsouvá, dívá se na mě a tváří se rovněž spokojeně. Trošku se v křesle natahuje dozadu a rukou si jezdí po rozkroku. Začíná rozepínat knoflíky na šortkách a už se ven dere jeho penis, Pánův Penis! Hledím střídavě na něj a do Pánových očí. Vím, co se ode mě čeká. Pomalu zvedám hlavu, pak tělo na všechny čtyři a centimetr po centimetru se blížím k tomu nejdůležitějšímu penisu planety. Napřed lehce přejíždím špičkou jazyka od kořene nahoru, ale pán mě zastavuje. Sundává mi přední část čumáčku a tlamou mě naráží přímo na svoji chloubu. Chvíli mě ještě drží a přiráží podle sebe, pak mě pustí a já můžu ukázat, co umím. Takhle to střídá několikrát. Vždycky chvilku určuje tempo on, chvilku já. Pro všechno na světě, ať se mu to líbí! Netrvá to zase tak dlouho, ale jeho ruce mi najednou pevně chytají z obou stran hlavu a zastavují pohyb. Cítím několik cuknutí v Pánově Penisu a horké sperma zaplňuje můj krk. Jako by se celý svět na ten okamžik zastavil, před očima vidím hvězdy, všude hvězdy, celý vesmír, všechno se točí jako v obrovském planetáriu. Je to neuvěřitelný pocit, daný patrně kombinací všeho, čím jsem dnes zatím prošel. Všechno polykám a současně zvedám oči nahoru, abych se podíval, jak je asi spokojený. Má zakloněnou hlavu, těžce dýchá a stále mě hodně pevně drží. Pak, zničehonic, jeho ruce povolí. Já se nehýbu z místa. Stále mám jeho Penis v tlamě a pokorně se dívám do jeho očí. Vytahuje ho, vrací do kalhot a pak mi přicvakává zpět přední část čumáku a současně odepíná vodítko, které celou dobu držel v ruce.

„Tak… teď budeme tak hodinku trávit oběd a pak pokračujeme. Mazej k boudě a odpočiň si!“

Poslušně odbíhám ke svému domečku, lehám si před něj a laskán paprsky slunce okamžitě usínám.