Jsem-Pes

Střípky jednoho psího života (3) - Až do posledních sil

Přidáno: 9.11.2017
Autor: AdmiralG

Série: Střípky jednoho psího života
Jako Fénix z popela povstal nový pesAd astra per asperaAž do posledních sil

„Vstávej Nexo, hodina uplynula!“

Lehké kopnutí a hlavně rázný povel mě okamžitě staví na nohy. Pán v ruce drží dlouhé vodítko a bič. Karabina cvakne a už mě vede doprostřed dvorku. Druhý konec vodítka přivazuje ke kruhu v zemi.

„Teď je čas pracovat na zlepšení tvojí kondice, základní povely zvládáš uspokojivě. Takže program pro následující dny je jasný. Dopoledne budeme zdokonalovat psí chování, zejména s ohledem na rychlost provádění a odpoledne tě bude čekat fyzický trénink. Vstaň!“

Tímto nečekaným povelem jsem poněkud zaskočen, ale stavím se tedy na nohy. Pán mi sundává packy.

„Chrániče si sundej sám a hoď je někam stranou!“

Jsem tedy připraven, co asi bude následovat?

„Jdi, jak nejdál ti vodítko dovolí, a budeš běhat. Pro začátek lehký klus na deset minut. A ten bič nemám v ruce pro nic za nic, tak na to mysli. Začni!“

No, tak teda dobře, začínám klusat. Napřed se snažím tvářit spokojeně, ale není to právě snadné. Mým chodidlům tráva nedělá dvakrát dobře, ale co je nejhorší, cbčko mi při běhu dost překáží, létá ze strany na stranu, bouchá do stehen a celkově mi kazí rytmus. Ani ocásek při tomto postoji není zrovna nejlepším doplňkem, ale co se dá dělat. Běhám, jak nejlépe dovedu, ale netrvá to moc dlouho a cítím, jak mi začínají docházet síly a zkracovat dech. Jak dlouho si tak už běh… Aúúúú!

„Žádný flákání, drž rytmus!“

Ta rána teda opravdu pomohla, cítím, že mám rudý štych od zad přes pravou půlku a stehno až k lýtku. Pán má dobrou mušku. Stojí široce rozkročený, v pravačce bič, v levé stopky, na které se občas dívá. Snažím se nemyslet na možný trest a maximálně se soustředím na pravidelné dýchání a zvedání nohou. Chci trošku zpomalit a v bláhové myšlence, že si toho nevšimne, malinko zvolňuji tempo. Blbej nápad. Tentokrát letí hned dva šlehy rychle po sobě. Bolestí nadskakuju a přidávám z klusu do pořádného běhu. Tuhle rychlost nemůžu dlouho vydržet. V poslední okamžik mě zachraňuje spásné:

„Stačí! Zastav!“

Zastavení probíhá dosti humorně, protože zbytkem energie padám čumákem do trávy.

„No, no, na válení je ještě čas, teď padesát kliků a ať to odsýpá, chci slyšet cbčko klepat o zem!“

Dobře no, tohle bych snad mohl zvládnout. Nebo aspoň kdysi jsem to zvládal. Takže pěkně zaujímám postoj a už to odsýpá. Deset, pohoda, dvacet, začínají problémy, třicet, jsem grogy, padám čumákem na zem a čekám ránu bičem. Mám zatajený dech. Ale furt se nic neděje.

„Pokračuj, ještě dvacet!“

Pokračuji, ale s každým dalším klikem mě opouštějí další síly. Nakonec to tedy dávám, ale cítím, že jsem na dně. Pán mi ale evidentně čte myšlenky.

„Ještě sis nehrábl na dno, zatím pořád zvládneš víc. Takže teď dřepy, packy za hlavu a stovku!“

Fajn, nohy vyčerpané během se začínají vzpírat už po třiceti dřepech, ale dělám, co můžu. Pán má v ruce místo biče dlouhou rákosku a když se mu zdá, že se zvedám pomalu, tak mě nemilosrdně šlehne. Nakonec tu stovku dávám, ale jazyk mám na vestě. Pán mi odepíná vodítko.

„Mazej k boudě, po čtyřech!“

Svalovým vyčerpáním se klepu jako ratlík, ale na druhou stranu mám radost, že tahle tortura končí. Přicházím k boudě a sedám si. Cvakne karabina a jsem na řetězu.

„Nero ti donese vodu, tohle si ještě dneska zopákneme, zatím nic moc.“

Pán odchází do domu a za chvilku už se ke mně blíží Nero s miskou po okraj naplněnou vodou. Je vidět, jak mu chůze dělá problémy, ale když vidí můj vyprahlý výraz, tak určitě jde, jak nejrychleji dovede. V tom okamžiku, kdy se miska dotkne země, na nic nečekám a hned jsem v ní. Piju tak rychle, že mám skoro pocit, jako bych se topil, ale přesto periferně registruju, že si Nero sedá na zem vedle mě. Miska vypitá a hned se cítím líp. Sedám si a koukám na Nera. Evidentně čeká, až se vydýchám, vzpamatuju a pak teprve promluví:

„Nevedeš si špatně, ale s tou fyzičkou to není nijak slavné, to teď budeš mít náročné, ale kvůli tomu tu nejsem. Mám pro tebe novinku, přišel jsem s tebou poštěkat. Pán mi to dovolil, a když nebude u nás, tak spolu můžeme normálně konverzovat. Nemůžu se ale zdržet moc dlouho, jsem strašně unavený po lécích od doktora Ctirada a musím hodně ležet, takže dneska to bude takové stručné. Máš radost?“

Skutečně mám radost, štěknu, zavrtím ocasem a narvu čumák Nerovi do klína, abych mu aspoň olíznul kulky, když už má zamčenýho ptáka, ale celkem rychle mě odstrkuje.

„Neblbni!“, zasměje se, „jednak ti nemusím určitě vysvětlovat, jak je to nepříjemný, když se ti postaví v cbčku a jednak tohle máme zakázaný.“

Když se směje, tak vypadá nádherně. I s tím cbčkem, rudým zadkem, s obvazy a modřinami. Jakoby to byl někdo úplně jiný, než dřív. Já chci taky promluvit, ale nevím jak, vlastně ani nevím, jak ho mám oslovit. Tak to zkusím, dokud se směje.

„Mám vykat?“ Nero se směje dál, až se rovněž začínám usmívat.

„Jsi upad ne? Jsme oba pejsci, kamarádi, a copak si kamarádi vykají? Budeme si normálně tykat, a jak se jmenuju, to dobře víš, ale pojďme rychle na věc, nemám moc času, takže dneska budu stejně víc mluvit já. Teď máš týden na to, aby ses vypiloval k maximální možné dokonalosti a hlavně se snaž si co nejvíc vyčistit hlavu, protože pak tě čeká hodně náročná zkouška. Vzpomínáš si na ty fotky, které ti ukazoval Pán?“

„Jo, ani na to nechci vzpomínat, bylo to něco strašného!“

„Tak tohle všechno bohužel uvidíš na vlastní oči. Tohle příšerné divadlo musí shlédnout každý nováček, než je definitivně schválen jako Pánův majetek. Já to viděl jednou a měl jsem z toho noční můry ještě měsíc po tom. Taky pak dostaneš nějaký čas na rekonvalescenci, ale zásadní je, aby ses nezbláznil, když to uvidíš. Proto tě Pán tak cepuje a bude ještě přitvrzovat, jelikož je to hodně těžká zkouška. Nemůžu ti v tom pomoci jinak, než že tam pojedu s tebou. Sice bych nemusel, ale nechci tě nechat ve štychu. Pán bude teď taky dost odměřenější, protože se na to netěší, ale i pro něj platí zákony. Ty prostě nesmíš mít strach!“

Tohle tedy není zrovna vyhlídka, která by mě naplňovala nějakým velkým optimismem. Při vzpomínce na ty fotky se mi zvedá žaludek. Ptám se:

„Co se mnou bude, když to nezvládnu?“

„Na to radši nechci ani pomyslet… Buď se zblázníš úplně a v tom případě tě utratí. Nebo se zblázníš jenom částečně, no a pak skončíš někde přikovaný na těžkou práci, ale to je jen odložený rozsudek smrti, protože za pár měsíců stejně umřeš vyčerpáním.“

No, fakt super vyhlídky mám před sebou, jen co je pravda. Sklápím hlavu a přemýšlím. Zase mám strach. Nero mě packou hladí po hlavě, ale je na něm poznat, že se toho taky obává.

„Budu tam s tebou, budu se snažit ti být maximální oporou. Pán mi slíbil, že když budu fit, tak můžu jet taky, i když není moc nadšený z toho, že TO zase uvidím.“

Zavírám oči a Nerův hlas i dotyky mě uklidňují. Je to skoro romantická chvilka, kdyby nebylo tématem něco tak hrozného. Z tohoto rozjímání nás vytrhává rychlý hvizd. Oba se otáčíme směrem k domu, kde ve dveřích stojí Pán.

„Nero, mazej do pelechu!“

Nero štěkne a na rozloučenou mi dlouze oblízne čumák. Já si sedám a všechny myšlenky se snažím soustředit na další výcvik. Když se Pán uprostřed dvorku potká s Nerem, tak ho lehce podrbe na hlavě a poplácá na po zadku, přičemž Nero jemně sykne, jelikož ho asi i drobné plácnutí na té rudé ploše dost štípe. Pán už stojí přede mnou.

„Jdeme pokračovat, máme před sebou ještě hodně práce.“

Následují další série kliků, dřepů, běhání a nově taky lehsedů. Tempo není tak velké a i přestávky jsou delší, ale bolí mě celé tělo. Po dlouhé době to není od výprasků či jiného mučení, ale čistě jenom obrovskou fyzickou námahou. Kdysi jsem na takové cviky byl zvyklý, většina mých předchozích Pánů si potrpěla na to, abych vypadal co nejlépe a oni se mohli chlubit. Bohužel, nikdy jsem se nezbavil bříška. Asi mám nějaký na houby tělo nebo co, ale sám bych rád měl atletickou postavu. Dobrý tělo je aspoň určitá záruka toho, že si mě Pán nechá. Ve svém věku a po tom všem, co už mám za sebou, je tohle asi moje poslední šance, jak se trochu spravit. Tyhle věci si stále opakuju v hlavě, zatímco se mi ze všech pórů valí potoky potu. Tohle je jedna z nejbolestivějších věcí, jakou podstupuji a to se mě Pán ani nemusí dotknout. Netrvá to ani dvacet minut a už nemůžu. Padám na trávu a bolestí se nemůžu hnout.

„Vztyk a běhat!“

V první chvíli mám pocit, že se ani nepohnu, ale série ran bičem mě ze země nakonec zvedá. Pán patrně tuší, že ještě nejsem na konci sil, takže jeho rány bičem jsou silné a přesné. A taky účinné, protože v minutě běhám do kola. Rozkaz zní běžet pět minut a při každém zpomalení rána. Můžu vůbec tohle vydržet? Zavírám oči a nechávám se navádět akorát dlouhým vodítkem. Už vůbec nevím, kam s rukama. V jednu chvíli si je dám za záda (taková kravina, že jo?), ale nejsou tam snad ani pár vteřin a šlehnutí bičem je vrací dopředu. Cbčko mi rozdírá kůži na stehnech, obojek škrtí a škrábe současně. Obojí propocené. To nemůžu vydržet ani těch pět minut. Frekvence ran dopadajících na zadek a záda se zvyšuje, protože častěji jdu, než běhám, ale co mám dělat? Pán je evidentně nespokojený, občas prohodí nějakou nadávku mým směrem. Žádné ocenění snahy, nic. Konečně běhací tortura končí, protože zazní povel:

„Stop, lehni a odpočívej!“

Povel k lehnutí je celkem zbytečný, protože ten pád na zem se odehrává bez přičinění mého mozku. Nemůžu popadnout dech, nohy se mi třesou a celkově nechápu, jak je možné, že jsem ještě naživu. A tohle se teď má opakovat každý den? To nezvládnu, kdybych se rozkrájel. Koutkem oka vidím přicházet Nera, nese Pánovi pití a něco mu šeptá do ucha. Pán se na chvíli zamyslí a pak jasně a hlasitě pronese:

„Ještě ne!“

Nero se na mě smutně podívá a odchází. Jak bych byl vděčný za to, kdyby mě teď aspoň pohladil, nebo se třeba usmál. Jeho výraz nevěští nic dobrého. Na druhou stranu vidím určité pozitivum. Nero donesl i misku s vodou, která, jak se zdá, je v mém dosahu. Úpěnlivě se na ni dívám, pak na Pána, pak zase na misku. Lehce pokyvuje hlavou.

„Nexo, volno!“

Tak tedy vyrážím za vodou. No, vyrážím, spíš se plazím, napřed to zkouším po čtyřech, ale na kolenou se neudržím, jak se mi stehna klepou, takže nakonec táhnu nohy za sebou. Už jsem skoro u misky, když se zničehonic Pán zvedá, dojde ke mně a přenese tu spásnou tekutinu o dobrých pět metrů dál.

„Nejsi žížala! Pořádně se postav na všechny čtyři a pak se můžeš napít!“

V očích už mám slzy, ale evidentně nemám na výběr, napít se potřebuju naprosto nutně! S obrovskou bolestí se tedy předpisově stavím a velmi pomalým krokem se k misce nakonec dostanu. Jakmile se skloním k hladině, tak se mi nohy zase podlamují a já čumákem padám přímo do vody, ale aspoň můžu pít, pít, pít a zase pít. Na nic jiného teď nejsem schopen myslet. Byť je mi po napití líp, tak tentokrát k žádné velké regeneraci nedošlo a já se cítím polomrtvý. Nejspíš i Pán nakonec dochází ke stejnému závěru.

„Dneska to nestálo za nic, tohle pro tebe není dobrý, ale je mi jasné, že už víc nezvládneš. Poslední část tréninku už pro tebe nebude fyzicky tak náročná a je spíš za odměnu.“

Jakmile dořekne poslední slova, odcvakne vodítko a za obojek mě vleče ke kroužku uprostřed, zase cvak a klečím s hlavou na zemi a vystrčenou prdelí. Jakou odměnu může myslet? To spíš vypadá na pořádný výprask. Jsem takhle už pár minut a furt se nic neděje. Najednou, jako blesk z čistého nebe, do mě něco prudce zajede. Napřed si říkám, že je to nějaký kolík, ale koutkem oka vidím, že za mnou někdo klečí. Že by Nero? Ne, během chvilky mám jasno. To není Nero, to je Pán. Pán do mě zajel svým Penisem a začal prudce přirážet. Tvrdostí a tempem je to Nerovi hodně podobné, ale zdá se, že je to nejen hlubší, ale i širší. A taky evidentně časově o dost delší. Po pravdě řečeno, jak mám anální sex docela rád, tak buď jsem příliš vyčerpán, nebo si Pán nebere vůbec servítky, ale poměrně hodně mě to bolí. Po pár minutách už žalostně kňučím. Nejspíš to má obrácený efekt a Pána to spíš vzrušuje, než aby ho to obměkčilo. Navíc dost pevně svírá moje boky, takže se nemůžu ani pohnout. Když už mám dojem, že bolestí nevydržím, tak se najednou zastaví a já cítím, jak mi pořádná dávka jeho spermatu začne plnit střeva. A těch cuknutí bylo fakt hodně. Ne, tohle se mi ani za mák nelíbí, natož abych měl nějakou šanci se u toho samovolně udělat. Pták zůstal v kleci celou dobu malinký a bych se i vsadil, že ještě zalezl dovnitř. Pánův Penis ze mě vyjíždí a hned vzápětí do mě zajíždí ocásek. Co naplat, radostně zavrtím, ale ve tváři mám slzy bolesti. Pán mě několikrát plácne po prdeli, což skoro ani neregistruju, ale následuje několik plácnutí přes koule a to už teda cítím dost fest. Slyším, jak si zatahuje zip a odchází. Všude se rozhostilo ticho. Bolestivě si natahuji nohy dozadu a kromě vlastního zrychleného dechu a občasného vzlyknutí z toho, jak mě každý pohyb bolí, neslyším vůbec nic. Dvorek už je ve stínu. Snad už to tímhle pro dnešek skončilo.

Jsem strašně unavený, ale obrovská bolest mi nedává žádnou šanci na spánek. Slyším, jak se otvírají dveře. Je to Pán? Bude ještě pokračovat? Pro všechny svaté, jenom to ne!

„Už jdu za tebou Nexo a pokusím se ti trochu ulevit. Dostal jsi dneska řádně do těla, ale i já jsem dostal svůj díl. Pán je naštvaný, že toho zvládáš tak málo, ale snad se mi ho podařilo trochu obměkčit.“

S těmito slovy ke mně kráčí Nero a já mám hned o trošku lepší náladu, odepíná mě od země a jemně mi jezdí rukou po těle. Bohužel, i ty nejjemnější dotyky jsou silně bolestivé. Nero přede mě pokládá misku s jídlem.

„Najez se, já vím, nebude ti to příjemné, ale energii potřebuješ, já se tě pak pokusím trochu namasírovat. Mám dovoleno tu s tebou zůstat nějakou dobu, tak se ti třeba podaří usnout dřív, než budu muset jít.“

Jídlo v misce přede mnou sice vypadá strašně lákavě, ale já fakt nemám ani trochu chuť. Vidím, že Pán není v dosahu, tak se osměluji a promluvím:

„Musím to sníst hned? Jsem opravdu totálně vyčerpaný a nevím, jestli jsem schopen aspoň polykat.“

„Dobře, tak můžeš chvíli vydechovat, já si skočím pro francovku a předtím tě trochu namažu a promasíruju, jinak zítra nebudeš schopen žádného pohybu.“

Nero skutečně jenom na chvilku odbíhá a vrací se s velkou lahví Alpy. Ležím pořád na břiše, hlavu na bok. Jediné, co vnímám, je šimrání trávy mezi nohama, jinak přestávám cítit skoro všechno.

„Pojď, lehneš si na moje lehátko. Počkej, podepřu tě a pomůžu ti.“

Má v těch packách fakt pořádnou sílu, protože jeho podpírání vypadá spíš tak, jako by mě nadnášel. I přes to všechno ale kňučím a syčím bolestí na každém centimetru cesty, než jsme konečně na místě. Lehám si, jak nejopatrněji to jde, ale tentokrát na záda. Ruce mám podél těla a mám dojem, jako bych celý hořel.

„Neboj se, za chvilku ti bude líp.“

Je pravda, že Nerův úsměv sám působí hojivě, ale v okamžiku, kdy mi začíná přejíždět chladivýma a vlhkýma rukama po kotnících, tak se cítím přímo překrásně. Každé místo, kterého se dotkne, přestává být žhavou plotnou a stává se chladivým ostrůvkem. Když skončí s lýtky, začíná stejným způsobem zpracovávat ruce, ramena, krk a přejíždí i po hrudníku. Teprve potom přechází na stehna. Asi věděl, proč si je nechat až na konec. V okamžiku, kdy se přiblíží rozkroku a koulím, tak se mi navzdory cbčku staví pták do pozoru, což pochopitelně neuchází jeho pozornosti.

„Já věděl, že budeš fit.“ Směje se. „Aktivita tvýho bimbase dokazuje, že tohle zvládneš, ale teď se rychle otoč, než začne být moc aktivní i ten můj.“

Trošku zklamaně se přetáčím na břicho, ale ani v téhle poloze to není zase tak nepříjemné, protože po namasírování zad přichází na řadu zadní část stehen a nakonec i zadek. A to je přímo super. Když Nero zajíždí mezi půlky, nebo občas zavadí o koule, tak sice mám pocit elektrošoku, ale moc příjemného šoku. Chvílemi dokonce spokojeně zavrním, na což Nero reaguje smíchem. Když povídá, že je hotovo, tak jako drobné poděkování zavrtím ocáskem.

„A teď už zvládneš i tu večeři.“

Souhlasně štěknu a opouštím lehátko. Teď už po čtyřech se sunu k misce. Teda ne, že by mi to šlo nějak hravě, ale rozhodně to jde líp, než před takovou půlhodinou. Zatímco jím, tak se na mě Nero dívá a usmívá se. I já po něm házím občas oko. Když se usmívá, tak je nádherný a já si chvilkama připadám, jako bych byl někde úplně jinde. Pak se ale vždycky zadívám na jeho zamčeného ptáka, rudý zadek či šrámy od rákosky na stehnech a jsem zase v realitě.

Jakmile dojím, tak se přesunuju k boudě a říkám si, že teď bych už dokázal snad i usnout, ale chci ještě zůstat vzhůru, dokud tu je Nero. Ostatně, ještě nemůže být tak pozdě, protože boudu ozařuje slunce. Nero mí říká, abych si vlezl dovnitř, ale odklápí víko a zvedá deku. V ten okamžik se na světlo dostává i do deky zachumlaná kostička, kterou z posledních sil co nejrychleji beru do zubů a písknu, což vyvolá zase smích. Lehám si, jsem přikrýván dekou. Nero vypráví o tom, co jsem dneska všechno zvládl, v čem je potřeba se zlepšit, co naopak dělám dobře, ale jeho hlas pojednou přechází v nesrozumitelný šum a já padám do náruče snů.