Navigace
Články
Povídky
Kalendář
Czech Puppy
Domů

Jsem-Pes

Argo 1


Autor: pes argo
Přidáno: 8. 7. 2011

Série: Argo
Díl 1Díl 2Díl 3Díl 4

Rodinná vilka, která stála vprostřed rozlehlé zahrady, se podobala všem ostatním v okolí. Přestože na ní nebylo patrno nic zvláštního, lidé se jí zdaleka vyhýbali. O čtyřiadvacetiletém Romanovi, který v ní bydlel se totiž říkalo, že je podivín. Koneckonců dům stál jaksi opodál, trochu stranou hlavní cesty, dalo by se říci na samotě, a proto nebylo divu, že kolem nikdo neprošel mnohdy celé dny.

Na studené kamenné dlažbě u vchodových dveří klečel asi osmnáctiletý mladík. Na krku mu visel těžký kovový řetez, k němuž měl připoutány i ruce. Řetez byl dlouhý jen necelé dva metry a jeho druhý konec byl pevně zapuštěn ve zdi. Opodál ležela miska s vodou a kousek nedojedeného chleba. Roman mu to tak nechával vždy, když odcházel z domu pryč. Chlapec byl v šestnácti letech unesen od rodičů a poté prodán podivínskému Romanovi jako otrok.

Poněkud se přikrčil k zemi. Blížila se hodina příchodu jeho Pána a on se bál, že by byl přísně potrestán, kdyby ho jeho Majitel nenašel v předepsané pozici. Uslyšel blížící se kroky těžkých bot. Sevřel se mu žaludek strachy. Jako vždy, když slyšel kroky Pána.

Vzorně si sedl na paty a hlavu položil před koleny na zem. Ruce natáhl co nejdál dopředu, prsty pevně přitisknuté k sobe.

Klíč zarachotil v zámku a mladík raději zatajil dech. Byl vycvičen k dokonalé poslušnosti. Za dobu, co tu žil, se již smířil s osudem otroka a pánova psa. Ano, byl pes a sám pochyboval o tom, že by dokázal existovat v jiném, svobodném světě. Ve světě bez pána.

Věděl, že jeho jedinou starostí je plnit rozkazy, které mu jeho Velitel vydá, a když tak bude činit, bude spokojen nejen On, ale i on sám. Velmi se proto snažil neudělat žádnou chybu. Dveře se otevřely a do předsíně vstoupil mladík s dlouhými hustými světlými vlasy, v černých kožených kalhotách, zastrčených do těžkých vysokých kožených holínek.

"Váš nejoddanější otrok a pes Argo Vás co nejponíženěji vítá doma, můj jediný Pane, Vládce a Veliteli," ohlásil se, aniž by se pohnul. V duchu se ale tetelil strachem smíšeným s nedočkavostí a rozkoší.

Jméno Argo nebylo jeho pravé jméno, ale psí. Dostal ho hned první den, když si ho Roman přivedl do svého domu. Spolu s dalšími údaji je měl vyryto na známce psího obojku pevně připnutého kolem krku. Ani ve snu by si ho nedovolil povolit nebo dokonce sundat.

"Argo! K noze ty pse!" vydal mladík rozkaz, když zavřel vchodové dveře.

Chlapec okamžitě poslechl a přiblížil obličej k pánově holínce a horlivě ji očichával. Roman si sedl na židli a chvíli čekal, než mu Argo pečlivě očichá holínky jako skutečný pes. Byl to každodenní rituál příchodu a Romanovi s líbilo, jak mu chlapec pečlivě očichává holínky. Argo cítil nádherné vzrušení a rozkoš a lačně sál vůni těžkých pánových holínek. Nádhernou vůni kůže a potu pánovy nohy….

"Boty, Argo!"

Mladík se snažil co nejrychleji vyhovět svému pánovi a poslušně mu zouval těžké boty. Pak vždy pokorně políbil zpocenou, příjemně vonící nohu. Jakmile práci skončil, vrátil se do původní polohy.

"Pane, váš povel byl poslušně splněn, pane jsem připraven k plnění všech Vašich dalších rozkazu, můj jediný Pane, Vládce a Veliteli."

"Byl jsi tu hodný, ty špinavý pse?"

"Ano, můj Pane."

"Zůstaň ležet a ani se nehni, ty pse!" poručil Roman, pověsil si bundu na věšák a šel se opláchnout do koupelny. Utřel si obličej do ručníku a zmizel v pokoji. Deset minut se nic nedělo, a tak Arga rozbolely ve strnulé pozici ruce i nohy. Mravenčení bylo tak silné, že se musel uvolnit a téměř si sedl.

To ovšem neměl dělat! V ten okamžik do místnosti vstoupil pán a přísně na něj pohlédl. Zamračil se.

Otroka polil studený pot. Bylo mu jasné, že to teď schytá. Pán takové neposlušnosti rozhodne netrpí. Beze slova k němu přistoupil, odemkl mu řetěz na krku a sundal pouta z rukou. Na obojek připjal vodítko.

"K noze!" křikl přísně.

Přiskočil a bokem těsně přitisknutý po čtyřech běžel u pánovy nohy do vedlejšího pokoje. Pán se pohodlně posadil do křesla a přitáhl ho k sobě.

"Tak co Argo? Tak co je ty pse? Takto mě posloucháš? Jsem ti snad pro legraci?"

"Pane, ne, Pane!" vyhrkl ustrašeně.

"Stále zapomínáš na dobré vychování. Deseti ranami bičem ti ho připomenu. Lehni, ty špinavý otrocký pse!"

Poslechl bez odmlouvání a co nejponíženěji poprosil o trest.

Roman se postavil se nad něj a mocně se rozmáchl dvanáctiocasými důtkami. Rány svištěly vzduchem, a on se slzami v očích počítal nahlas každou z nich a ještě nakonec za výprask znovu poníženě poděkoval.

Zdálo se, že se Pán trochu uklidnil, když se znovu pohodlně usadil do křesla. Pomalu se připlazil k pánově přes opěradlo svěšené ruce a horlivě ji líbal a lízal. Věděl, že to bylo dnes poslední zaváhání, které si mohl dovolit. Příště to bude dozajista horší. Mnohem horší…

Musí se moc snažit, aby neudělal nový prohřešek, vždyť večer teprve začíná. Mladík ho rozverně podrbal pod bradou. V tu chvíli si Argo přísahal si, že se bude snažit, aby byl jeho pán stoprocentně spokojen. Pán se na něj díval…

Klečel tu skoro nahý, jen v těsných džínových šortkách, ocas stažený kroužkem a podle rozkazu vytažený ven… Lehce se třásl.

Roman věděl, že nemá rád, když ho drbá pod krkem jako psa. Ale dělával to často a naschvál. Dokazoval mu tím svou nadvládu nad jeho tělem i duchem. Bavilo ho, že se mu ježí kůže a křečovitě stahuje obličej.

Otrok nenáviděl drbání pod bradou, přesto pokorně držel, ruce připažené podél těla. Jeho pán se dobře bavil… Celý večer bude pánovi oddaně sloužit, protože víc než jednu chybu denně si dovolit nemůže, a tu už má za sebou.

Dalo by se říci, že z toho má pán radost a Argovi se mírně zvedla nálada. Nechal drbání a pomalu Argoše přitáhl za černé kožené vodítko. Trhnul řemínkem, a až když měl hlavu těsně u jeho nohy, strčil ho chodidlem do obličeje a nechal ho, aby čichal vůni jeho bílých ponožek.

"Líbej mně nohy, Argo… " vydechl skoro šeptem a zavřel blaženě oči.

"Pane, ano, Pane," špitl a pokryl mu nohy a chodidla polibky. Lačně sál vůni jeho propocených nádherných bílých ponožek. Věděl, že ho přes všechna příkoří miluje. Miloval tu nádhernou, slastnou vůni pánovy nohy…

"Stačí, Argo…."

"Pane, děkuji, Pane."

"Podej mi cigarety, pse! A přines něco k pití, Argo!" poručil.

"Pane, jak si přejete, Pane," řekl Argo než vstal, ještě jednou poníženě políbil jeho levou nohu. Sledoval ho celou dobu, než mu přinesl popelník a cigarety. Poklekl mu k nohám, položil popelník na konferenční stolek, který stál vpravo vedle jeho křesla, a z krabičky vytáhl jednu cigaretu. Trochu ji užmoulal v ruce, aby lépe táhla a opatrně ji vložil do mírně pootevřených úst svého Velitele. Pak škrtl zapalovačem a počkal, až tabák začne žhnout.

Pak položil zapalovač, uklonil se, hluboko, téměř k zemi, znovu pokorně políbil mladíkovu nohu a odběhl namíchat Pánův oblíbený odpolední drink - gin s tonikem, kolečkem citrónu a hromadou ledu. Opět v kleče mu ho podal.

"Pane, váš rozkaz byl splněn, Pane! Pane, Váš poslušný pes Argo, Pane! Pane, jsem připraven k plnění všech Vašich dalších rozkazů, můj jediný Pane a Veliteli!" ohlásil se vzorně.

Roman se spokojeně napil a s úšklebkem si vzpomněl, že mu trvalo několik dní, než ho naučil všechny základní povely a reakce tak, jak chtěl on. A na dalšího půl roku, než si je Argo zažil natolik, aby se pro něj staly naprosto samozřejmé. Znovu trochu upil.

Celý den se někde lopotí a doma ho zatím čeká taková pohoda. Občas mu přinesl malý dárek, měl však z něj větší radost on, než jeho otrok.. Slovo "otrok" a "pes" ho ve spojení s tímhle klukem vzrušovalo. Vždy se usmíval, když si pomyslel, jaké tajemství před okolím skrývá.

Úplně normální obyčejný mladík, který má doma jiného člověka, který mu je slepě oddán. Může ho hladit, může ho bít, může se s ním milovat, kdy se mu zachce, může ho ponižovat, mučit, poroučet mu, zacházet s ním jako s kusem hadru a to zvíře, ten pes, ten otrok si nechá všechno líbit a ještě mu za to vděčně líbá ruku, s rozkoší líže zpocené nohy… a dokonce ho snad i miluje. Báječné, koho by to kdy napadlo, že se právě On stane Vyvoleným!

"Přinesl jsem ti malý dárek, Argo. Cestou domů jsem se zastavil v potřebách pro chovatele a tam mi padl do oka. Uvidíš, že se ti bude líbit. Můžeš hádat, co to je."

"Pane… nevím, můj Pane," řekl a v hlase jeho psa byly cítit značné obavy.

"Řekl jsem, abys hádal, ty psí zmrde!"

"Pane… poníženě prosím o odpuštění Pane, ale opravdu netuším, můj Pane."

"Máš tři pokusy, Argo, a za každý špatný tě potrestám."

"Pane, můj Pán mi koupil nový obojek, abych se mu ještě více líbil… Pane… "

"Chyba!"

"Pane, Pán přinesl nový bič na psa, Pane, aby mohl přísněji trestat všechny mé neposlušnosti… Pane."

"Ne, hádej potřetí!"

"Pane, koupil jste gumovou kost na hraní, kterou mi budete dávat místo večeře, když nebudete spokojen s mou výchovou… Pane…" zajíkal se strachy.

"Ne, ne a zase ne!" zvolal vítězoslavně.

"Koupil jsem ti rolničky." Sáhl do kapsy u kalhot a vyndal malý sáček.

"Jednu ti dám rovnou na obojek vedle známky. Budu tak vždy vědět, kde právě jsi a co tam děláš. A také mě přestaneš podvádět jako dnes. Když ti nařídím, že máš ležet a ani se nehnout a ty budeš podvádět, rolnička určitě zazvoní a já poznám, že zlobíš. A co udělám s tím zbytkem rolniček uvidíš za chvilku. Pojď blíž, ať na tebe dosáhnu!"

Poslechl. Nedovolil by si neposlechnout. Natáhl krk pevně stažený koženým obojkem k Pánovým rukám. Ten mu upevnil rolničku.

"Vidíš, jak ti krásně sluší… Měl by sis více vážit mé dobroty."

Podíval se na něj káravě. Otrok nevydržel pánův pohled, sklopil hlavu a políbil mu vděčně nohu v ponožce.

"Pane, poníženě Vám děkuji, Pane. Pane, tisíckrát Vám děkuji, můj Pane a Veliteli," řekl mladík a očekával, jaký trest pro něj jeho Velitel a Pán vymyslí za to, že ani jednou neuhodl.

Hlavně, aby ho Pán nevzal do sklepa.

"Jdeme do sklepa, Argo," oznámil Roman mladíkovi a vstal z křesla se skleničkou ginu v ruce.

"V poslední době jsem zanedbával tvůj výcvik a tys mě úplně zvlčil."

"Ááá Pane… prosím Pane, do sklepa ne," škemral a pevně objal jeho nohy.

"Pane, udělám vše, co mi poručíte, Pane, budu poslouchat líp, než kterýkoliv jiný pes, Pane, jenom mě, prosím Vás, neberte do sklepa… Pane…"

"Výcvik ti jenom prospěje, ty línej psí zmrde!"

"Pane, poníženě prosím, Pane… smilujte se, prosím, nad svým otrokem, můj Pane, dejte mi ještě jednu šanci, prosím, Pane… uvidíte, že se polepším, Pane, uvidíte, že se mnou už budete absolutně spokojený, Pane… "

"Myslím, že si to nezasloužíš, pse."

"Ach Pane, raději mě potrestejte teď hned pořádným výpraskem, Pane, ale do sklepa mě, prosím, nevoďte, Pane…." kňučel Argo a lízal mladíkovy propocené ponožky.

"Dobře, Argo. Dostaneš ještě jednu šanci. Pokud zklameš, nejenom, že půjdeš do sklepa, ale zbytek noci strávíš venku. Přivážu tě nahého ke kůlu na zahradě. Ostatně hlídací pes musí přece hlídat dům, ne?"

"Pane ano, Pane, co nejponíženěji Vám děkuji, Pane, budete už určitě s mým chováním spokojen, Pane."

Odstrčil nohou otrokův obličej a jeho sevřené ruce a znovu si sedl. Však má dost času. Není kam spěchat. Moc by se divil, kdyby nic neprovedl, zvláště, když je ztrémovaný. Pozoroval ho a dostal na něj chuť. Přirození se mu nadouvalo v kalhotách. Měl pocit, že ho jeho prosby vzrušují víc, než když ho trestá. No, kdo ví. Asi je to tak padesát na padesát. Byl příliš měkký a nechal se zase ukecat. Však si ještě najde příležitost.

Zvedl nohy a pohodlně si je položil na otrokova záda. Ten pokorně ztuhnul.

Již dříve se rozhodl, že ho nebude trestat bezdůvodně. Necítil by pak rozdíl mezi tím, kdy je poslušný a kdy ne. Byl by bez motivace. Ztratil by pocit provinění za to, že udělal chybu.

Napil se drinku. Usmíval se. Otrok ho sledoval ze země oddanýma a radostnýma psíma očima. Sundal z něj nohy a natáhl se, aby mu odepnul vodítko.

Pak si hodil nohu přes nohu a zamáčkl oharek cigarety, kterou zapomněl v popelníku. Dá si ještě jednu a pak povečeří.

Za tři roky služby se pes Argo naučil číst Pánovi myšlenky. Sáhl po krabičce cigaret, aby mu jednu podal.

"Pane, poníženě prosím, můj Pane," řekl a plamínek zapalovače v jeho ruce rozdýmal cigaretu.

To zvíře je docela inteligentní. Kdyby se s ním pomiloval, tak, jak ho k tomu jeho chlapík mezi nohama stále vybízí, byla by to zoofilie. A proč by ne? Když se mu to líbí. Ale počká až po výcviku ve sklepě.

"Argo!" otrok poslušně vzhlédl na svého pána psím pohledem.

"Holínky - aport, ty pse!"

"Haf!" vyštěkl otrok.

"Pane, na Váš rozkaz aportuji Vaše holínky v hubě, Pane!" políbil mu nohu a běžel po čtyřech pro jeho dokonale vyleštěné "domácí" holínky, které měl koupené od ruských vojáků, aby je jako dobře vycvičený pes skutečně přinesl v hubě.

Roman zůstal na chvíli sám. Přemýšlel o prvním dnu, kdy ho spatřil. Policie tehdy bezvýsledně pátrala po několika nezvěstných mladících. Za poslední dva roky jich beze stopy zmizelo několik desítek. Mezi lidmi se říkalo, že je unesli obchodníci s bílým masem. Otrokáři jim prý vymývají mozky, aby chlapci ztratili svou identitu a staly se z nich slepě poslouchající roboti. Probleskly prý dokonce informace, že jsou tihle kluci prodáváni za desetitisíce dolarů bohaté klientele do zahraničí. Na jedné odpolední procházce zabloudil v hlubokých šumavských lesích a dostal se až k hranicím s Rakouskem. Padla tma a on nevěděl kudy se vrátit. Zmatený bloudil lesem. Kolem půlnoci narazil na osvětlený srub.

Zaradoval se, že to jsou dřevorubci. Přišel blíž a nahlédl okénkem dovnitř. Tři chlapi tam hráli karty a popíjeli skotskou. Vzadu v místnosti byly tři veliké klece. V každé z nich stál mladý nahý kluk s rukama pevně svázanýma a vytaženýma ke stropu klece, takže se země dotýkali jen špičkami nohou. Všichni měli zavázané oči a v ústech roubíky. Na nohou jim visely těžké ocelové okovy, takové, jaké se používaly ve středověku. Mezi nimi byl asi čtyřicet centimetrů dlouhý řetěz.

Před klecemi, jejichž dveře byly otevřené, stál další muž. Držel láhev s alkoholem a nejméně dvacetiocasé důtky. Pečlivě sledoval svázané mladíky a kdykoliv se některý pohnul, třeba jen trošičku, aby si uvolnil napjaté ruce nebo přešlápl, přetáhl ho vší silou důtkami..

Zalekl se. Byli to otrokáři. Dovnitř nemohl a utíkat neměl kam. Bál se, aby ho nezpozorovali. Schoval se do houští asi sto metru od srubu a rozhodl se počkat na ráno. Schoulený v křoví přemýšlel, co udělá. Má je udat na policii? A oni si ho někde najdou a zabijí ho. Má to nechat být? Napadlo ho, že je německý milionář a má takového krásného mladého kluka jen pro sebe. Vzpomněl si, jak se několikrát bezvýsledně pokoušel získat nějakého kluka. Neuměl to s nimi. Stejně jsou všichni hajzli a žádný pořádný osud si nezaslouží. Kdyby ale jednoho z nich měl, vyřešil by si tím všechny svoje problémy a frustrace. Třeba by to šlo v jeho vilce, kterou zdědil po rodičích, když zemřeli při autonehodě. Jak je rok dlouhý nikdo k němu nepřijde. Škoda, že nemá milióny, to by klidně nějakýho kluka na tohle utáhl…

Mohl by zkusit ty otrokáře vydírat. Když přijdou o jednoho kluka, tak je to moc mrzet nebude. Tady ho nikdo nezná, vždycky může odjet domů. Kvůli jednomu klukovi ho přece hledat nebudou. Třásl se zimou. Byly čtyři ráno a za okamžik bude svítat. Měl neodolatelné nutkání jít se tam ještě jednou podívat. Světlo ve srubu stále svítilo. Opatrně se přiblížil k okénku a nahlédl dovnitř.

Ti chlapi dávali svým otrokům pít a ohromně se při tom bavili. Spoutali jim ruce na zádech a ke krku jim přivázali dlouhý řetěz, takže kluci mohli vylézt trochu z klecí ven. Na zemi ležela malá psí miska s vodou. Všichni tři mládenci byli na kolenou, s hlavami nataženými těsně nad zemí se snažili dosáhnout k vodě. Vzájemně se odstrkovali, vrčeli a štěkali na sebe, kousali se, jen aby se vyplazeným jazykem mohli dotknout okraje misky. Určitě nedostali pěkně dlouho napít. Dva starší, mohlo jim být osmnáct let, byli bojovnější a svého drobnějšího, asi sedmnáctiletého kamaráda vůbec k misce nepustili. Ale i jejich úporná snaha byla marná. Ocelové řetězy měly hluboko zaříznuté do krku, k okraji misky jim však stále scházelo několik milimetru.

Otrokáři se popadali smíchem, zvláště ten, který je hecoval ranami důtek do dalšího boje o kapku vody.

Pak křikl "štěkat, psi!" a kluci se na povel rozštěkali, jen co jim vyschlé hlasivky stačily.

"Víc, víc!" křičel otrokář a mlátil je hlava nehlava. Štěkali, vyli, hýkali, sápali se po nedostupné misce a nejmladšímu z očí tekly proudy slz. Pak jeden z chlapů zařval "dost!" a rázem bylo ticho jako v kostele, mučení mladíci strnuli v napjaté pozici a ani nedýchali.

Poslušně čekali na nový rozkaz, který však nepřicházel.

"Zpátky do klece a hezky poprosit!" zařval konečně jeden z chlapů, asi třicetiletý urostlý vazoun v holínkách a kopl do ramene nejsilnějšího z mladíků.

Ten okamžitě poslechl a spustil naučenou frázi.

"Pane Veliteli, váš na slovo vycvičený pes poníženě prosí svého pana Velitele o trochu vody, Pane Veliteli, váš na slovo vycvičený pes poníženě prosí svého pana Velitele o trochu vody… " a tak dále pořád do kola.

"Dost! Stačí ty pse!" a mladík ztichl.

Pak kopl do toho nejmladšího a řekl:

"Pros, pse!" litanie se opakovala, a mladík se snažil, aby neuděl nějakou chybu a nedostal důtkami, ze kterých měl evidentní strach.

"Fuj, pse!" křikl a chlapec ustal a přikrčil se.

Muž s důtkami vzal ze země misku a před obličejem každého z nich vylil trochu vody na betonovou podlahu. Už, už se chtěli napít, ale rány bičem je vrátily zpět. Neměli ještě povolení a tak sledovali, jak voda mizí v pórech betonu.

"Můžete se napít co hrdlo ráčí," ušklíbl se otrokář. Jednohlasně vykřikli: "Pane Velitelim co nejponíženěji Vám děkujeme, Pane Veliteli!" a vrhli se k podlaze, aby zachránily poslední krůpěje, aby si maličko omočili suché rty.

Další z mužů si vybral vazounka lízajícího podlahu a vyplivl na svoji zaprášenou holínku mohutný chuchvalec slin.

"Tumáš pití, pse! Slízej to z mý boty!"

Chlapec poslušně vyplázl jazyk a důkladně chlapovu špinavou holínku olízal za náramného chechtotu všech ostatních. Ještě před tím ale zařval ze všech sil: "Pane Veliteli, poníženě děkuji, že smím olízat Vaše sliny z Vašich holínek, Pane veliteli!"

Potom muž položil před klece na zem své důtky a nařídil chlapcům, aby je líbali všichni tři najednou. Popolezli tedy z klecí, řetěz byl tentokráte dost dlouhý, aby dosáhli a s rukama stále spoutanýma za zády pokorně líbali nástroj, kterým byli celé dny nemilosrdně trestáni.

Další z mužů natáhl nohu v těžké botě k nejslabšímu mladíkovi a poručil: "A teď ty, ty pse! Líbej moje boty!"

"Pane Veliteli, poníženě děkuji za dovolení líbat Vaše boty, Pane Veliteli!" zařval chlapec a okamžitě začal s rozkoší líbat špinavou holínku.

Přes okénko se mu zdálo, že ti kluci vůbec nepřemýšlejí. Pouze tupě plní rozkazy. Ztratili svou osobnost, byli zcela závislí na svých Pánech. Byli naprogramováni na to, aby až do konce svého života pracovali jako otroci a ani chvilku nepochybovali o tom, že by to mělo být jinak.

Když se rozednilo, sledoval jednoho z otrokářů cestou do vesnice. Šli takřka dvě hodiny, než se tam dostali. Chlap prošel několik obchodů, koupil jídlo a pár láhví skotské. I s nákladem si pak sedl do místního baru, který právě otevírali. Byl tam prvním hostem, dal si skleničku, zapálil si a v klidu popíjel.

Roman ve vsi našel svoje auto, ze kterého odšrouboval poznávací značku, pak se osmělil, vstoupil do lokálu a přisedl si k němu.

"Na tak malou vesnici tady mají docela velkou policejní stanici, nezdá se vám?" řekl Roman.

"Hmm," nenechal se vyrušit otrokář.

"Já jsem tady jen na dovolené, ale slyšel jsem, že se tady prý potulují obchodníci s bílým masem," vedl dál svou.

"Hmm," odpověděl opět ten chlap a tupě zíral z okna. Jen mimoděk zatnul ruku v pěst a Roman si všimnul, jak mu pod tričkem naběhly obrovské bicepsy.

"To by se asi strhla mela, kdyby se policajti dověděli, že jsou ti banditi nedaleko, co?"

"Hmm," uzavřel do třetice chlapík.

Roman se osmělil, přitáhl se blíž a naklonil se přes stůl. Zašeptal: "Uděláme dohodu. Chci toho nejmladšího kluka nebo vás udám."

Tupý pohled drsňáka spočinul na jeho obličeji.

"Co?"

"Říkám, že dostanu toho nejmladšího kluka, jinak vás udám."

"To si mě, kámo, s někým pleteš, tak si dej vodjezd a neotravuj nebo ti roztrhnu prdel." Odpověděl chlapík a znovu předvedl své bicepsy.

Romanovi se trochu zatajil dech. Ten chlapík byl starší než Roman, kolem třicítky a zatraceně hezký, moc se mu líbil. Ale přesto pokračoval.

"Chci toho nejmladšího, viděl jsem vás ve srubu v horách a sledoval jsem tě až sem. Venku na mě čeká kolega, který, pokud nevylezu ven, tak vpochoduje rovnou naproti k policajtům. Doufám, že mi rozumíš dobře a nemusím ti to opakovat. Viděl jsem, že máš v batohu vysílačku. Půjdeš na záchod a domluvíš se s kámošema, aby ho přivedli za dvě hodiny na kraj lesa pod vesnicí. Jeden z nich se tady zastaví pro klíčky od mého auta, které mu dáš. Svázanýho ho naloží do kufru a počkají opodál.

Doufám, že se budou chovat dostatečně nenápadně, protože to auto má odmontovanou poznávací značku. Každej polda si ho hned všimne. Až bude ten kluk v autě, zavolají ti sem. Ty tu budeš pořád sedět na zadku a ani se nehneš. Až uvidíš projíždět mou červenou Audinu, můžeš jít za svýma kámošema. Pokud se zvedneš dřív, kolega, který nás sleduje z venku, odkráčí rovnou naproti k chlupatejm. Když uděláš podtrh a já nedám svýmu společníkovi znamení, že je všechno v pořádku, čeká vás stejný osud za katrem. Rozmysli si to dobře. Jeden kluk a klid nebo zbytek života v kriminále pro vás všechny. Kdyby toho kluka u mě našli, tak bych v tom jel taky, takže můžeš být úplně klidný, že to není bouda. Než mi ho dáte, mám v hrsti já vás, pak vy mě.

Nebylo to na tebe moc rychlý? Dobrá, tak neočumuj a běž to vyřídit. Za dvě hodiny to bude vyřízený a já pofrčím domu. Jasný? Tady máš ňáký prachy na útratu nebo jako cenu útěchy. Kup si za to panáka a teď zmiz vysílat!"

Klaplo to. Dokonale to klaplo. Kluk byl v kufru a on drandil domů. Po deseti kilometrech namontoval poznávací značku.

Je pravda, že prožíval hodiny hrůzy, aby ho někde nechytli policajti. Naštěstí ulice byly prázdné a na druhý konec republiky mu to netrvalo víc než pět hodin. Stmívalo se, když přijel domů. Zajel do garáže a rychle zavřel vrata. Rozčilený napětím pomalu otevřel kufr automobilu.

Ležel tam mladý sedmnáctiletý kluk, s rukama za zády připoutanýma k nohám do kozelce. Oči přelepené kobercovou páskou, několikrát obtočenou kolem dokola hlavy. V tlamě měl veliký roubík ze staré onuce. Celý se třásl zimou a jistě i strachy. Vytáhl ho z kufru ven a položil ho břichem na podlahu v garáži. Z tenkého drátku vyrobil šperhák, po chvíli snažení otevřel pouta a kluka osvobodil. Vyndal mu z pusy roubík.

Posadil se na starou krabici. Mlčky ho pozoroval. Chlapec nehnutě ležel na zemi, pak se opatrně posadil.

"Je tu někdo?" špitl potichu.

Roman najednou nevěděl co má dělat. Dřív se to zdálo strašlivě jednoduché, ale teď není na nic připraven. Bude ho poslouchat? Kam ho schová? Co když po něm jdou otrokáři? Co když ho tu najde policie nebo sousedi? Neviděl nebo neslyšel ho někdo přijíždět? Co mu má říct? Spousta dalších otázek se mu honila hlavou. Nehýbal se.

"Pane, co se mnou uděláte, Pane Veliteli?" zeptal se vystrašený mladík

"Pane, smím si rozvázat oči, Pane?"

Je dobře, že ho považuje za svého pána, pomyslel si Roman.

Sám otrok vymezil role a jemu se vracelo pošramocené sebevědomí.

"Vstaň!" řekl skoro panovačně.

Mladík se postavil.

Roman k němu přistoupil a dlouze si ho prohlížel. Kluk se ani nepohnul. Byla krásný a tak…. Tak… Lehce mu sáhl na přirození.

Měl je docela pěkné… Stisknul mu koule. Trochu se zachvěl. Pohladil jeho dokonale vytvarovaný zadek. Kůži na zádech měl zarudlou od bičování, ale jizvy neměl žádné. Neviděl a to Romanovi dávalo výhodu. Sehnul se a sebral ze země pouta.

"Na," poručil a on slepě natáhl ruce do prostoru před sebe.

Vložil mu pouta do rukou, uchopil ho za levou paži pod ramenem a mlčky ho odvedl do sklepa. U jedné z trubek od topení udělal místo tím způsobem, že překážející předměty odházel stranou. Postavil ho před potrubí.

"Tady budeš stát, než přijdu! Jest-li se pohneš, zažiješ peklo, jaké jsi dosud nezažil," pohrozil a běžel pro deku a nějaké staré šaty.

První deka, která mu padla do ruky, byla pořádně špinavá a stará. Používal jí jako podložku, když opravoval auto.

"Ale to mu stačí," pomyslel si a ze skříně vytáhl staré šortky. Do rána to nějak vydrží a pak se uvidí. Běžel dolů. Vstoupil do sklepa bez oken a podíval se na mladíka. Stál jako přikovaný tak, jak mu nařídil.. Vida a pak, že to nepůjde?!

"Hoď to na zem!"

Otrok pustil řetězy a pouta před sebe.

"Oblékni se," nařídil a dal mu do náruče šortky.

"Pane děkuji, Pane," řekl a hbitě se snažil nasoukat do šortek.

Na kamennou dlažbu položil deku a řekl mu, aby si klekl. Pak jeden konec řetězu obtočil kolem trubky od topení a upevnil ho visacím zámkem. Druhý konec zajistil podobným způsobem kolem jeho krku.

"Předpaž!" poručil. Na natažené ruce mu co nejtěsněji zacvakl pouta.

Zkontroloval pevnost řetězu a odešel nahoru. Oči mu nechal i nadále zalepené. Natočil půllitrovou sklenici vody, ze spíže vzal dva rohlíky a vrátil se do sklepa.

Jeho nový otrok klečel poslušně stejně, jako když odcházel. Podal mu potraviny a dovolil, aby se najedl.

Mladík poděkoval a s chutí se zakousl do rohlíku. Hltal tak, jako by měsíc nejedl. Nasoukal do sebe všechno, rychle vypil vodu a teprve pak se trochu uklidnil.

Roman si roztáhl nedaleko ležící zahradní židličku, posadil se a mlčky ho pozoroval. Byl to docela ještě kluk. A moc hezký… Líbil se mu…

Zdálo se, že se otrokovi trochu ulevilo, ale neodvažoval se na něco zeptat. Jistě přemýšlel, kde právě je a co se s ním asi stane. Možná ale nepřemýšlel vůbec o ničem.

"Jak se jmenuješ?"

"Pane, nemám žádné jméno, Pane, jsem otrok, Pane.."

"Nějaké jméno přece mít musíš?"

"Ve výcvikovém táboře jsem byl otrok číslo 42, pane. Jméno mi určí až můj nový majitel, Pane."

"Blbost! Každý člověk má jméno!"

"Pane, ale já přeci nejsem člověk, Pane…, Pane, jsem otrok, Pane…!"

"Proč jsi otrok?"

"Pane, jsem tak vycvičený, Pane… Pane, jsem předurčený být otrok, Pane… Pane, nejspíš jsem se tak musel narodit, Pane."

"Co bylo před tím, než si se stal otrokem?"

"Pane. nevím, Pane, Pane, nepamatuji se, Pane."

"Jak dlouho jsi byl ve výcvikovém tábore?"

"Pane, asi rok, pane."

"Co bylo před tím?"

"Pane, nevím, Pane! Pane, nevzpomínám si, Pane. Pane, asi jsem byl někde ve službě jako osobní otrok, Pane, nebo jako pes, Pane…"

Mladík odpovídal nahlas a začínal každou větu pane. To se Romanovi líbilo. A dost ho to vzrušovalo.

"Kdo je tvým Pánem? Komu sloužíš?"

"Pane, ten, kdo si mně objednal a koupil ve výcvikovém táboře, Pane. Pane, toho jsem výsostným majetkem, Pane."

"To jsem já."

"Pane, v tom případe jste mým Pánem Vy, Pane a já jsem, Pane, Váš otrok a pes, Pane."

Jistou logiku to má. Zdá se, že ho dobře naprogramovali.

"Jak dlouho mi musíš sloužit, otroku?"

"Pane, budu Vám pane sloužit, dokud nechcípnu, Pane, nebo mě, Pane, někomu jinému neprodáte nebo darujete, Pane."

"Proč máš číslo 42?"

"Pane, jsem 42 absolventem psího výcvikového tábora, Pane."

"Dobře. Měl bys vědet, že ti nic neodpustím a nestrpím žádné neposlušnosti."

"Pane, ano, Pane! Pane, budete se mnou jistě spokojen, Pane. Pane, náš tábor byl nejlepší a nejvyhlášenější mezi všemi tábory, Pane. Pane, v Evropě by jste těžko hledal kvalitnější psí výcvikový tábor, Pane. Pane, byli jsme vycvičeni pro zvláště náročné zákazníky, Pane. Pane, dobře jsem zvládl speciální druhy výcviku a celou psí drzúru, Pane!"

"Co to znamená?"

"Pane to znamená pane splnit jakékoliv přání svého Velitele a Pána, Pane."

"Takže, když ti nařídím, abys skočil z okna, tak to uděláš?"

"Pane, ano, Pane!"

"A když ti řeknu, že si máš uříznout ruku, tak si ji uřízneš?"

"Pane, ano, pane! Pane, samozřejmě, můj Pane!"

"Existuje nějaký rozkaz, který bys odmítl splnit?"

"Pane, ano, Pane."

"A jaký?"

"Nikdy bych nevztáhl ruku na svého Majitele, Pána a Velitele, Pane! Pane, ani tehdy ne, Pane, i kdybyste mi to nařídil, Pane, abych to udělal, Pane."

"Jsi robot?"

"Pane, ne, Pane! Pane, jsem otrok, Pane!"

"Jaký je v tom rozdíl?"

"Pane, jsem zvíře, Pane, živočich, Pane, Pane, jsem pes, Pane, a svého Pána budu nejenom ctít a poslouchat, ale budu ho i milovat, Pane. Pane, robot milovat nedokáže, Pane!"

"Zase nic nepokazí!"

"Pane, na rozdíl od robota je mé tělo kdykoliv připraveno uspokojovat všechny Vaše potřeby, Pane. Pane, také jsem předurčen trpět, Pane, a proto Vám výborně posloužím k odreagování Vaší zlosti, Pane."

"Chceš vědět něco o mně, otroku?"

"Pane, nepřísluší se mi na cokoliv se svého Pána vyptávat, Pane."

"Bojíš se mě?"

"Pane, ne, Pane."

"Lžeš, pse!"

"Pane… ano, Pane, bojím se, Pane… " šeptal kluk, tentokrát upřímně.

"Ted tu budeš v klidu a potichu ležet. Ráno si pro tebe přijdu, dostaneš jméno a zahájíme nový výcvik. Dobrou noc, otroku číslo 42!"

"Pane, děkuji, Pane! Pane, dobrou noc, můj Pane." vyhrkl mladík, sehnul se a, aniž dostal rozkaz či svolení, se zřejmou radostí políbil Romanovy vysoké zablácené boty. Ten se ušklíbl a odcházel.

Zavřel dveře od sklepa na zámek a odešel nahoru. Celou noc hledal vhodné jméno a pořád se nemohl rozhodnout. Listoval slovníky, pravidly, zkoumal jména psů okolních sousedů, až si vzpomněl.

Měl vybráno. Bude se jmenovat Argo. Jako kluk měli doma psa a ten se také jmenoval Argo. Konečně, proč ne?

"Argo, Argoš… Hmm, bude mu to slušet."