Navigace
Články
Povídky
Kalendář
Czech Puppy
Domů

Jsem-Pes

Noční host (5) - Odpoutaný


Autor: Erty-Pup
Přidáno: 12. 1. 2016

Série: Noční host
Nový začátekHledač odpovědíZkouška odvahyJeden z násOdpoutaný

Došel jsem do týpí, sedl si ke krbu na kožešinu a rozdělal oheň. Žár postupně narůstal a pohlcoval každý kousek dřeva. Nenadálý poryv studeného větru zdusal drobný plamen v zárodku a rozvířil prach uvnitř obydlí, úlekem jsem se otočil a co jsem nepozoroval. Seděl tam on. Starý vlk, kterého jsem celou dobu hledal.

Byl to tentýž stařec, co mě navštěvoval ve snech a tentýž, co mě obdařil psí podobou. Chtěl jsem se ho zeptat na tolik otázek, ale slov se mi v tu chvíli zkrátka nedostávalo. Pouze naše oči se střetly v mohutném pohledu. Přišlo mi to jako naše první setkání. Pouze na úrovni řeči těla a posunků. Usmál se na mě láskyplným úsměvem, na stolek položil prastarý náhrdelník a rozplynul se v prach, jenž ho obklopoval. Věděl jsem, že jsem ho rozhodně neviděl naposledy.


Ještě jsem chvíli mlčky seděl a vzpamatovával se z nečekaného setkání. Pohlédl jsem na náhrdelník. Vypadal velmi staře, dýchla na mě celá staletí. Nasadil jsem si ho opatrně na krk.

Cítil jsem, jak mě začíná obklopovat zvláštní teplo prostupující přes mou hrud až někam do hlavy. Nedovedu to přesně popsat, ale bylo to velmi intenzivní, něco jako kdyby mi náhrdelník něco předával, snad zkušenosti či moudra dávno zašlých věků. Postupně se mysl plnila informacemi, ale jejich přemíra se v krátkém okamžení začala měnit v chaos. Neutuchající nával dalších vzpomínek si zákonitě začal vybírat daň. Palčivá bolest hlavy, ochablost svalstva, která se střídala s křečemi, vzrůstající teplotou těla a v neposlední řadě i pozměněným viděním. Strhl jsem si ho z krku. Křikl jsem bolestí. Zmatené tělo hnané adrenalinem pumpovalo do organismu čím dál víc krve. Pot stékal na podlahu a začalo mi být nevolno od žaludku. Naposledy jsem vyjekl a v nastalé situaci dopadla má kolena na podlahu. Packy se chopily pevně oušek. Bolest vystřelovala skrze ně ven do prostoru a měl jsem pocit, že se mi chce hlava rozletět na kusy. Byla v jednom plamenu, cítil jsem už jen bolest a žár. Sundal jsem si z uší packy, pohlédl na ně a viděl jsem, jak se zmítají v rudém žáru. Zakňučel jsem bolestí a padl bezvládně na podlahu. Hlasitá rána se prodrala skrz stěny stanu a přivolala pomoc. Má mysl byla někde mezi světy a klepal jsem se v děsivé agonii. Prostupovala mnou horečka a nezměrná bolest celého organismu. Halucinace zatemnili mysl a já myslel, že se nedožiji dalšího dne.

Do stanu přiběhlo pár vlčích přátel a okamžitě se kolem mne utvořil chumel špičatých oušek. Vzali mne do tlapek a odnesli na pelíšek, přikryli a dali na čelo kus látky smočený v nějakém bylinném lektvaru. Jeho pach byl silně řezavý a velmi nepříjemný. Nicméně měl požadovaný efekt, aspoň částečně mi vracel kontrolu nad smysly a snížil i teplotu. Tisíce očí mě pozorovalo a já je mlčky sledoval. Vypětí bylo tak silné, že jsem během pár okamžiků omdlel.

Po chvilce jsem opět nabyl vědomí a nestačil se divit. Letěl jsem nad pelechem a viděl, jak nade mnou stojí půl vesnice. Někteří brečeli, jiní úpěnlivě svírali tlapky v tiché modlitbě. Najednou mě cosi popadlo… snad to byl silný vítr a odvál mě pryč od přihlížejících. Proletěl jsem plachtou stanu a směřoval do jiného světa. Čekal jsem, že poletím za světlem, ale nestalo se tak. Vánek ženoucí mě pryč mě odvál na podivné místo. Obklopovali mne kopce, zmrzlé jezero a všude okolo byl sníh. Vnímání se rovněž nezdálo přirozené. Vše mělo fialový nádech. „To se ze mě stal duch?“ pomyslel jsem si.

Mraky na obloze tiše putovali a já je pozoroval. Plynutí času se zrychlovalo, zpomalovalo a někdy úplně zastavovalo, nic nevypadalo skutečně a nedávalo sebemenší smysl. Jako by měl někdo v mé mysli tlačítko, díky kterému si se mnou může dělat, co se mu zamane.

Rozhlédl jsem se. V tom jsem něco uviděl. V dáli se rýsovalo pár stop ve sněhu. Vyšlapaná cesta vedla směrem k vysoké hoře. Vydal jsem se tím směrem. Stopy musí patřit nějakému zvířeti. Dopadl jsem na všechny čtyři a vydal se mu po stopách. Počasí se rychle měnilo. Chvíli foukal silný vítr se sněhovými jazyky, následovaný čistou oblohou a konče blesky všude kolem mě. Ohlušující rány z blesku násobil tvar špičatých oušek a myslel jsem, že se mi hlava snad rozskočí.

Kolem stop se linulo pár stromů, které po mě sápali vychrtlými pařáty. Raději jsem zavřel oči a zrychlil úprk. Běžel jsem jen podle čichu. Prááásk, ozvalo se zprava. Otevřel jsem bleskurychle oči a vidím jen, jak přede mnou padá kus statného kmene, do kterého právě uhodil blesk. Žhavé třísky létali vzduchem a ožehnuté okraje stromu doutnali. Stoupající dým rozrazili dva špičaté chlupaté trojúhelníky. Nepolevil jsem a přeskočil kmen. Jedna z tlapiček však dopadla na kus zmrzlého podkladu, podklouzla a už to jelo. Udělal jsem pár mohutných přemetů a dopadl do závěje.

Prááásk, připomenula svoji sílu opět bouře. Během mžiku jsem stál na všech čtyřech a dal se opět na zběsilý úprk z tohoto hrozného místa. Začalo znova mohutně sněžit a stopy se mi začaly vytrácet. Masa sněhu tvořila přede mnou neprostupnou mléčnou zeď, do které jsem se rozhodl vletět, nemaje strachu. Bílá mlha mne v mžiku pohltila a nehodlala navrátit. Již nebylo cesty zpět. Musel jsem dojít až na konec ale síly mne již opouštěly.

„Erty, Erty… slyšíš mě? Erty!“ zaznělo mi v hlavě. Zastavil jsem se a rozhlédl se. Nikoho jsem ale neviděl. „Probuď se, prosím! Neopouštěj nás!“ ozve se znovu a intenzivněji.

Bouře nabírala na rozměrech, až jsem si nakonec neviděl ani na kraj čumáčku. Zamžourám, jak to jen jde, hledaje únik z pasti. Z ničeho nic uvidím slabou jiskru v dáli. To musí být plamen! V tom nečase byl sotva znatelný, ale i přesto osvětloval prostor nedaleko přede mnou. Packy prohrábnou z posledních sil hustý sníh a vydají se vstříc vysvobození. Volání se zesiluje, žár plamene už dokonce cítím na kožíšku.

„Bojuj, Erty, vím, že to dokážeš! Máme tě rádi, nevzdávej se!“ slyším ženský hlas. „Jsi silný, nepodléhej. Jsi ještě mladý a máš život před sebou.“

Skočím do plamenu, škubnu sebou a proberu se na pelíšku. Mohutně sebou házím a křičím děsem. Jsem v šoku a silně zmatený.

„To bude dobré, klid Erty, hlavně klid… Už jsi opět s námi. Bude to dobré, postaráme se o tebe pejsku,“ uklidňuje mne mladší vlčice hladíc mě po ouškách.

Hlasitě vydechuji. Tep se zklidňuje, dech zpomaluje, organismus vnímá jen konejšivá gesta od vlčice. Její morda se na mne vesele usměje nepřestávaje mne hladit. Přikryje mne a sedne si opodál, nepřestávaje mě však starostlivě sledovat. Usínám bezesným spánkem a spím pár dalších dní.

Probouzím se naprosto vyčerpán, ale cítím se již lépe. Organismus tuhle bitvu vyhrál, ale nyní se cítím poměrně slabý. Otevřu oči a u mé postele stojí mlčky Hignu.

„To jsem rád, že jsi konečně vzhůru. Snad je ti už lépe.“ Přikývnu na souhlas. „To jsem rád, ale teď musíš hlavně doplnit energii. Muselo tě to nesmírně vyčerpat. Mysleli jsme, že tě snad ztratíme,“ vykládal Hignu. Vzal ze stolu talíř s polévkou a donesl ji ke mně. „Na, jez. Potřebuješ teď nabrat ztracenou energii,“ říká, podávaje mi dřevěnou, ručně vyřezávanou lžíci plnou hutné bramboračky.

Každým douškem jsem cítil, jak sílím. Packy i tlapky mě opět začali poslouchat a mírně rozostřený pohled se také srovnal. Usmál jsem se na něj, dojedl a poděkoval.

„Co se mi to vlastně stalo?“ zeptal jsem se.

„Sami nevíme,“ odpoví a ještě dodá. „Důležitější však je, že je ti už lépe a nemáš tak velkou horečku.“ Šáhne mi na čumáček a přikývne. „Ano, už máš jen nepatrně vyšší teplotu, než je běžné.“

Vstanu z pelechu, obejmu ho a poplácám po ramenou. „Díky moc, kamaráde. Bez tebe a tvých druhů bych takovou hrůzu nepřežil.“

„Ale to nestojí za řeč, také jsi neváhal a zachránil mně i mým druhům životy,“ pravil Hignu.

„Kdo byla ta vlčice?“ zvědavě se otáži.

„To byla Zigarra, moje starší dcera. Asi jsi ji ještě nepoznal, pak Vás představím. I ona je ti nesmírně vděčná, co jsi pro mě udělal, a proto nad tebou bděla dnem i nocí, stejně jako i další členové z našeho kmene. Všichni zde totiž věříme, že máš nějaké velké poslání, proč by si tě ostatně jinak Ruit vybral?“

Celou dobu, kdy ke mne laskavě promlouval, se mi upřeně díval do lagunově modrých očí. „Mohl bych tě o něco požádat, drahý Hignu? Pohlédl jsem na něj prosebně.“

„Zajisté, pakliže to bude v mých silách a možnostech, rád ti vyhovím,“ usmál se na mě a nastražil ouška.

„Býval jsem člověkem ale jednoho dne mi zkřížila cestu jedna neznámá osoba, kterou se neustále snažím vypátrat. Myslíš, že bych tě mohl požádat, abys mi dal nějaké zásoby jídla a nějaké teplé oblečení, rád bych ho našel a dozvěděl se od něj, proč jsem se díky němu stal huskym. Pokaždé, když ho spatřím a chci se něco dozvědět, nedostává se mi slov a během mžiku se zase vypaří jako pára nad hrncem. Proto je pro mě tak důležité ho vypátrat. Musím se toho o sobě ještě tolik dozvědět a věřím, že on má odpovědi mé nevyřčené otázky.“

Celou dobu Hignu bedlivě poslouchal, přikyvoval a vzápětí dodává. „Nejen že ti poskytnu vybavení, ale protože vím, že tam venku to není žádný med, přidělím ti i pár nejlepších válečníků, které mám. Když už musíš podstoupit tak náročnou výpravu, nemůžu tě ven pustit samotného, i když věřím, že nad tebou neustále Ruit bdí. Kdy chceš vyrazit?“ Jsou z něho cítit obavy a otcovská starost.

„Je to můj osud, neboj se o mě,“ promlouvám k němu klidným hlasem a dodávám. Co se má stát, staniž se, ale tohle musím podstoupit. Chci vyrazit zítra.“

„Budeš mít vše nachystané, osobně na to dohlédnu,“ odpoví Hignu a ještě jednou mě silně obejme.

„Mohl bych se tě zeptat ještě na něco, Hignu?“

„Zajisté,“ odpoví.

„Nenašli jste zde jeden velmi starý náhrdelník? Pohodil jsem ho na podlahu ještě předtím, než se mě zmocnili temné síly. Hignu bohužel zavrtěl hlavou a nechápavě na mě pohlédl.

„Je mi líto, Ertame, ale neviděl. Dle mě to byl jen výplod z mohutných horeček a nebyl skutečný. Možná symbolizoval staré okovy, kterých ses zbavil, ale jsou to jen spekulace jednoho starého vlka,“ řekl klidně a vyrovnaně.

Poděkoval jsem mu, rozloučil se a zadíval se do plamene krbu, který se stal mým majákem v temné mysli, která si se mnou tak krutě zahrála vabank. Jaká dobrodružství na mě ještě budou čekat tam venku, pomyslím si a vyjdu vstříc svému osudu.