Série: Soutěž o nej povídku 2017
 Ronny Zacky Rafan Spec

Až ve svých padesáti letech jsem si po prodělaných zdravotních problémech uvědomil, jak je život skvělý a rozhodl jsem se začít a žít něco, co mým přátelům a kamarádům nebude asi dopřáno, protože já jsem gay a oni ne.

Našel jsem na síti server, který mě od začátku šíleně chytil. Týdny od mé registrace ubíhaly jak voda a já si čím dál víc uvědomoval, jak moc mě společnost těchto lidí hrozně láká. Začal jsem pročítat články a povídky a snažil se zjistit o puppy play co nejvíc.

A tak jsem začal shánět psí pomůcky, abych se cítil jako pes. Hrozně jsem tehdy asi otravoval zkušenější psí kluky svými dotazy a chtěl bych se jim teď moc omluvit. Hrozně mě to ale vzrušovalo a chtěl jsem vědět co nejvíc o této partě lidí.

Nejdříve jsem si tedy pořídil po pár peripetiích s napodobeninami opravdový psí kolík. Když jsem ho vyzvedl v zásilkovně, proběhla dezinfekce horkou vodou a mýdlem a šup s ním tam. Ale ouha! Ocas velikosti M, který se zdál být akorát vzhledem k velikosti dilda, mě málem narval moji díru. Svěrač se bránil a nechtěl povolit. Nakonec se zadařilo. Cítil jsem ale šílenou palčivou bolest a řekl si, že na vše kašlu, protože toto za to nestojí. Asi po dvou dnech, když bolest trochu ustoupila, znovu mě chytla šukací choutka. Otevřel jsem po večerní sprše noční stolek a hračku vyndal ze sáčku. Chvíli jsem se rozmýšlel, jako když Popelka přijela na koni k princově zámku, a s hlasitými slovy „Tak já to teda zkusím“ jsem řádně namazal hračku a taky díře jsem věnoval důkladnou pozornost a pomalu jsem ocas zasouval. Svěrač sice zase stávkoval, ale já šel na věc rozhodnutý nevzdat to. A tak jsem nakonec vyhrál souboj svěrač versus já. Povedlo se a psí ocas byl tam. Zažil jsem nádherný pocit plnosti své zadní části, kterou jsem s dildem a později při análním sexu nikdy neměl. Vydržel jsem to mít v sobě skoro dvě hodiny. Erekci, kterou jsem u toho měl, byla neskutečná a za ty dvě hodiny (naštěstí byla sobota) jsem třikrát honil péro, které jakoby ani nechtělo klesnout. To, co jsem tehdy vystříkal, jsem do té doby ze sebe nikdy nedostal. Byl jsem blahem bez sebe.

Postupem času, jak jsem ocásek skoro denně aspoň na chvíli zasouval, tak si moje dírka zvykla a už nekladla takový odpor.

Koncem léta jsem si ale řekl, že jen nosit ocas v díře už mně nestačí. I když byl to slastný pocit. Ale chci být přece pes a se vším! Znovu jsem tedy začal otravovat zkušené hafany, abych zjistil, kde pořídit psí výbavu. Museli tehdy ze mě šílet, když moji zprávu viděli. Asi si říkali, co zas ten čokl chce…?

A tak věci nabraly plné obrátky. Objednal jsem tréninkové rukavice na box podle rady; chrániče kolen jsem měl z inline bruslí, i když barevně neladily. Tehdy mně to ale nevadilo. Hnala mě touha být konečně pes. Moc mě k tomu pomáhala i videa z Folsomu, při kterých jsem pravidelně honil. Trošku se stydím přiznat se, vzhledem k mému věku, ale příroda je mocná a potřeby jsou věčné.

Končil podzim a já při pročítání kalendáře jsem se dozvěděl o Psím Silvestru v Praze. Toto bylo, jako když bodne do vosího hnízda. Akce s výstrojí opět nabrala obrátky. Objednal jsem z jednoho zahraničního obchodu boty a jocksy a netrpělivě čekal na doručení. Šibeniční termín mě přiváděl k šílenství. „Já to nezvládnu“ mně furt hučelo v hlavě. Navíc jsem čekal ještě na obojek a masku. Nakonec jsem k výrobci na Valašsko zajel osobně pro hotové věci. Byl to dobrý nápad a mně pomohl vychytat poslední problémy s harnessy, které jsem si dělal sám dík mé znalosti ovládání šicího stroje. Čtyři dny před Silvestrem jsem byl hotov. Uf! Ale dalo mně to. „To máš z to, že jsi nerozhodný a necháváš vše na poslední chvíli“ jsem si říkal. Ale ty nervy stály za to. Oblékl jsem si svůj nový postroj a vše, co k němu patří a co jsem měl, a hrdě se vztyčenou hlavou a taky svým pérem jsem se vzhlížel v pracovně své miniaturní šicí dílny. Na řadu přišlo i pár fotek. To se musí zdokumentovat!

A pak nadešel poslední den v roce. Byl jsem nedočkavý, než dojedu do Prahy. Měl jsem výborného průvodce po městě, protože Prahu neznám. Při vstupu do klubu se mně otevřely dveře do světa, který jsem nikdy doposud neviděl a ani nevěděl, že existuje. Třásl jsem se vzrušením a cítil při tom i mokro v kalhotách. Nejdříve jsme dali tašky s věcmi do skříňky na recepci, a jelikož průvodce psí partu znal, tak mě taky přestavil. Poté jsme odešli dolů k baru. Kolem dvacáté druhé hodiny byla vyhlášena psí soutěž, takže převlíknout do psího a jde se na to. Tehdy zase, jak si vzpomínám, zazlobil můj řitní svěrač. Po násilnějším zatlačení ustoupil jako poprvé doma. Pamatuju se, že mě hrozně stálo péro a chtěl jsem honit. A přišla soutěž v čutání míčku psím čenichem, pak hledání paštiky a nakonec vypít půl litru vody ze psí misky. Byl jsem sice poslední na stupni vítězů, ale smál jsem se z radosti. Zároveň jsem byl pyšný sám na sebe.

Pak následovala ukázka BDMS Pán-otrok. Cítil jsem v tom trochu násilí a mučení. Otrok, zdá se, si svou úlohu užíval. Po půlnočním přípitku bylo vyhlášeno Tradiční novoroční venčení. Venku před klubem! A v mrazu! Moc chuti tam jít jsem neměl, ale když jsem viděl hafany, jak se hrnou ven na mráz, tak jsem si řekl: „Nejsi sakra taková máčka, abys to nedal taky.“ Bylo to super. A zimu jsem vůbec na svém nahém těle necítil. Lidé z okolních barů tleskali a smáli se našemu štěkání.

Zábava neustávala díky příjemné hudbě do ranních hodin. Bohužel se blížil čas odjezdu domů na Moravu. Unavený a ospalý, ale zároveň moc šťastný jsem se rozloučil s novými psími kamarády a oba jsme se šli převléknout zpět do civilu a spěchali na nádraží. I když jsem byl šíleně ospalý, nezamhouřil jsem až do Brna oči a neustále mluvil a mluvil o prožitém večeru.

Ve svém ne už zrovna mladém věku jsem našel skupinu lidí, a snad i několik kamarádů, kteří mně ukázali naprosto jiný svět, který jsem do té doby neznal. Díky nim se cítím moc šťastný.