Utíkám už snad celou věčnost. Štěkot mých pronásledovatelů je stále výraznější. Na takový běh nejsem zvyklý. Je jen otázkou času, než mě dostihnou. Co se mnou asi udělají? Nevypadali zrovna nadšeně, když mě... "pán" představoval jako svého nového mazlíčka. Uh, asi už to bude můj pán, co? Právě jsem málem zakopl o kořen. Mám teď důležitější věci, na které se musím soustředit. Slunce už zapadá a les je stále hustější. Musím dávat pozor, abych nenarazil čumákem do nějakého stromu. Než bych se otřepal, už by mě mohli dostat. Stejně jim neuteču. Unavím se dřív. Musím se někde schovat. Nějaký keř nebo větší strom, prostě cokoliv, co by mě skrylo před jejich zraky. Tlapky už mám celé odřené od neustálého klopýtání o vystouplé kořeny. Před sebou vidím malou skalku, dost širokou na to, abych se za ni celý schoval. Síly už mě opouštějí, budu to muset risknout a doufat, že se za ni nepodívají a prostě poběží dál. Doběhnu ke skalce, přikrčím se za ní a budu čekat. Čekat a modlit se ať prostě proběhnou dál. ...