Série: Argo
 Díl 1 Díl 2 Díl 3 Díl 4

Nevydržel a šel se podívat do sklepa. Bylo ticho. Slyšel, že mladík oddechuje pravidelně. Opatrně odemkl dveře. Otevřel a v ten okamžik jeho zajatec odhodil deku z těla. Způsobně si klekl, ruce pevně připaženy podle těla, jak jen mu to pouta dovolila.

"Pane, co přikazujete, Pane?!" vzorně se ohlásil.

"Přišel jsem se podívat, jestli se chováš slušně."

"Pane, snažím se svého nového Pána nezklamat, Pane!"

Nyní poprvé za celý den ucítil vzrušení. Jeho úd se pevně ztopořil a vší silou se snažil prodrat z kalhot pyžama.

"S kolika muži ses už miloval?"

"Pane, s žádným, Pane. Pane, kdyby to tak nebylo, Pane, nikdo by si mě z tábora nekoupil, Pane. Pane, celé mé tělo i jeho součásti patří pouze Vám, Pane. Pane jen Vy s ním můžete zacházet, jak sám uznáte za vhodné, Pane. Pane, bez Vašeho souhlasu a nařízení se nesmím s nikým pářit, Pane. Pane, kdybych to udělal, měl byste právo mě zabít, Pane."

"To můžu stejně."

"Pane, ano, Pane! Pane, ale v tomto případě by to byl přímo rozsudek, Pane."

"Asi časem dostanu chuť se s tebou pářit."

"Pane, páří se pouze zvířata, Pane, tedy i otroci, Pane. Pane, vy se na mě můžete uspokojovat, můžete mě osouložit nebo se můžete jako Pán rozmnožovat, ale pářit, to ne, Pane. Pane, já se na Váš rozkaz, Pane, musím pářit před Vámi, Pane, s kým poručíte, Pane. Pane, na Váš rozkaz, Pane, si musím honit ocas, Pane, Pane, musím se na rozkaz spářit s jakýmkoliv zvířetem, Pane, nebo Pane, musím na Váš rozkaz, Pane, omrdat jakoukoliv věc, Pane… ve výcviku jsem se před pány musel na rozkaz pářit se starým gumákem, Pane… řekli „namrdej gumák, pse!“… Pane "

"Hm, dobře. Ve výcviku tě učili i mrdat, pse?!" zeptal se vzrušeně Roman.

"Poníženě prosím, ano, Pane." odpověděl chlapec.

"Jak to bylo, pověz mi o tom!"

"Pane, ano, Pane. Musel jsem si honit ocas, Pane. Ale často, aby se mí Páni pobavili, poručili mě, abych se pářil, Pane."

"S kým ses pářil, ty svině!?" zařval vztekle Roman a kopl mladíka, který se strachy přikrčil.

"No, mluv ty špinavý zkrvený pse! Odpověz!"

"Pane, směl jsem se pářit a mrdat pouze boty, holínky a kanady, můj Pane! Pane, ocas jsem směl strkat pouze do bot, bylo mně dovoleno namrdat pouze boty - gumáky, holínky, Pane. Vždycky našli nějaký starý gumák nebo rozbitou starou holínku. Do ní jsem musel vrazit ocas a namrzat ji, Pane. Pářil jsem se jenom s botama, Pane."

"Fajn, zdá se, že tě vychovali dobře. Když ti to vydrží, nebudu tě muset reklamovat," řekl v žertu.

"Pane, než mě reklamovat, Pane, to mě prosím raději zabijte, Pane." Vyhrkl s hrůzou v hlase mladík a zajíkl se.

"Proč? Máš z toho strach?"

"Pane, kdybych se musel vrátit zpět, čekal by mě speciální tříletý kurs, Pane, který by byl ještě mnohokrát tvrdší a přísnější než ten základní, Pane. Pane, byl bych vycvičen pouze jako pes a takový otrok-pes je pak prodáván pánům, kteří jsou zarputilí a nejtvrdší, obvykle musí sloužit při lovu, na honech a často ho zastřelí, když nestačí… Pane…"

Roman si stáhnul kalhoty a pomalu k němu přistoupil. Lehce mu přejel přirozením po tváři. Zachvěl se.

"Cítíš to?"

"Pane, ano, Pane."

"Na tomto kousku masa nyní závisí tvůj život. Když bude spokojený on budu i já. Když ne, šupajdíš do tábora."

"Pane, ano, Pane! Pane, budu si toho na věky vědom, Pane, a svou pílí a snahou se Vám snad zavděčím, Pane."

"Tak to, ty pse, očuchej!" křikl.

Mladík ihned přiložil nos, zhluboka sál vzduch a přejížděl přirození od kořene až po žalud.

"Správně, za odměnu mi ho smíš políbit."

Skoro třeštil. Krev se mu nahrnula do rozkroku, jeho úd zmohutněl k prasknutí. Ještě chvilku a už to nevydrží. Chlapec opatrně a dětinsky k jeho ztopořenému údu přisál rty.

"No tak, na co čekáš, ty zamrdaný špinavý zvíře, pokračuj nebo tě ztrestám."

Mladík mu líbal přirození.

"Celý je tvůj, celý, ty zmrde! Líbej, líbej a dolů, dolů…, níž…, ták…, ták, správně a zpátky nahoru, ták… a do tlamy…,"

"Řekl jsem do tlamy, tys nerozuměl, ty zkurvenej čokle?!"

Odstrčil ho a vší silou mu vrazil facku, až upadl na zem.

Otrok se rozklepal strachy. Se zavázanýma očima nic neviděl. Z pod pásky se vyvalily slzy.

"Pane, smilujte se, prosím, Pane" škemral.

"Na kolena, otroku! Na kolena, ty pse!" zařval Roman.

Pohotově se narovnal. Očekával další úder, proto si kryl obličej spoutanýma rukama. Vzal konec řetězu, který mu visel pod krkem, trhl s ním a zakřičel:

"Pozor! Pse!"

Otrok se vyšponoval jako svíčka.

"Ruce dolů, zkurvenče!"

Ten pomalu poslechl a připažil.

"A znova a od začátku. Na kolena, zmrde! Čuchej!"

Otrok padl na kolena, až to zadunělo a okamžitě poslech. Očichával vzedmutý penis, co mu dech stačil, s nosem pevně přitisknutým.

"A teď mě ho líbej, ty líná psí svině!"

Jeho vzrušení stále sílilo.

"Dolů…, až dolů… a teď mi ty špinavý pse budeš olizovat koule!" křičel Roman a neurvale trhal řetězem.

Chlapec se předklonil se a snaživě olizoval Pánova varlata.

"Hezky, psíku..., tak se mi to líbí..., vidíš, že ti to jde... " Přitáhl řetěz.

"Do tlamy!"

Neodvážil se odporovat. Na otrokovi bylo vidět, že skutečně nemá s mužským sexem pražádnou zkušenost. Poslušně otevřel ústa a on mu ho vrazil hluboko do krku, až se začal dávit. Přemohl zvracení a srdnatě kouřil. Roman byl na pokraji výstřiku.

"Všecko, co z něho vyteče vypiješ a ani kapka se neztratí vedle. Neodvažuj se neposlechnout!" chtěl podpořit svůj rozkaz šlehnutím, ale neměl žádný bič.

Horká míza proudila jeho přirozením. Mladík se cukal, dávil se, ale pil. Vysál každou kapičku semene, jak dostal nařízeno. Bylo toho moře. Vyndal mu ho z úst.

Mladík najednou nahlas začal kňučet. Klečel spoutaný na studené podlaze a kňučel. Ústa otevřená, jako by v nich měl jedovatého pavouka, sípavě dýchal a z pod pásky se mu kutálely slzy jako hrachy. Déle to nemohl vydržet. Několikrát sebou trhl, naklonil se dopředu a vyzvracel se. Lekl se svého činu.

"Ne, ne, já jsem nechtěl, to samo, promiňte mi, prosím, nebijte mě, už to nikdy neudělám, prosím, milost, Pane, milost... "

Roman spokojený a uvolněný oddechoval na zahradní stoličce a pozoroval ho, jak se svíjí a kroutí na řetěze. Jak se plazí po zemi a škemrá. A marně hledá jeho nohy, aby prosil… V životě neviděl takový strach. To ho silně vzrušovalo Snad to s ním půjde.

"Ted tě nechám na pokoji, ale zítra si to s tebou vyřídím, ty špinavý psí hajzle. Těš se a zpytuj svědomí," řekl Roman, vstal a odešel do své ložnice poté, co zhasl světlo a zamkl dveře.

Celý zbytek noci se převaloval z boku na bok, ale oči ani nezahmouřil. Jakmile se rozednilo, nasedl do auta a odjel do okresního města na nákupy. Ve spořitelně vybral ze svých úspor dvacet tisíc a zatelefonoval do práce, že si bere dovolenou i příští týden. Bylo pondělí, a tak měl téměř čtrnáct dní na to, aby vše zařídil.

Znal jednoho zámečníka, který byl vášnivým chovatelem sněžných tažných psů. Zastavil se u něj, aby si objednal klec. Kamarád zrovna jednu dokončil, ale měl ji pro sebe. Roman chodil vedle klece jako mlsný medvěd a snažil se přemluvit zámečníka, aby mu ji prodal. Byla veliká, přesně jakou si představoval… Rozmontovat a připravit ji k transportu byla chvilka. Naložil ji na zahrádku auta a vypravil se shánět další předměty.

Půl hodiny strávil vybíráním psích obojku a vodítek. Nakonec se rozhodl obligátně. Široký černý kožený obojek, dvě vodítka, delší a kratší a dvě misky na jídlo. V sedlářských potřebách zakoupil jezdecký bičík, bič a důtky.

V železářství zaplatil za několik metrů řetězu a hromadu visacích zámků. Potom zašel do sexshopu, kde si vybral pouta na ruce i nohy a středověké okovy. Z domácích potřeb si odnesl všechny druhy provazů, které měli na skladě. Nakonec zaplatil za slamník a vše nacpal do auta. Jen slamník svými rozměry dělal trochu problémy, ale na zadní sedadlo se nakonec vešel.

Naházel to do auta a ujížděl k domovu. Vracel se raději zadem, aby ho nikdo neviděl. Vjel do garáže a běžel se podívat do sklepa. Bylo skoro poledne.

Když ho otrok zaslechl, způsobně klekl a očekával jeho příchod.

"Pane, dobrý den, můj Pane!"

"Pozor!"

Napnul se jak struna.

"Zůstaň a ani se nehni!" poručil a běžel zpět do garáže.

Vyndal obojek, pouta a biče a odnesl je do pokoje. Vrátil se pro mladíka a pustil ho ze řetězu. Uchopil ho za ruku a odvedl ho patro výš do koupelny. Posadil ho do vany a pomalu mu odmotal pásku z očí. Měl první možnost si prohlédnout svého nového pána. Ze začátku chvíli mžoural, protože byla oslepený, pak zjistil, že jeho pán je urostlý a svalnatý. A že s ním nebudou žádné žerty.

"Co říkáš svému Pánovi?" zeptal se Roman, snad až příliš zvědavě.

"Pane, …jste moc pěkný, Pane… Pane, jsem rád, že jste takový mladý, Pane."

"Nejdřív tě ostříhám dohola, pak se pořádně umyješ a vyčistíš si zuby, pse."

"Pane, poníženě prosím, mohu se na něco svého Pána zeptat?"

"Na co?"

"Pane, proč musím být ostříhaný dohola, Pane?"

"Protože chci mít krátkosrstého psa. Máš hezký dlouhý krk a obojek ti na něm vynikne, když vlasy nebudou překážet. A taky budu mít jistotu, že nejsi zavšivený."

Vzal nůžky a pustil se do díla. Holící strojek odstranil i krátké vlásky.

"Roztáhni nohy a lehni si na záda."

Stejným způsobem mu depiloval rozkrok a v podpaží. Vlasy posbíral rukou a nacpal je do igelitové tašky.

"Ted se pořádně umyj, ty psí prase! V mém dome bude všechno čisté včetně domácích zvířat."

Když byl hotový, odvedl ho do obývacího pokoje. Posadil se a zapálil si cigaretu. Mladík okamžitě klekl k jeho nohám.

Roman se na něj díval a potom pronesl.

"Jistě víš, že odjakživa musí každý otrok složit svému Pánovi slib poslušnosti. Teprve potom se stává jeho právoplatným a neodvolatelným majetkem. Ty ho budeš skládat po pět tisíc let starém egyptském vzoru. Slib pro tebe, jako mého otroka, je naprosto závazný a jediný, kdo ho může zrušit, jsem já. Tímto aktem dáváš zároveň najevo, že jiného majitele kromě mě nemáš. Slib proběhne podle všech platných pravidel a znamená pro tebe celoživotní zlom. Do této doby jsi měl pouze své vychovatele, kteří tě připravovali na tvé budoucí poslání.

Do teď jsi byl bezejmenná věc, jenom označení, číslo 42. Nic víc. Až slib složíš, přijmeš ode mne jméno. Tvé číslo 42 však platí i nadále.

Já jsem tvůj Pán, Vládce a Velitel. Otroctví je pouze symbol tvého stavu, jako, že pes je pes a nábytek je nábytek. Číslo znamená obecné označení věci. Například pes je vlčák a nábytek je křeslo nebo kredenc. Ty jsi číslo 42. Jméno je pak konkrétní název té které věci. Tak jako pes vlčák dostává jméno Azor nebo Asta i ty budeš mít své psí jméno. Pokud budeš mým otrokem a psem, bude ti náležet a ty nesmíš přijmout od nikoho žádné jiné. Přísaha, kterou za okamžik složíš, mi dává neomezené právo nakládat se svým majetkem jak uznám za vhodné. Ty se dobrovolně zřekneš svého těla i duše a svěříš je do mých rukou.

Slib nesmí být vynucen, proto budeš přísahat dobrovolně a nebudeš mít pochopitelně žádná pouta. Pokud přísahu nesložíš, nebudu tě nutit, ale vrátím tě zpátky do výcvikového tábora. Rozuměl jsi každému slovu, které jsem řekl?"

"Pane ano, Pane."

"Já u toho musím stát a ty na oplátku musíš být úplně nahý. Až se postavím, klekneš si k mým nohám, čelem ke mně. Položíš hlavu na zem, uchopíš oběma rukama mou levou nohu, políbíš nárt holínky a postavíš si ji na zátylek. Po celou dobu přísahy ji tam budeš přidržovat. Ted dávej dobrý pozor, co máš říct:

Já číslo 42 tímto slibuji a přísahám, že se dobrovolně stávám poníženým, poslušným a oddaným otrokem a psem svého Pána, Vládce, Velitele a Majitele a řekneš mé jméno. Bezvýhradně a zcela mu svěřuji své tělo i duši, protože jen on ví nejlépe, co je pro mě prospěšné a správné. Od této chvíle budete jen Vy řídit mé kroky a veškeré mé počínání. Zcela se zříkám práva zasahovat do Vašich rozhodnutí či je měnit. Na trvalo se stávám Vaším majetkem, věcí, zvířetem a odevzdávám Vám úplnou moc nad svým životem a smrtí.

Smíte mě trestat kdykoliv a jakýmkoliv způsobem uznáte za vhodné. Od tohoto okamžiku jsem váš poslušný otrok a pes, můj jediný Pane, Vládce a Veliteli.

Pak opatrně sundáš mou nohu ze své hlavy, vyplázneš jazyk a olízneš moji botu. Pak zůstaneš ležet jako pes, ruce vypneš daleko dopředu a řekneš: Poroučejte mi prosím, můj Pane! Bez pohnutí pak setrváš dokud ti nevydám první rozkaz. Pamatuješ si co máš dělat?"

"Pane, Ano, Pane."

"Zopakuj mi svůj slib!"

Mladík poslušně opakoval a Roman ho několikrát opravil. Za chvilku znal přísahu dokonale zpaměti.

"Je načase, abych se tě zeptal, zda se mi dobrovolně odevzdáš?"

"Pane, ano, Pane! Pane, jsem připraven, Pane."

Roman se nadechl, vstal z křesla a postavil se doprostřed místnosti. Mladík k němu přilezl po čtyřech, pokorně políbil jeho vysokou botu, potom položil před ním hlavu na zem, uchopil jeho levou nohu a postavil si ji na zátylek.

Bez nejmenšího zaváhání odříkal přísahu. Olízl mu holínku, a poté ho s rukama vzorně předpaženýma požádal, aby mu poroučel. Vrátil se do křesla a nechal ho pět minut čekat. Otrok tajil dech, neodvážil se ani pohnout.

"Otroku, k noze!" křikl.

Vyskočil a zaujal na všech čtyřech své místo podél jeho levé nohy.

"Sedni!" Provedl rozkaz.

"Pojď blíž, otroku!"

Přimknul svůj bok k Pánovu lýtku.

"Otroku, od této chvíle tě do odvolání jmenuji psem a dávám ti jméno Argo. Budeš na něj slyšet a budeš se k němu hlásit!"

"Pane, ano, Pane! Jak poroučíte, můj Pane."

"Otoč se čelem ke mně.." Uchopil do ruky černý obojek.

"Víš, co to je?"

"Pane, ano, Pane! Pane, je to obojek na psa, Pane."

"Budeš ho nosit pevně utažený kolem krku, na důkaz, že jsi pes a také jako důkaz svého poníženého postavení. Pouze já ti ho smím připnout nebo sundat. Pokud uvidím, že s ním manipuluješ nebo se ho jen dotýkáš, budeš velmi přísně potrestán. Je ti to jasné, Argo?"

"Pane, ano, Pane."

"Než ti ho nasadím, budeš svůj obojek pokorně líbat!"

Když se nabažil pohledem, připnul mu obojek ke krku a prstem vyzkoušel, zda je utažený dost pevně.

"Co řekneš, pse?"

"Pane, co neponíženěji děkuji, Pane."

"Nyní ti vysvětlím základní povely. Oslovovat mě budeš vždy jen: můj jediný Pane, Vládce a Veliteli, při rozhovoru smíš říkat jenom: můj Pane nebo Pane Veliteli. Když tě zavolám, ihned všeho necháš a přiběhneš ke mně, k noze. Hlásit se budeš slovy:

"Pane, Váš nejoddanější otrok, Váš pes Argo je připraven k plnění všech Vašich rozkazů, můj jediný Pane, Vládce a Veliteli.

Pak zůstaneš nehybně klečet, dokud ti něco nenařídím. Ohlásíš, že si mému rozkazu rozuměl větou: Jak poroučíte můj Pane!

Pak mě políbíš levou botu a půjdeš splnit příkaz. Nedodržení těchto několika základních pravidel okamžitě trestám důtkami. Doufám, žes mi rozuměl, Argo?"

"Pane, ano, Pane."

"Správně. A abych nezapomněl, za vše i za výprask pěkně a poníženě poděkuješ."

"Pane, ano, Pane! Pane, jak poroučíte, můj jediný Pane, Vládce a Veliteli."

Roman uchopil do ruky vodítko a otevřel karabinu. Argo se sám přiblížil, nastavil krk. Roman nasunul lehkým pohybem kroužek z obojku do karabiny. Pustil karabinu a ta se zacvakla.

Nyní byl jako opravdový pes, pevně připojený k ruce svého velitele. Vyholená hlava a všech chlupu zbavené nahé tělo, podtrhovalo jeho potupné a ponížené postavení. Jediné co na tomto světě vlastní, je černý psí obojek na bílém krku. Cítil, že teprve teď pochopil skutečnou realitu života, totiž, že není vůbec nic a nic neznamená.

Tak jako Roman prožíval opojné vzrušení z neomezené moci, Argo se propadal stále níž a níž. Nemohl se bránit a přece nebyl spoutaný. Mohl se vytrhnout, vyskočit a utéct, mohl se mu vysmát a zmizet, jak by to udělal kdokoliv jiný. Měl volné ruce i nohy, mohl se bránit, křičet, kousat, rvát se, napadnou ho… Mohl křičet o pomoc.

Mohl cokoliv, ale neudělal nic. Mezi absolutní mocí a absolutní bezmocí byl malý kousek kůže připnutý k jeho krku. Obyčejný psí obojek…

Na tom řemínku teď závisí jeho život. Ruka na konci vodítka se pohnula a podle ní se pohnulo celé jeho tělo. Ruka povolila a tělo se vrátilo zpět. Roman zářil štěstím, když tahal za vodítko a na druhé straně ho to poslouchalo. Cítil se jako Bůh. Pod koleny otroka se otevřela zem. Proč se nemůže vzepřít? Je to tak snadné! Nejde to. Už mu nic nepatří. Tělo i duše nejsou jeho. Nevlastní nic, ani svůj život. Je podivná věc ovládaná pánovou rukou.

Mladík u Romanovy nohy teprve pochopil, že přišel i o to málo, co měl. Před jeho zraky vyrostla vysoká zeď absolutní vůle a on sedí na dně propasti bezmezně bezmocný. Tam, kdesi nahoře, je jeho Pán, jemuž se nemůže vzepřít. Z propasti se nevydrápe a zeď nepřeleze. Musí se smířit se svým osudem, kterým je jednou pro vždy otroctví. Ruka, která jej ovládá, mu dá sílu.

Když bude dělat to, co po ní chce, bude žít. Ruka je její život, dokud je s ní pevně spojená. Obojek a vodítko jsou vlastně jeho jediná jistota. Pokud je bude mít, bude existovat. Svůj život, obětuje ruce. Absolutní vůle jeho Pána je nedosažitelně vysoko, ale jeho ruka je tady u něj. A ještě blíž je pánova noha. Ano, je u pánovy nohy… Pán o něj stojí, proto k němu vztáhl svou ruku. Pokynul nohou… Nikdy ho nezradí, nikdy neuteče. Udělá vše, co mu pánova ruka nařídí a tak je to správné. Nadosmrti bude otrokem ruky a psem u pánovy nohy.

Poníženě sklopil oči zaplavené slzami štěstí.

"Pane, děkuji Vám za všecko, můj jediný Pane, Vládce a Veliteli," vyhrkl ze sebe a horečnatě líbal Pánovu holínku. Roman ho šťastně pozoroval.

"Otoč se a lehni jako pes!" zavelel.

Ve vteřině poslechl.

"Pane, Veliteli váš nejoddanější otrok a pes Argo Vám poníženě leží u nohou, připravený plnit všechny Vaše rozkazy, Pane Veliteli."

"Ruce na záda a zůstaň!"

Natáhl se pro pouta, kterými ji pevně obepnul zápěstí.

"Pane, děkuji Vám, Pane," zašeptal vychovaně.

Roman uvázal vodítko k opěradlu židle a klidně odešel. Z auta vzal misky a v kuchyni do menší z nich nalil vodu a nasypal psí granule. Nádobka byla úzká a poměrně hluboká, takže mu dá určitě dost práce, než se z ní nažere. Vrátil se do pokoje a postavil misku tak daleko, aby na něj nedosáhl. Odvázal vodítko a pevně ho sevřel v ruce.

"Tak, pse, a teď mi ukážeš, co tě v tábore naučili. Můžeš se nažrat."

Argo poděkoval a po čtyřech se opatrně sunul k misce. Kousek to šlo, ale pak přestalo stačit vodítko. Pokusil se zabrat silou, ale Pán držel pevně.

Pak Roman tah maličko povolil. Argo byl takřka na dosah. Zabral ze všech sil, obojek se mu zařízl hluboko do krku, ale výsledek se nedostavil. Pán byl silnější než on.

"Snaž se víc, Argo, snaž se," popichoval ho Roman a smál se a přitom bezděky uchopil důtky.

"Zaber, ty líný špinavý zvíře!" a mocně ho přetáhl přes záda.

Argo křikl bolestí a tlačil se k misce.

Další rána v něm probudila zuřivou bojovou snahu vyplnit rozkaz.

"Fuj, pse!" a otrok zkoprněl v okamžiku, kdy se už dotýkal jazykem svého cíle.

"Teď štěkej..., víc..., víc, pořádně štěkej, Argo! Dělej, ty pse!" rána bičem, "víc, jak nejvíc můžeš," a zase rána. Mladík štěkal co mu síly stačily.

"Přestaň a nažer se!" Roman povolil napětí.

Do misky se mu hlava nevešla, proto musel hltat jídlo jazykem. Pán ho nechal být a odešel do kuchyně sníst kuřecí stehno á la bažant s kapkou ginu na zapití. Po obědě ho odvedl do sklepa, kde se rozhodl pro něj vybudovat ustájení. Malou místnost, v níž byla kamna, a která neměla oproti předpisům žádná okna, jen malou mřížku ve dveřích, určil jako jeho nový domov.

Prosím laskavého čtenáře o vyjádření k povídce: třeba líbí-nelíbí, co se líbí, co se nelíbí a také prosím o případné náměty, podněty, zkušenosti... co bys sis chtěl přečíst. Děkuji. Podněty a připomínky, prosím, posílejte buď přímo na můj profil nebo na webmastera.