Série: Argo
 Díl 1 Díl 2 Díl 3 Díl 4

Všechno haraburdí musel Argo vynosit ven, zatímco Roman mu v rohu místnosti smontoval klec. Velkými ocelovými oky ji pevně zakotvil do zdi. Na dveře pověsil visací zámky. Nahoru, vprostřed a dolů, aby se dveře nedaly vyvrátit. Klec byla pevná, složená z železných prutů vodorovně i svisle umístěných, v každém překřížení pečlivě svařených. Vážila nejméně jeden a půl metráku a byla nedobytná.

Na podlahu mu hodil slamník, aby ho mříže moc netlačily a donesl starou čistou deku. To mu stačí a v zimě ho budou hřát kamna. Těžký tlustý řetěz, největší jaký sehnal, obtočil kolem zadního rohového silnějšího sloupku klece a bodovou svářečkou ho přivařil. Oklepal strusku a vyzkoušel pevnost. Držel jako přibitý. Neutrhlo by ho ani deset chlapů, natož takový.

Asi metr od druhého konce třímetrového řetězu přivařil středověké okovy na ruce. Stejným způsobem upevnil na konec řetězu tlustý železný obojek, který měl podobně jako okovy, na jedné straně panty, aby se dal otevírat, a na druhé straně ho doplnil robustním visacím zámkem. Byl se svým dílem spokojen.

Prostorná klec tvaru krychle o straně dvou metrů zabírala téměř celou místnost a sahala až před plynová kamna. Chtěl ji hned vyzkoušet.

"Argo, k noze!" zavolal a plácl se při tom levou rukou do stehna.

Mladík okamžitě nechal své práce a ještě v běhu poklekl svému Pánovi u nohy. Pokorně očichal Romanovu holínku a potom ji poslušně olízl.

"Pane, pes Argo, Pane! Pane Veliteli, poníženě hlásím, že jsem přiběhl na Váš rozkaz k noze, Pane Veliteli! Pane, jsem připraven k plnění všech Vašich rozkazů, Pane Veliteli!"

"Toto je tvůj nový domov. Zde budeš spát a trávit svůj volný čas. Vlez dovnitř, zmrde!"

Při pohledu na hodinky zjistil, že už je noc. V návalu práce si neuvědomil, jak ten čas letí. Sundal mladíkovi kožený obojek a nasadil mu ocelový. Spoutal mu rovněž ruce do okovů a uzamkl dveře. Byl spokojen. Lépe to dopadnout nemohlo.

"Kdykoliv přijdu, lehneš jako pes, ohlásíš se a počkáš na moje příkazy. Jakmile přijdu blíž, očicháš mě holínky a olízneš je na znamení poníženosti a pokory. Jinak si tu můžeš dělat co chceš," rozloučil se s otrokem a opustil místnost.

Nechal ale rozsvíceno, aby ho mohl pozorovat dírkou ve dveřích.

Otrok zůstal sám. Bylo mu smutno. Pouta tlačila, řetěz byl hrozně těžký, kdykoliv se pohnul rachotil, strašně překážel a studil. Slamník byl tak malý, že musel být úplně schoulený, aby se na něj vešel.

Rozhlédl se kolem. V této kobce stráví většinu svého života. Tábor byl na přechodnou dobu, to věděl, ale tohle je definitivní. Zkoušel trhat řetězem, pokoušel se vyprostit z pout, rval obojek, mlel se kolem dokola. Vše marno. Příliš pečlivá práce, která nikdy nepovolí.

Roman ho blaženě pozoroval dírou, ale zdálo se mu, že už si ten pes dovoluje moc. Takové chování trpět nebude. Popadl důtky a vběhl do místnosti.

Argo zkoprněl úžasem. Bleskově se svalil na zem a ohlásil se.

"Co to má znamenat, ty zmrde!? Takovou rotyku jsme si nedomluvili!"

Odemkl klec a nemilosrdně ho zpráskal důtkami hlava nehlava. Otrok naříkal, prosil o milost, svíjel se, ale nahlas počítal rány a na závěr poděkoval.

"Za trest budeš stát až do rána v pozoru, ty zasranej pse!"

Poslechl, ale řetěz ho svou vahou táhl k zemi. To bude hrozná noc. Mohl přece tušit, že ho Pán pozoruje. V pozoru strávil noc.

---

Dveře do pokoje byly zavřené a otrok stál za nimi. Rychle naposledy překontroloval své ustrojení. Chtěl být perfektní. Pán má dnes agresivní náladu, bude na něj moc zlý.

Poznal na něm, kdy mu velel jako Pán skutečnému psovi, a kdy z toho měl sexuální rozkoš. Nechával se uspokojovat každý den a někdy i několikrát. V tu chvíli byl vždy hrubější a přísnější. Za dveřmi na něj čeká peklo.

Zaklepe a půjde se odprosit. Proč? Pes by měl jistě lehčí život než on. Každý pohyb, každé gesto, každé slovo je hlídáno, kontrolováno a předepisováno. Bez dovolení nemůže jít na záchod ani se vysmrkat. Všechny biologické funkce má jeho Pán přísně pod dohledem.

Je zbaven jakéhokoliv soukromí. Kdysi pro něj ve sklepě zřídil suchý turecký záchod. Když má nepřekonatelnou potřebu, jde k Pánovi poprosit o vyvenčení. Pokud na něj nemá čas, musí to vydržet třeba celý den.

Poklekl v očekávání dalších událostí. Pán ho přivolal. Vešel a pokorně se ohlásil.

Romanovi zajiskřily spokojeností oči.

"Co bys dělal, Argo, kdybych tě pustil na svobodu?"

"Pane, kam na svobodu, Pane?"

"Kdybych ti sundal obojek a řekl, že můžeš jít kam chceš."

"Pane, ale nemám kam jít, Pane." řekl nejistě mladík

"Mohl bys jít tam, kdes byl, než ses dostal do výcvikového tábora."

"Pane, ale já se na nic z toho, co bylo před tím, se nepamatuji, Pane. Pane Veliteli, můj život začal, až když jsem přišel do tábora, Pane."

"Mohl bys mě jít udat na policii."

"Pane, ale to nejde, Pane. Pane… kdybych odešel, přestal bych existovat. Pane, vy jste mi dal vše, co mám a co jsem, Pane Veliteli. Pane, nikdy bych Vás, Pane Veliteli nezradil… Nikdy, Pane…"

"Co když tě vyhodím. Odvezu tě na druhý konec republiky, tam tě vysadím na ulici a odjedu pryč?"

"Ach, Pane… snažil bych se najít cestu zpátky k Vám domů, Pane. Pane… kdyby se mi to nepovedlo, zabil bych se, Pane. Pane, život bez Vás, Pane Veliteli, by pro mě neměl žádnou cenu, Pane."

"Je i jiný život, než jaký znáš."

"Pane, nestojím o něj, Pane! Pane život by přestal mít smysl, můj Pane."

"Nevíš, jaký je."

"Pane, nedokážu se postarat sám o sebe, Pane! Pane, potřebuji řídit a být ovládaný, Pane."

"Staráš se o mě, dokázal by ses postarat i o sebe."

"Pane, ale já nemám vlastní vůli, Pane. Pane, mou vůlí jste Vy, Pane Veliteli. Pane bez Vás bych byl jako pokažený stroj, Pane."

"Víš, že ve společnosti tam venku není moc běžné být otrokem nebo otroka vlastnit?"

"Pane… ale pak mnoho lidí ztrácí smysl svého života, Pane, když nemají nikoho, kdo by je řídil a ovládal, Pane."

"Asi máš pravdu. Otroci existují, jenom se jim tak neříká. Jsou přetransformováni do jiných podob. Kdo má hodně peněz, má i hodně moci. Chudí potřebují peníze, aby neumřeli. Někteří jsou pro peníze ochotni udělat cokoliv. Čím více jich mají, tím většími se stávají otroky. Protože všichni potřebují peníze, jsou všichni otroky. Ti, co jich mají nadbytek, se stávají otroky peněz. Jenom část z nás má vyšší smysl života. Jenom ten, kdo neslouží penězům, je svobodný. Svým způsobem jsi svobodný i ty. Nikdy si žádné peníze neměl a taky jsi je na nic nepotřeboval. Jsi vlastně svobodnější než já, ačkoliv jsi otrok. Svoboda je jen částečná. Získáš její díl a automaticky ztrácíš jiný. Chápu tě. Nemáš o co přijít, ani co získat. Jednou ti ten svět venku ukáži. Mám tě rád a líbíš se mi. Je dobře, že jsi tu."

"Pane… já… já… netroufám si to vyslovit, můj Pane, ale já Vás také miluji, Pane. Ach, Pane z celého srdce a úplně… Nikdy jsem o tom nezapochyboval, Pane."

"Miluješ mě i přes to, že tě trápím, mučím a týrám?"

"Pane… ach ano, Pane… miluji Vás právě pro to, Pane! Pane, jsem předurčen k tomu, abych Vám sloužil, Pane, abych Vám lízal holínky, Pane Veliteli… Pane jsem určen pro Vaše potěšení trpět a být ponižován, Pane."

"Nikdy tě nenapadlo, že se máš vzepřít, odmítnout poslušnost, utéct?"

"Pane, to ne, Pane Veliteli!"

"Lžeš, ty pse!"

"Pane… odpusťte, Pane! Pane, napadlo mě to už párkrát, Pane, ale Pane, nebylo by to k ničemu prospěšné, Pane. Pane nepomohl bych si tím, Pane."

"Přemýšlel jsi o tom, proč jsi otrok a ne Pán?"

"Pane, byl jsem vychován jako otrok, abych sloužil jako pes, Pane Veliteli."

"A kdybys byl vychován jako Pán?"

"Pane, potom bych asi byl pánem, Pane Veliteli."

"Chtěl bys to někdy zkusit?"

"Pane, neodvážil bych se to, Pane. Pane neuměl bych to, Pane."

"Nemáš chuť se mi někdy pomstít?"

"Ó Pane… vůbec si něco podobného nedovedu ani představit, Pane Veliteli!”

"Přesto mě miluješ, pse…? "

"Pane, ano, můj Pane."

"Co kdybys mě to naučil, být otrokem?"

"Pane… proboha, jak to myslíte, Pane?” vyhrkl s hrůzou v hlase mladík.

"Co kdybys mě naučil být otrokem. Vyměníme si role. Ty se staneš mým Pánem…"

"Ó Pane, neodvážil bych se na to jen pomyslet, Pane Veliteli!" vyhrkl Argo u Romanových nohou a skutečně s přesvědčením důkladně olízl nakrémovanou a vyleštěnou těžkou ruskou vojenskou holínku, které měl Roman obuty.

"Nicméně bys mi přál, abych si to zažil na vlastní kůži, ty špinavej zmrde, že?" řekl spokojeně Roman, slastně se protáhl a potom kopnul mladíka těžkou holínkou do žeber.

"Pane, přiznávám, Pane Veliteli, že když mi bylo nejhůř napadlo mě to, Pane. Ale Pane, jen na vteřinu, Pane Veliteli!" přiznal se s hrůzou v hlase mladík a třásl se hrůzou, co bude. Ale Romana tento rozhovor silně vzrušoval.

"Pociťuješ vzrušení, když se s tebou miluji?" Sklopil oči.

"Pane, ano, můj Pane."

"Když se s tebou miluji, tak tě mučím nejvíc. Jinými slovy. Dalo by se říci, že čím víc tě mučím, tím víc tě to vzrušuje?"

"Pane… snad ano, Pane… Pane, určitě Pane Veliteli!"

"Být mým psem je pro tebe potěšení?"

"Pane, no to asi ano, Pane… Pane, vzrušuje mě, že vzrušuji já Vás, Pane Veliteli. Pane, čím více mě trápíte, a ponižujete, tím více se vzrušujete Vy, Pane, a to mě uspokojuje, Pane Veliteli."

"Máš rád bolest?"

"Pane, bolest moc rád nemám, Pane, ale pokud je součástí ponížení, Pane, a tím i Vašeho vzrušení, Pane, a to tedy uspokojuje i mě, Pane Veliteli"

"Dej mi facku!" zaznělo jako prásknutí bičem. Mladík se schoulil u Romanových nohou, jako kdyby dostal ránu rozžhaveným železným prutem.

"Pane… to… to… to bych nikdy, Pane… Pane, nikdy bych nevztáhl na svého Pána ruku, Pane Veliteli!"

"Dej mi facku!" řekl Roman daleko důrazněji.

"Pane, to je jediný rozkaz, Pane, který nemohu nikdy splnit, Pne!"

"Když mě neposlechneš, seřežu tě, jako psa."

"Pane, bude to tak správné, Pane! Pane Veliteli, zasloužím si seřezat jako pes, Pane Veliteli! Pane Veliteli, poníženě prosím, abyste mě seřezal jako psa, Pane Veliteli!"

"Já ale chci, abys mě uhodil!"

"Pane, to nejde, Pane. Pane, co kdyby se mi to začalo líbit, Pane."

"O to jde, aby se ti to líbilo."

"Ale Pane, ztratil bych k Vám úctu, Pane Veliteli."

"No to se neboj! Získám ji rychle zpět, to si piš!" zasmál se Roman a nesmírně ho ten nápad vzrušoval.

"Pane, když Vás ale poslechnu, Pane, tak mi uděláte peklo na zemi, Pane Veliteli," kňoural Argo u Romanových nohou.

"Když mě neposlechneš tak taky! Uhoď mě, je to rozkaz, nařizuji ti to, otroku!"

Než bys řekl švec, dostal Roman takovou facku, až zalapal po dechu.

Všechno, co v něm bylo za tři roky nahromaděné, šlo ven. Argo se lekl sám sebe. To by do sebe nikdy neřekl. Stejně to je jen milióntina toho, co by si jeho pán zasloužil.

V hrůze čekal co hrozného se stane, ale nedělo se nic. Roman si pohladil rukou tvář.

"Ta tedy sedla, Argo… " zablekotal.

"Óoóó… Pane… promiňte, můj Pane," blekotal mladík a schoulil se u Romanových nohou. Došlo mu, co provedl.

Polil ho horký pot a současně mu přeběhl mráz po zádech. Teď zažije peklo. Zrudl a krev se mu nahrnula do hlavy.

"Tak…" řekl Roman. Jasně že nečekal, že ho Argo uhodí, i když ho provokoval. No dobrá, teď dostane, co si zaslouží!

"Pojď blíž," zachraptěl Roman, jak se snažil potlačit vztek.

"Pane, poníženě prosím, Pane Veliteli, prosím… odpusťte mi to, Pane Veliteli, nepřál jsem si to… Pane Veliteli."

"K noze!" zařval Roman.

Mladík opatrně přilezl blíž.

Pán sebral ze stolu vodítko a klapky na oči. Natáhl se, aby mladíkovi připnul vodítko k obojku a pak trhnul.

"Řekl jsem ti k noze, ty zapičenej pse! Nerozumíš česky?"

Ten vibroval strachem.

"Čelem vzad!"

Stalo se

"Sedni, Argo!"

Provedl. Pevně mu nasadil klapky na oči a zkontroloval, jestli někde neproniká světlo.

"Jdeme do sklepa!" zavelel pán rezolutně a vykročil.

Otrok poslušně šlapal vedle Romanovy nohy, bokem těsně přitisknutý k jeho levé noze. Cítil nádhernou vůni těch těžkých ruských bot, vůni, kterou miloval.

Pán teď držel vodítko tak pevně, až Argo musel zaklánět hlavu. Schody do sklepa byly úzké a příliš vysoké, než aby se daly slézt po čtyřech, a navíc poslepu. Pracně se dostal do poloviny, ale pak mu sjela ruka a tak se dolů skutálel jako pytel brambor. Naštěstí si nic nezlomil, i když se pořádně potloukl. Hned během prvních týdnů, co u Romana sloužil, vybudoval jeho Pán ve zbývající části sklepa něco mezi středověkou mučírnou a luxusním obývacím pokojem.

Na zemi byl koberec, u jedné zdi stála sedací souprava, stoleček, barový pult a v rohu se nacházel úhledný krb. Ve zbývajícím prostoru byly rozloženy středověké mučící nástroje. Kříž, koza, malá klec, lavice, napínací žebřík, poutací křeslo a další. Na zdech visely biče, důtky, řetězy, lana, pouta, háky, skřipce všech rozličných tvaru a velikostí. V celém domě nechal zavést průmyslovou televizi a infračervený poplašný systém.

Ze třech stanovišť mohl pozorovat vše, co se děje v domě a okolí. I ve vedlejší místnůstce, kde měl Argo svou velkou klec, byla instalována kamera. Poblíž sedačky stály dva monitory a ovládací panel. Další se nacházely nahoře v obývacím pokoji a v jeho ložnici. Monitory byly propojeny na osmnáct kamer, z nichž část byla i na zahradě. Ve sklepě měl Roman záznamové zařízení, aby si mohl pouštět ukázky z výcviku nebo přehrát události, které se staly v době jeho nepřítomnosti.

Vybouráním několika příček vznikl prostor jehož delší strana měřila jedenáct a kratší sedm metru. Většinu oken zazdil, nechal jen jedno, které zabezpečil mřížemi a okenicemi z venčí i zevnitř. Postupem doby vyměnil dveře za ocelové s tlustým polstrováním, zvukově odizoloval stropy a některé zdi. Celý prostor se mu podařilo hermeticky uzavřít. I kdyby Argo řval sebevíc, nikdo by ho venku, ani o patro výš neslyšel. Byl to takový malý nedobytný bunkr.

"Neválej se a pojď!" houkl skoro přátelsky a táhl otroka do mučírny.

Ten měl co dělat, aby mu stačil.

Sundal mu klapky z očí, přišoupl si křeslo a pohodlně se rozvalil.

"Zvíře! K noze, Argo!"

V mžiku tam byl a pokorně očichával Romanovu těžkou vojenskou holínku.

"Pane Veliteli Váš pes Argo poslušně přiběhl na Váš rozkaz noze Pane Veliteli!"

Otrokův pán si potrpěl na těžké vysoké boty, které koupil od ruských vojáků, které měly charakteristickou nezaměnitelnou vůni, kterou Argo znal už z tábora a kterou svým způsobem miloval.

"Podej mi bič, pse! Aport!"

Mladík políbil Romanovi botu a pádil pro bič. Chytl ho do zubů a po čtyřech ho přinesl. Roman ho vzal z jeho tlamy a lehce a cvičně švihnul otroka po zádech.

"Začneme rozcvičkou, pse. Argo, na značku!"

Ten se postavil do pozoru necelé dva metry před něho. Vypjal se, jak nejlépe dovedl, a s pohledem upřeným na Romanovy holínky skoro zařval:

"Pane Veliteli, váš otrok, pes Argo je poslušně připraven k rozcvičce, Pane Veliteli!"

"Klekni, pse!" Mladík okamžitě padl na kolena a hlasitě zařval:

"Pane Veliteli, jsem Váš na slovo vycvičený pes, Pane Veliteli!"

"Napni ruce!" vykřikl pán a zároveň uhodil bičem.

Bolestí zaťal zuby a vyšponoval končetiny ještě více."Sedni Argo!""Pane, jsem Váš na slovo vycvičený pes, Pane Veliteli!"

"Nehrb se, ty líná svině!" a bič opět zasvištěl. Sykl bolestí, oči se mu orosily, ale hruď vypínal do maxima.

"Lehni!"

"Pane, jsem Váš na slovo vycvičený pes, Pane Veliteli!”

"Vstaň a rychleji ty pse!"

"Jsem Váš…"

"Mordu nahoru!" a rána bičem prořízla vzduch.

Zvedl bradu, jak nejvíce mohl, skrz oči zalité slzami nic neviděl. Na zádech mu naskočily tlusté červené pruhy. Bylo jasné, že si urážku nenechá Pán líbit. Bylo mu jasné, že si tak přísný trest zaslouží.

"A rychleji, otroku, kmitej! Lehni! Sedni! Lehni! Vstaň! Klekni! Vstaň! Lehni! Sedni! Vstaň!" a za každým povelem přiletěla rána.

Nevnímal okolí. Ztratil pojem o čase i prostoru. Kmital, jak nejlépe dovedl. Vstával, sedal, lehal a štěkal jako pes. Štěkal, co nejsilněji, co mu hlasivky stačily. Cvičil deset minut, tekl z něj pot a rány pálily.

Za čtvrt hodiny ho měl Roman tam, kde ho chtěl mít. Mladík přestal přemýšlet a slepě plnil povely. Záklopka v mozku přeskočila a byl z něj robot.

Nebylo to poprvé, již v táboře k tomu byl vychován. Matně si vzpomněl na svého cvičitele z tábora, asi pětadvacetiletého urostlého mladíka, který také chodil v ruských vojenských holínkách a ze kterého měl panický strach, a na ty holínky, na kterých znal každičký milimetr černé kůže a které neustále musel lízat od bláta, až měl jazyk rozedřený a ten silák se mu vysmíval…

"K noze! K noze, Argo!"

"Pane Veliteli, Váš nejoddanější otrok Argo Vám poníženě leží u nohou, Pane Veliteli! Pane Veliteli, Váš pes Argo je připraven k plnění všech Vašich dalších rozkazů, Pane Veliteli!"

"Pse, klacek! Aport!"

Po čtyřech doběhl pro žádaný předmět a ústy mu ho odevzdal.

"Budeš aportovat, Argo!"

"Pane, ano, Pane! Pane, budu aportovat klacek v mordě, Pane!”

"Máš na to čtyřicet vteřin. Čuchej, ty pse!"

Mládenec ochotně přitiskl nos na třicet centimetrů dlouhý a tři centimetry široký klacek. Usilovně sál vzduch. Snaživě klacek líbal a znovu očichával. Pak Romanovi jako skutečný pes lehl k nohám a tváří se mu lehce otřel o holínku.

"Pane Veliteli, jsem připraven k výcviku v aportování, Pane Veliteli!”

Roman s rozmyslem plivl na klacek a pak ho odhodil na druhý konec místnosti.

Chvíli sledoval hodinky a když byla vteřinová ručička na celé, zavelel:

"Aport, pse!”

Otrok Argo vyrazil jako drak a hnal se napříč místností.

Chytil klacek do huby a pádil zpět. Odevzdal aportovací nástroj Pánovi do ruky, políbil a olízl mu botu a zalehl do původní pozice.

"Pane Veliteli, otrok pes Argo poslušně v hubě aportoval klacek Pane Veliteli! Pane Veliteli, jsem připraven k dalšímu aportu nebo k plnění všech Vašich dalších rozkazů, Pane Veliteli!"

Byl to závod s časem. Značnou část stanoveného limitu totiž zabere srozumitelné přeříkání závěrečného ohlášení. Teprve potom ukončí Pán měření. Udýchaný čekal na Pánův konečný verdikt.

"Čtyřicet šest vteřin… pse…"

"Pane Veliteli, co nejponíženěji prosím, abyste mě potrestal šesti ranami bičem za nesplnění Vašeho rozkazu, Pane Veliteli." hlesl.

Roman si skoro líně a s rozkoší došel pro důtky a nechal otroka počítat rány. Argo na závěr vychovaně poděkoval. Roman se vrátil do křesla, uchopil klacek a pokračovalo se nanovo. Za půl hodiny měl Argo rozedřená kolena do krve a záda tvořil jeden velký flek.

Musí se moc snažit, aby to stihl v limitu. Pokud se mu to nepovede, bude aportovat dál. Třeba tři hodiny. Několikrát mu chyběla jenom jediná vteřinka, ale stejně to nestačilo. Někdy si mohl malounko odpočinout, když ho Roman poslal pro drink nebo chtěl zapálit cigaretu.

Bojoval s klackem stále dál, ale čtyřicet vteřin byla magická nepřekonatelná hranice. Už nemohl. Ještě štěstí, že to jeho Pána přestalo bavit.

"Co mi nabídneš, když ti dovolím přestat?"

Nevěděl co mu dát, když všechno má… nebo si všechno může vzít. Rychle musí něco vymyslet.

"Pane Veliteli, olízám Vám nohy, Pane Veliteli," vyhrkl ze sebe Argo. Věděl, že se to pánovi líbí.

"Fajn, ty zamrdanej psí čuráku! Přines si okovy na ruce i nohy."

Zaradoval se, byla to šťastná trefa. Klečel s předpaženýma rukama a čekal, až ho Roman spoutá. Pod nohy strčil Pánovi stoličku. Ten se rozvalil se v křesle.

"Pust se do toho, ty vylízanej zkurvenče!” Pronesl spokojeně Roman.

Otrok Argo mu opatrně zul vysoké černé boty a zkusmo nasál jejich teplý pach z vnitřku. Holínky silně páchly kůží, ruským mazadlem a potem pánových nohou, ale pro Arga to byla nejsladší opojná vůně… Vůně Pána a Pánovy nohy… Opatrně v zubech poodnesl holínky, aby je položil na podlahu a opět zuby sundal Pánovi ponožky.

Roman měl z holínek dost zpocené nohy, ale právě to Argo vnímal jako slastnou vůni. Znovu si vzpomněl na výcvikový tábor a toho mladého svalovce, vystříhaného, jen s malým ostrůvkem vlasů na temeni, který si také po celodenním nošení těžkých holínek nechával lízat páchnoucí nohy…

Plazil se po zemi a vychutnával každý prst zvlášť. Šimral pánova jazykem chodidla a obratně zajížděl do žlábku mezi prsty. Dával si záležet. Moc si dával záležet, aby byl pán spokojen.

Pohlédl nahoru a viděl, že pánovi se to líbí a že je vzrušený.

Levou ruku měl strčenou v kalhotách a dráždil si přirození. Pravou rukou popíjel gin. Cítil, že i on je vzrušený a jeho ocas se mu stavěl. Dráždivý chtíč zmítal jeho tělo.

Spoutaný otrok líže Pánovi nohy. Největší ponížení, ale i vzrušení. Víc pokořený a ponížený už snad být nemůže. Netrvalo dlouho a setřel mu nohy jazykem několikrát.

Roman odkopl stoličku.

"Nech toho a pojď sem. Sundej mi kalhoty a pak předpaž."

Úd mu trčel, jako vlajkový stožár."Na jednu nohu jsi zapomněl… ty líná psí svině… Pojď to napravit!"

Připlazil se k pánovi po břiše, zvedl se na kolena a mrštným jazykem mu zpracovával varlata. Pak přejel přirození nahoru a jemně ho lechtal v dírce.

Roman funěl rozkoší. Musel ho na chvíli zarazit, jinak by se udělal dřív, než chtěl.

Natáhl ruku, odstrčil otrokův obličej a mačkal a kroutil levou otrokovou prsní bradavkou.

Argo se kroutil vzrušením i bolestí.

"Druhou, ty psí svině!"

Argo ochotně nastavil druhou bradavku a ucítil ostrou bolest, ale bál se jen zakňučet a tak trpělivě držel. Roman měl pocit, že mu žalud praskne. Už, už byl na krajíčku. Odtrhl se.

"Pozor, Argo!" zařval a pustil ho.

Otrok zůstal na kolenou, ale vzorně připažil, jak jen mu to řetěz mezi okovy dovolil a vypjal hrud. Byl celý mokrý od potu a vzrušení, ale i bolesti.

Roman vzal provazy a velmi pevně mu je obtočil kolem prsou a ocasu, utáhl je a zavázal uzel.

Argo bolestí křivil tvář, ale neodvážil se pohnout, natož protestovat. Na oči mu pán nasadil klapky a pak došel pro staré zablácené gumové holínky, které našel na jakési stavbě a které na zahradě používal při mladíkově výcviku v aportování. Strčil mu jednu botu pod nos.

"Víš, co to je?"

Otrok pečlivě očichal předmět.

"Pane, ano, Pane!" vyhrkl otrok pokorně.

"Budeš ten gumák aportovat hezky poslepu, jako klacek."

"Pane, ano, Pane! Pane Veliteli, budu aportovat gumáky v tlamě jen po čichu, Pane Veliteli! …Pane Veliteli… Váš otrok Vás co nejponíženěji prosí…"

"Ne!" vyštěkl Roman, aniž věděl, co otrok chce. Ten ve strachu zmlkl.

"Chceš povolit řetěz, co? Ale ne, už jsem řekl. Budeš aportovat tak, jak jseš a nechci slyšet ani slovo, ty zkurvenej čokle!” zařval vzrušený Roman a Argo se zachvěl strachy.

"Vem si to!" poručil otrokovi.

Ten neviděl ani paprsek světla. Hledal čumákem gumovou botu, ale Roman mu s ním schválně uhýbal.

Styděl se. Jsem bezmocný, bezcenný otrok, který bude pro potěšení svého pána honit gumovou botu, plnou bláta, říkal si v duchu.

Jestli mi bude zase měřit čas, mohu tady běhat ještě měsíc. Navíc cítil maximální vzrušení a ocas mu stál jako tuhý klacek. Jeho pán to viděl a také ho to vzrušovalo.

Nakonec našel páchnoucí botu a podle předpisu ji nejdřív pečlivě očichal, potom ji líbal, několikrát olízl suché bláto a zase očichal.

Pak se složil k Romanovým nohám a prosil, aby mu dovolil zmíněnou věc aportovat. Zbystřil sluch, aby věděl kam bota spadne.

Roman ale řádně bahno zvlhčil vodou a potom na botu s mimořádnou rozkoší několikrát plivnul a čekal, až se jeho sliny řádně roztečou. Venku mu gumáky obvykle pochcal, než mu je hodil, ale tady nechtěl. Pak teprve mrštil botou o zeď.

Argo poslouchal, ale byl najednou zmatený. Čekal na rozkaz k aportu a přemýšlel, kam mohl dopadnout.

"Aport, pse!" zazněl povel naráz, jako výstřel spolu se švihnutím bičem.

Vyrazil s hlavou u země a nosem drhl koberec. Zhluboka dýchal, aby bylo vidět, že větří stopu.

Zápasil s okovy, jednou se dokonce převalil na bok. Hned ale pokračoval v hledání. Ztratil orientaci v prostoru a jemný prach z koberce ho šimral v nose. Slyšel, jak se jeho pán směje, jak se baví a pokřikuje na něj sprosté nadávky.

Znovu si vzpomněl na výcvikový tábor, když mu jeho cvičitel poprvé hodil botu jako aport. Bylo to první den… Vlastně ji ani nehodil. Na podlaze ležely zablácené mokré vojenské holínky a on stál v hrůze, nahý v koutě. Tenkrát ten mladík s tím kolečkem vlasů přišel do místnosti, rozvalil se v křesle, potom na jednu holínku vyplivl hustý chuchvalec slin a odkopl ji na druhou stranu místnosti a zavelel” "Aport!”

Nevěděl, co ho čeká, nechápal, ale uvědomit si, že to je povel pro psa, aby něco přinesl. Nerozuměl, proč by měl něco aportovat. Ale poslechl a rozběhl se pro holínku a přinesl ji svalovci v ruce. Strašně ho zmlátil. Ještě nechápal, že na rozkaz "Aport!” musí skutečně aportovat, a zvlášť boty, holínky musí skutečně aportovat v hubě. Nakonec se to naučil a dokonce holínky svého cvičitele aportoval rád a s chutí.

Musí to najít, jinak bude mít bič zase práci. Luxoval čenichem podlahu, ale výsledek se nedostavil.

"Co seš to za psa! Neumíš pořádně větřit? Do půl minuty s tím budeš zpátky!" řval Roman.

K bezmoci se přidaly i vážné obavy. Naštěstí našel mokrou gumovou holínku, očichal ji a vzal ji do úst za poplivané místo. Cítil vůni pánových slin.

Spěšně se vracel k Pánovi. Předal mu pokorně aport a políbil mu nohu. Pak se zřítil u jeho nohou a škemral o další aport. Roman se smál, až se za břicho popadal.

"Roztáhni nohy!" nařídil.

Vrazil mu gumový penis, který měl na stolku, hluboko do zadku. Kroutil s ním, vytahoval ho a zase vrážel zpět.

Překrásné vzrušení z bezmoci a ponížení projíždělo celým jeho tělem. Kdo to jednou nezkusil, nikdy tak ohromnou slast neprožije. Byla to sférická hudba, dráždící každý milimetr jeho těla. Kroutil se, svíjel a blaženě hekal.

Dostal facku a to zvíře v něm radostně poprosilo o další. Stoupal k vrcholu a neomezená moc jeho Pána mu otloukala mokrou gumovou holínku o obličej. Špulil rty, aby mu mohl tu blahodárnou ruku políbit. S každým novým úderem byl blíž a blíž vrcholu.

"Pane, víc, prosím… Pane…" prosil,

"víc mě trestejte. Pane Veliteli, jsem nehodný, neposlušný otrok, pes, zvíře, nezasloužím si Vaši dobrotu, Pane…"

Dráždil ho rychleji. Vzal důtky.

"Naučím tě poslušnosti, ty zkurvenino psa! Budeš až nadosmrti aportovat starý zasraný špinavý gumáky, rozumíš, ty zkurvenej psí čuráku?!" hulákal na něj Roman a mlátil ho důtkami.

"Pane, děkuji Vám, Pane…" vydechl slastně a roztřásl se v závěrečné extázi.

Stříkalo z něj semeno proudem a smáčelo ho. Řval nadpozemským vzrušením.

Svět skončil, ocitl se v ráji. Mocně oddechoval. Kvůli tomu se vyplatí být otrokem. Je to krásné.

Roman povolil otrokovi krátký odpočinek, ale umělý penis musel mít zastrčený v zadku až po okraj. Hltal ho očima. Přirození mu trčelo jako kůl. Ještě nebyl hotov… on ještě ne… "Doufám, že teď líp aport poznáš."

"Pane, ano, Pane!" a přisál se ústy na zablácenou mokrou vysokou botu.

Druhý gumák prolétl místností a zarazil se o malou klec.

"Aport!"

Věděl, kde je, proto neměl s hledáním příliš mnoho práce. Nakonec… aportování špinavých bot ho silně vzrušovalo už v táboře. Jeho cvičitel o něm říkal, že je ze všech otroků bezkonkurenčně nejlepší aportér. Když ho jeho nynější pán vzal na zahradu, těšil se vždycky na aportování. Chápal, že všechny cviky u nohy Pána zaměřené na výcvik v poslušnosti, jsou důležité a trpělivě se jim podřizoval… i když se občas zapomněl a dostal vodítkem… ale aport… výcvik v aportu… to bylo něco jiného… už v táboře nejraději aportoval holínky svému Veliteli…

Když se vrátil a pokorně odevzdal aport, Roman mu sundal z očí klapky a uvolnil provazy. Chvilku ho tahal za bradavky. Rozvalil se v křesle a do široka roztáhl nohy.

Argo si poslušně si klekl mezi ně a něžně se bradavkami dotýkal ztopořeného přirození.

"Skvěle, ty pse…," vzdychl.

"A štěkej při tom!"

"Haf, haf, haf…"

"Nahlas!"

"Haf, haf, haf…" přidal Argo na intenzitě.

"Jseš špinavý zasraný otrok!" křikl Roman a masíroval si pohlavní úd.

"Pane Veliteli, jsem špinavý zasraný otrok, Pane Veliteli! Pane Veliteli, jsem špinavý zasraný otrok… "

"Pořádně, ty psí zmrde!” zařval znovu a švihl otroka po zádech důtkami.

"Pane Veliteli, jsem špinavý zasraný otrok a psí zmrd, Pane Veliteli, jsem…"

"Víc!"

"Pane Veliteli, jsem špinavý zasraný otrok a psí zmrd, Pane…" křičel na celé kolo.

"Ještě víc, přidej!"

Dostal facku. Zrychlil. Další facka.

"Štěkej! Štěkej, ty pse!"

"Haf, haf, haf…!"

Další facka jak hrom. Skoro spadl na zem.

"Řvi, ty psí zkurvenče!!"

"Pane Veliteli, jsem špinavý zasraný otrok a psí zmrd a zkurvenec, Pane Veliteli! Pane Veliteli jsem…" řval otrok.

Slastné brnění ochromilo Romanovo tělo.

"Vezmi ho do tlamy! A vypít!" křikl na poslední chvíli.

Argo vzal do tlamy obrovitý naběhlý pánův úd a začal ho sát. Horká láva mu v zápětí vyplnil celou tlamu.

Strašlivý orgasmus prohnul Romanovo tělo do luku. Sledoval svého otroka, jak zápasí s mocným přívalem. Nestačil polykat, ale neupustil ani kapičku. Vypil kalich rozkoše až do dna. Pak několikrát polknul naprázdno a hned na to důkladně olízal pánův ochablý úd a pečlivě olízal i koule a místa pod šourkem.

Chvíli ho nechal a odpočíval, potom vstal a odešel se umýt do koupelny.

Argo poslušně čekal, až se pán vrátí a ve skrytu duše doufal, že nejhorší mučení má už za sebou.

Když se Roman vrátil a sundal mu okovy, připnul mu k obojku kožené vodítko a odvedl ho jako psa po čtyřech nahoru.

Pustil si televizi a čekal, než mu Argo připraví něco k jídlu. Ani ne za třicet minut mu servíroval vepřové ražniči s bramborem, oblohou a láhví plzeňského piva. Posadil se k jídlu, ale mladík musel pod stůl. Po celou dobu večeře mu líbal a lízal nejdřív holínky, pak přešel výš a líbal a lízal svému pánovi přirození a šourek.

Roman si nebyl si jistý, na co se soustředí více. Zda na jazyk otroka na svém přirození nebo na gastronomickou pochoutku procházející právě jeho žaludkem. Dojedl a utřel si pusu do ubrousku. Kopl do otroka pod stolem.

"Argo, padej do kuchyně, ty pse!" nařídil.

Otrok poslušně po čtyřech odběhl do kuchyně

Následoval ho, aby mu mohl do misky nasypat psí suchary. Přidal trochu psích granulí a když chtěl položit misku na podlahu, rozmyslel si to, nejdříve na otrokovo žrádlo opakovaně několikrát plivnul a nakonec se do misky trochu vymočil. Teprve potom položil misku na podlahu.

"Tumáš, pse! Nažer se, Argo!”

Otrok měl hlad a hltavě se pustil do žrádla přímo ústy.

Roman pozoroval, jak žvýká a napadlo ho, že mu dává suchary vždy, když se na něj zlobí. Byl si jist, že před tím nevzal do pusy ani drobeček jeho jídla. Neodvážil by se. Jednou ho přistihl, jak tajně ujídá z jeho jídla. Spráskal ho týden ho nechal o vodě. Ostatně i v kuchyni byla kamera, takže byl pořád pod kontrolou. Zhltl vše.

Pak se odebrali zpět do sklepa, Argo opět poslušně běžel po čtyřech, těsně u Romanovy nohy. Pustil CD přehrávač a poručil mu, aby tančil. Díval se na něj skrz sklenici ginu. Rolnička na jeho obojku radostně zvonila, přesto měl pocit, že celé produkci něco chybí. Zjistil co. Více rolniček.

Roztažené ruce mu přivázal na háky u stropu a s nohama provedl totéž na skobách v krajích podlahy. Stál s rukama i nohama široce roztaženýma do obrovského písmene X. Jediný pohyb, který mu lana dovolovala, bylo kroucení v bocích. Na kolíčky od prádla upevnil rolničky, pomalu mu je přicvakával na prsa a pak i na napolo ztopořený penis.

Pobavilo ho, že mladík vypadá jako ježek. Ze zdi sundal jezdecký bičík a šel vyměnit desku.

"Až spustí hudba, budeš tančit!" oznámil otrokovi, kterého kolíčky velmi bolestivě zraňovaly.

Ze začátku se mu nepodařilo chytit rytmus. Roman ho třikrát švihnul přes nahý zadek. Pořádně to zabolelo, ale soustředil se na počítání taktu. Rozvlnil tělo jako zkušený tanečník. Poskakoval nahoru a dolů a rolničky na koncích kolíčků vesele cinkaly.

Roman obcházel kolem a čas od času ho popohnal bičíkem. Cvrnkal prsty do dřevených mučidel, ale ty držely pevně, ani jeden neupadl. Když hudba dohrála, byl již notně vzrušený. Beze spěchu mu bičíkem dráždil pohlaví, dokud se mu dokonale nepostavil. Pak mu uštědřil výprask přes vnitrní stranu stehen a po šourku a koulí. Otrok bolestí stínal, ale nedovolil si vyjádřit nevoli nahlas.

Roman mu hladil zadek, svíral ho mezi prsty a někdy stiskl silněji, až se mu prsty zaryly do kůže.

Zkontroloval, zda je otrok připraven přijmout jeho mohutný kyj. Byl.

"Chyť, pse!” zavelel a strčil mu do huby podržet bičík, aby se mohl věnovat pouze svému uspokojení.

Otrok ochotně chňapl po bičíku a sevřel ho v zubech.

Romanovi se nejvíce líbil mladíkův zadek. Nejen pán, ale i otrok byl mimořádně vzrušený a oddával se rozkoši. Vrtěl se jako na obrtlíku a snažil se, aby dokonale pána uspokojil.

Povedlo se. Extáze přerostla v orgasmus připomínající výbuch sopky. Obě těla se naráz vzepjala, aby se jich zmocnila fantastická závrat. Výkřiky z hrdel je odnesly na jinou planetu.

Hleděl na nahé tělo ukřižovaného mladíka vprostřed místnosti. Prakticky okamžitě ho ladné křivky mladíkova osmnáctiletého těla opět vzrušily. Nečekal ani vteřinu a ještě za tepla se propracoval k dalšímu výstřiku.

Odvázal provazy a Argo se sesunul na zem.

"Dovolím ti sundat si na noc kolíčky…" řekl.

S maximální obezřetností odepínal jeden po druhém, avšak bolest mu způsoboval i nepatrný dotek.

Poručil mu, aby se osprchoval a pak ho odvedl na zahradu k zadní části domu. Druhý konec tlustého, několik metrů dlouhého, řetězu vedoucího z jeho krku omotal kolem starého smrku a zabezpečil ho velkým zámkem.

"Jak jsem ti slíbil, budeš až do rána hlídat dům. Bud hodný a kdybys něco slyšel, hlasitě štěkej. Dobrou noc." rozloučil se s nahým mladíkem a odebral se spát.

Místo pohádky před spaním si pustil monitor, aby mohl pozorovat svého pokořeného a poníženého otroka.

Ten venku lezl po kolenou, drkotal zuby, naříkal. Bylo mu moc a moc smutno a teskno. Mladé, ale urostlé opálené chlapecké tělo přikryla neproniknutelná tma a chlad. Sledoval ho a onanoval.

Pořád neměl dost. Cítil moc boha, kterou byl obdařen. Byl předurčen k tomu, aby vládl a trestal. Byl neomezeným Pánem jednoho cizího lidského života. Škoda, že jen jednoho, pousmál se a výron semene jímal do nastavené dlaně.

"Škoda, že jen jednoho… " řekl šeptem pro sebe, otočil se na bok a usnul spánkem spravedlivých.