Série: Argo
 Díl 1 Díl 2 Díl 3 Díl 4

Tesknota zaplavila mladíkovu duši. Schoulený do klubíčka drkotal chladem zuby. Dlouhá noc byla na svém počátku a spánek nepřicházel. Vybavil se mu rok života prožitý ve výcvikovém táboře a rozplakal se. Svou existenci si uvědomil, teprve tehdy, když přestal dostávat injekce, i když nějaké prášky musel brát ještě dost dlouho potom. Podrobili ho hypnóze a prodělal psychoterapeutickou léčbu.

Dětství až do nástupu do tábora zcela zapomněl. Dodnes si nedokáže vybavit jedinou vzpomínku na prvních šestnáct let života. Neví, kdo je, kdo jsou jeho rodiče, ani odkud přišel. Nezdají se mu z té doby sny, žádné věci mu nepřipadají známé nebo povědomé. V jeho mozku chybí tři čtvrtiny života nebo jsou uloženy tak hluboko, že se nemohou dostat na povrch.

Svůj život, na který se pamatoval, začal v táboře jako život otroka. Zprvu trávil dlouhé dny spoutaný v tmavém vlhkém sklepení, zvukotěsně izolovaný od okolního světa. Oči měl zavázány a na hlavu mu nasadili těžkou kovovou přilbu, která byla uvnitř vypolstrována. Nejen, že nebyl schopen postřehnout, co se děje mimo sklep, ale nezaznamenal, ani když se jeho vychovatelé pohybovali kolem něj. Jednou denně mu přílbu uvolnili, aby se mohl najíst a vyprázdnit a za čtvrt hodiny mu opět uvěznili hlavu v přilbě.

Ztratil pojem o čase, nerozlišoval mezi dnem a nocí. Nedokázal rozeznat ani sebemenší šelest. Štiplavá bolest biče přicházela nepravidelně a trestala celé jeho tělo. Podle odhadu, které učinil později, byl ve sklepě zavřený asi měsíc. Pak přišel jeden z vychovatelů a vyndal mu hlavu z přílby. Byl to urostlý, svalnatý chlap, ostříhaný nakrátko, měl kožené kalhoty a vysoké těžké boty. Na zápěstí se mu houpal bič. Opatrně se zeptal:

"Kde to jsem?" a poprvé dostal odpověď.

"Ve výcvikovém táboře."

"Proč jsem tady? A k čemu mám být vycvičený?"

"Jsi otrok a tady jsi proto, aby ses stal skutečně dobrým otrokem." řekl muž.

"Otrokem? Nechci být otrok…, já… já se bojím…, chci pryč..."

"Kam pryč?"

"Nevím kam, někam jinam, tam, kde jsem byl před tím…"

"Žádné jinde ani žádné předtím neexistuje."

"Něco existovat musí…, ale nemůžu si vzpomenout co a kde."

"Je určeno, abys byl tady, dokud se nenaučíš svému poslání."

"Proč je mým posláním být otrokem?"

"Protože jseš tady."

"Komu mám sloužit?" snažil se získat co nejvíc informací.

"Tvůj Pán si tě vybere, až budeš všechno umět. Do té doby ti budou tvého budoucího Pána nahrazovat zdejší vychovatelé."

"Kdy ten výcvik začne?"

"Začal už dávno." Zasmál se ten muž a švihl se bičem po holínce. Mladíkem při tom zvuku projelo zachvění a trochu se schoulil.

"Co bylo před tím?" zeptal se opatrně.

"Nebylo nic. Řekněme, že jsi před určitou dobou nežil a pak ses narodil do tohoto nového světa."

"Kdy můj výcvik skončí?"

"Možná nikdy. To záleží všechno na tobě." pravil muž, potom plivl na mokrou koženou holínku, která ležela na podlaze a pak ji odkopl do druhého kouta. Ukázal na ni a přikázal:

“Aport!”

Mladík nechápal. Někde vzadu v mozku mu vytanulo, že je to je příkaz psovi, kterému pán přikazuje, aby něco přinesl. Chce snad ten chlapík, aby mu tu botu přinesl? Snad ano. Nechtělo se mu sice poslechnout psí rozkaz, ale něco mu říkalo, aby poslechl a tu botu tomu chlápkovi přinesl.

“Ty nerozumíš, co máš dělat? Aport!” zařval chlap.

Mladík se rozběhl pro botu, chytil ji do ruky a přinesl ji. Muž ho srazil na podlahu a surově, skoro do bezvědomí ho zbičoval. Tehdy ještě nechápal proč. Až později pochopil, co všechno znamená pro otroka pánův povel “Aport!”

Chlapík ho nechal zbičovaného na studené vlhké podlaze a vylezl ze sklepa.

Těžké víko se zacvaklo, nastalo hrobové ticho, ale její prostor se ztisíceronásobil. Z několika centimetrů krychlových v helmě, měl nyní pro sebe celou kobku. Rukama osahával vlhké kameny ve zdech a upřímně se radoval i přes rány bičem. Od toho dne přicházel muž pravidelně a nosil mu jídlo. Při jedné návštěvě se zeptal:

"Víš, co znamená slovo otrok?"

"Přibližně. Je to ten… to je člověk, co musí dělat vše, co chce někdo jiný a sám nesmí dělat nic."

"Není to ten, není to člověk. Otrok je věc!" důrazně řekl svalovec.

"Ale… věc není živá, já jsem živý… člověk…, nemůžu být tedy otrokem."

"Jsi živá věc.." odvětil spokojeně muž.

"Proč bych měl být otrok?" zeptal se mladík a zachvěl se. Stále se styděl, protože byl pořád nahý.

"Uvidíš za chvilku." řekl muž a připoutal mladíka surově k řetězům na zdi a bez milosti ho znovu zbil.

"Dost, prosím vás, dost, nebijte mě, moc to bolí, prosím, prosím, dost..." svíjel se chlapec a škemral o milost.

"Od teď jsem pro tebe pan Velitel a ty jsi můj otrok číslo 42. Bez mého svolení nemrkneš okem. Jsi moje věc a bud si to vštípíš do paměti nebo chcípneš. Budu po tobě chtít jedinou věc a tou je slepá, absolutní a psí poslušnost. Opakuju, psí poslušnost!

Žrádlo na dnešek máš na zemi v misce, ale abys věděl, že jsi otrok, do zítřka se ho ani nedotkneš. Pokud bys sis ho snad dovolil sežrat, čeká tě zatraceně přísný trest," nařídil.

Sundal mu řetězy a odešel.

Prázdný žaludek mu svíraly křeče a teplá šlichta v misce tak voněla. Pokušení bylo příliš silné a mladík příliš hladový, než aby odolal.

Přivoněl, namočil v misce prsty a olízl je… a nakonec misku naráz zhltl. Udělalo se mu trochu líp, ale jak čas běžel, žaludek byl zase prázdný a příchod pana Velitele se přibližoval. Výčitky svědomí trápily mladíkovu mysl. V chabém světle se prohlížel. Byl urostlý, docela svalnatý, přejel si rukou po hlavě. Byl ostříhán dohola.

“Jako skin…”, napadlo ho, ale nevěděl, kde ten výraz vzal. Pak se jeho mysl znovu upnula na toho svalnatého chlapa. Líbil se mu…

Ten muž rozhoduje o jeho životě a on ho neposlechl. Bylo mu jasné, že bude pykat. Čas se naplnil a Velitel vstoupil. První jeho pohled padl okamžitě na vyprázdněnou misku.

"Myslíš si, že jsem s tebou jenom tak laškoval, co?" zavrčel výhružně.

"Měl jsem strašlivý hlad, pane Veliteli," špitl bázlivě a ve strachu se sesunul na kolena.

"Co kdyby to žrádlo bylo otrávené! Co, ty blbý pse!? Zařval a mladík se ještě víc schoulil na kamenné podlaze.

“Protože jsi jenom věc, musíš se řídit jenom mými pokyny. Jenom ty jsou správné a díky nim máš šanci na přežití."

"Promiňte, pane, nemohl jsem to vydržet."

"Nevadí, však já tě už naučím poslušnosti. Žrádlo si budeš muset zasloužit," řekl a vyvedl mladíka ze sklepa ven.

Poprvé od doby, kdy se znovu narodil, spatřil denní světlo. Odvyklé oči nápor slunečních paprsku nevydržely a co nejtěsněji se zavřely. Zdálo se mu, že ho píchají noži. Zakryl si obličej rukou.

Než ho muž odvedl na nedaleké pole, trochu se rozkoukal. Nacházel se na velikém statku. Všude, kam dohlédl, byl několik metrů vysoký plot, na vrchu opatřený ostnatým drátem. Přímo proti slunci se nacházelo dlouhé nezorané pole. Na kraji stál pluh s jednou radlicí. Velitel ho dostrkal až k němu. Na krk mu nasadil chomout stejně velký a těžký, jaký se dává koním, a k pasu mu přivázal dlouhou dřevenou oj.

Vytáhl píšťalku a zapískal.

"Otrok 37! K noze!" vykřikl z plných plic.

Ani ne za pět vteřin se ze statku vyřítil asi osmnáctiletý, úplně nahý, do bronzova opálený, vystříhaný a velmi dobře stavěný, svalnatý kluk. Těsně před Velitelem padl na čtyři, pečlivě mu očichal holínky, potom mu dvakrát olízl levou vysokou botu dlouhými tahy jazyka a v zápětí na to vyhrkl hlášení:

"Pane Veliteli, otrok číslo 37 přiběhl na Vaše písknutí, Pane Veliteli! Pane Veliteli, otrok číslo 37 u Vaší nohy čeká na rozkazy, Pane Veliteli" zahlásil ten krásný urostlý skin.

Hned na to znovu olízl Velitelovu holínku. Ten ho lehce kopnul do žeber a řekl:

“Vstaň, třicet sedmičko!”

Mladík se okamžitě postavil do přísného pozoru, ale oči upíral pouze na Velitelovy vysoké boty. Ten ukázal na zapřaženou čtyřicet dvojku.

"Tady máš koně, zořete celé pole!"

"Provedu, pane Veliteli!" křikl otrok třicet sedm, chopil se rádla.

“Hyjé!!” zařval na do pluhu zapřaženého otroka.

Zmatený mladík zabral vší silou a pluh se pohnul kupředu. Bylo to neuvěřitelně těžké.

Muž spokojeně a v klidu nasedl na opodál pasoucího se skutečného koně a celou cestu je doprovázel. Jakmile se některý z mladíků zastavil, aby si trošičku odpočinul, přetáhl ho bičem.

Velitelé se v sedle střídali každé dvě hodiny, ale otrokům nedali pauzu ani přes poledne, v tom největším parnu. Bez jediné kapičky vody, bez jediného sousta se oráči lopotili až do slunce západu.

O mnoho horší to měl mladší z obou mladíků, představující koně. Desetikilový chomout mu rozdíral kůži na ramen, od oje si otlačil pravý bok. Kypřili půdu deset hodin, než je cvičitelé odvedli do jejich kobek. Dočista vyčerpaný otrok 42 se zřítil po schodech dolů a zůstal ležet na chladných kamenech.

Jeho Velitel vstoupil za ním. Posadil se na předposlední schod a spokojeně ho pozoroval. Chvíli mlčel. Mladík ležel na břiše, otevřel pusu naprázdno, z vyschlého hrdla nedostal ani hlásku.

"Máš žízeň, co?"

Přikývl.

"Myslíš, že něco dostaneš?"

Prosebně se na Velitele podíval. Nebyl schopen nic říct, jen jakési zachroptění. Pán mu ukázal orosený džbán s vodou, který držel v ruce.

Chlastal bys, co?” zasmál se a vylil si několik kapek na zaprášenou a špinavou holínku.

“Popros, pse!” přikázal.

Mladík natáhl krk a rozpraskaným jazykem olízl vodu z tuhé kůži holínky. Velitel se zasmál, zvedl špičku a přikázal:

“Olízej podrážku!”

Zmučený mladík prosebně lízal podrážku mučitelovy holínky.

Ten mu po chvíli podal džbán s vodou a otrok ho vypil až do dna.

"Děkuji, pane" řekl s úlevou.

"To nebylo dobře, pse," řekl s výhrůžkou v hlase a sevřel bič.

"Pane Veliteli, otrok číslo 42 poníženě děkuje svému Pánu a Veliteli!" rychle se opravil.

"Zítra půjdeš znovu do zápřahu budeš pokračovat v práci." oznámil mu Velitel, svázal mu nohy řetězem a povytáhl je asi metr dvacet nad zem.

Dotýkal se podlahy pouze zátylkem. Vedle hlavy mu položil misku, v níž byla čtvrtka čerstvě upečeného kuřete.

"To žrádlo je sice tvoje, ale já ti zakazuji se ho jen dotknout. Doufám, že mě tentokrát poslechneš," pravil a opustil sklepení.

Bojoval s prázdným žaludkem. Ruce měl volné, na vonící jídlo by pohodlně dosáhl. Ale bál se. Strašně se bál… Musí vydržet, jinak se stane něco hrozného. Pomalu si uvědomoval skutečnost, že když se zbaví své vůle a bude poslušný, pokorný otrok, nebude tolik bit a týrán.

Připustí-li, že je věc, bude to znamenat jisté výhody. Ale ne, není přece věc, je člověk. Nechce být otrokem, touží se osvobodit a dostat se pryč.. Lhostejno kam, kamkoliv. Nic nemůže být horší, než je to tady.

Má hlad. Musí se najíst. Najíst se… hlad.. jídlo…Nají se.

Když se nají bude bit. Zmlátí ho… Co je lepší…? Je lepší nejíst a hladovět, nedostat bití….možná…

Ráno ho stejně zapřáhnou jako koně… Otřásl se hrůzou, při pomyšlením, že je koněm…

Ale na druhé straně… Jeho Velitel si to přeje… ano… Velitel si přeje, aby byl koněm… a on chce poslechnout… chce poslouchat Pána…

…poslouchat svého pána … chce skutečně poslechnout? Snad ano…. Ale ten hrozný hlad…

Vztáhl ruce a nahmatal misku. Voňavé kuře bylo silnější než on.

Rozkousal i kosti, snědl všechno… nezbylo ani smetíčko. Nakonec misku dokonale dočista vylízal.

Přečká noc a zítra se pokusí vymyslet, jak by se dalo utéct. Nebo chce poslouchat jako pes…? Najednou nevěděl…

Krev se mu valila do hlavy, kameny v zátylku tlačily, ale po celodenní namáhavé práci usnul jako špalek.

Ráno ho probudilo světlo… Okamžitě mu došlo, co včera provedl.

"Ty zasraný zkurvený pse, ty si se mnou zahráváš! Ty si ze mě, ty špinavej psí zmrde, děláš blázny! Mé rozkazy ti jsou k smíchu, co?!" řval Velitel, když vstoupil.

"Pane Veliteli, co nejponíženěji se Vám omlouvám, Pane Veliteli … ale… nedalo se to vydržet, Pane Veliteli…. Aaa… pane Veliteli, prosím, co nejponíženěji prosím, pane Veliteli… odpusťte mi to, prosím, příště se mi to už nestane, pane Veliteli…" žadonil.

Měl obrovskou chuť tomu nádhernému a přitom strašnému pánovi obejmout nohy v těch těžkých vojenských holínkách a ty překrásné holínky poníženě lízat, ale neodvážil se toho. Nevěděl, nebyl si jistý, jestli smí ty úžasné boty Velitele lízat…

Cítil, že miluje ty nádherné vysoké kožené boty svého Velitele.

Ten ale neřekl nic, jen se švihnul bičem po tuhé kůži holínky a odvedl ho na pole. U rádla už stál připravený, opět úplně nahý otrok číslo 37. Velitel otrokovi číslo 42 nasadil chomout a připevnil oj.

S prvními slunečními paprsky, které se vyhouply nad obzor, dopadla na jeho záda i první dnešní rána bičem, otrok vzadu na něj křikl hyjé a otrok - kůň vyrazil na první metry nekonečné pouti v zápřahu v pluhu.

Rozhlížel se, zda by se nedalo uprchnout. Zeď se táhla kolem celého pole a zřejmě i na druhou stranu, kde dosud nebyl.

Velitel jel vedle nich na koni, u pasu měl pistoli a v ruce bič, který čas od času, jen tak, dopadl na záda jednoho či druhého otroka.

V rozích vysoké hradby stáli další ozbrojenci, pokuřovali cigarety, pili kafe a klábosili spolu. Ohlédl se a spatřil, že dnes nejsou na poli sami. Asi sto metrů za nimi ryly nové brázdy další dva pluhy, v každém byl zapražený jeden svalnatý nahý mladík místo koně a druhý podobný, stejně nahý otrok vedl pluh a vedle nich jeli dozorci ve vysokých botách na koních. Mrkl na svého společníka.

"Jak se jmenuješ?" špitl.

"Ticho! Otroci mají zakázáno mezi sebou při práci mluvit!" Houkl na něj starší mladík, který mu silně připomínal skinheada, od rádla.

Velitelův bič ho nemilosrdně a velmi palčivě přetáhl přes záda.

"Správně třicet sedmičko, děláš pokroky!" udělil skinovi Velitel pochvalu.

“Haf!” zaštěkl otrok držící pluh.

“Zastav!” přikázal oběma otrokům Velitel.

“Jsi dobrý, třicet sedmičko, svěřím ti opratě od tohohle koně,” řekl Velitel a ukázal na zapřaženého mladíka. Seskočil z koně do rozměklé hlíny, z torny u sedla vytáhl uzdu. Ocelové udidlo vsadil otrokovi číslo 42 do úst a velmi pevně mu utáhl kožený pásek za hlavou. Tyčka mu rozšklebila hubu dokořán. Opratě, které z uzdy vedly, podal skinovi u pluhu do rukou.

"Od teď je 42 tvůj skutečný kůň. Tady máš bič a snaž se, aby bylo zoráno víc než včera. Pokud se ti to povede, dostaneš večer dvojitou porci žrádla, když ne, nedostaneš nic."

"Vynasnažím se, pane Veliteli!" vykřikl skin s číslem 37.

Velitel s úšklebkem nasedl znovu na koně, ale v tu chvíli si všiml, že se zamazal holínku od hlíny. Natáhl nohu v třmenu a houkl:

“Hej, třicet sedmičko, zašpinil jsem si botu! Očistit!“

Urostlý skin pustil opratě, poslušně přiskočil k Veliteli a rychle zahlásil:

“Pane Veliteli, otrok číslo třicet sedm poníženě prosí o dovolení očistit Vaši botu, pane Veliteli!”

“Jazykem, třicet sedmičko! Olízat!”

“Pane Veliteli, otrok číslo třicet sedm poníženě čistí Vaši botu jazykem, pane Veliteli!” a bleskově olízal blátěnou šmouhu z Velitelovy holínky, až byla dokonale čistá a než se vrátil ke své práci, pokorně zahlásil: “Pane Veliteli, poníženě děkuji že jsem směl olízat svým jazykem Vaši holínku!”

Hned na to se chopil opratí, práskl bičem, trhl opratěmi, div, že nezlomila kamarádovi vaz…

“Hyjé!!!” křiknul a tahoun vyrazil kupředu. Za dvojitou porci žrádla by udělal cokoliv.

Život na statku ho naučil nevyptávat se, nepřemýšlet a být vděčný i za docela maličkou pozornost. Byl tady už třičtvrtě roku a tvrdý dril ho zbavil i posledního zbytku zábran. Ostatně, ten kluk vpředu v zápřahu je tady pár dní a neví, co je život. Dostane tolik, kolik si zaslouží.

Rozkošný, mladý skoro sedmnáctiletý kluk vší silou táhnoucí pluh trpěl nyní mnohem víc. Hrubé tahání jeho nového Velitele uzdou mu potrhalo koutky úst do krve. Rány bičem nyní zpracovávaly jeho záda daleko častěji. Kamarád otroka se chopil své funkce velice svědomitě. Bez přestávky orali až do večera. Skuteční Velitelé na koních je spokojeně sledovali.

Se zacházejícím sluncem je odvedli do jejich kobek. Skutálel se po schodech stejně jako včera. Dostal džbán vody.

Chvíli se nic nedělo. Pak se otevřely dveře a on uslyšel dunivé kroky v těžkých holínkách. Věděl, že je to Velitel a postavil se pro jistotu na všechny čtyři.

"Rozhodl jsem se, že tě do tajů poslušnosti nezasvětím já, ale 37," řekl muž a ukázal na nahého skina stojící za jeho zády.

"Pokud nebude na blízku někdo z Velitelů, bude on tvým Pánem. Zůstane s tebou v této cele a ty mu budeš sloužit. Dostává k dispozici všechna pouta, lana, biče a jiné věci. Slamník, který sem přineseme je určen pouze pro něj. Malá petrolejová lampa vám bude osvětlovat prostor. Za neposlušnost tě smí trestat jakýmkoliv způsobem, který on uzná za vhodné, nesmí ti však způsobit žádné trvalé zranění ani jizvy.”

Otočil se na svalnatého nahého skina, kterému se mezi nohama houpal pořádný ocas a řekl mu: “No, třicet sedmičko, je ti vydán na milost a nemilost. Usiluj o to, abys svého Velitele nezklamal, určitě by se ti to nevyplatilo. A tady máš ty dvě misky se žrádlem, jak jsem ráno slíbil." řekl a Velitel a nohou strčil do jedné z misek.

Skin automaticky padl na čtyři a důkladně olízal Velitelovu vysokou botu. Ten v klidu počkal, a pak mu nastavil druhou nohu a počkal, až mladík holínku důkladně olíže. Pak zažehl petrolejku, hodil dolu slamník a zamkl je v jejich krytu.

Jako by toho bylo málo. Je otrokem otroka, které musí říkat Pane. Choulil se v rohu a napadlo ho, že by bylo lépe, kdyby se narodil jako pes.

"K noze!" poručil mu 37, když se pohodlně rozvalil na slamníku a laškovně si prohrábl mohutné přirození. Pak plivl na podlahu a prstem ukázal na místo, kam měl 42 pokleknout.

Mladík pomalu přišel. Podíval se na napnutý prst, zaváhal, ale na konec poklekl na žádané místo.

"Neumíš mluvit, pse?!" sykl nový Velitel a uchopil do ruky důtky.

"Prosím, můj Pane," vyblekotal ze sebe.

"Pro naše Velitele jsi otrok, ale pro mě budeš můj pes," ponesl vystříhaný svalnatý mladík ležící na slamníku, "a dobře si zapamatuj, že ti neodpustím ani křivý pohled!"

"Ano, můj Pane."

"Na důkaz své nejhlubší úcty a pokory mi vždy, když dostaneš povel, než ho splníš, políbíš nohu. A teď, přines si obojek a mě vodítko!"

Poslechl, políbil skinheadovu nohu, ze zdi sundal žádané předměty a odevzdal je svému Veliteli.

Ten holohlavec snad umí číst myšlenky, pomyslel si. Spoluotrok mu připjal obojek tak pevně, až měl pocit, že se bude dusit.

"Až tě někomu prodají, dostaneš od svého majitele jméno, ale teď… teď jsem tvým majitelem já!” řekl skinhead s rozkoší v hlase. “Proto dostaneš jméno ode mě… Budeš můj pes Muchtar, rozumíš?"

"Jak si přejete, můj Pane."

"Muchtare, mám hlad, nakrmíš mě!" vydal rozkaz.

Mladík podal misky. 37 mu připnul vodítko, obtočil si ho kolem ruky a přitáhl si Muchtara k sobě.

"Tak je to správně. Ty otrok, já tvůj Pán. Myslím, že si budeme rozumět. Jsi takové nevinný kluk…, líbíš se mi. Polib mě!"

Chlapec se předklonil, aby mohl předpisově políbit skinheadovu levou nohu. Ten si přitom třel úd, který razantně mohutněl.

"Znovu!" Zopakoval. "No?"

"Pane, pokorně líbám vaši nohu, můj Pane!."

"Dobře, a teď můj ocas!”

"To nesmím!" zděsil se Muchtar.

"Čuráka, pse!" křikl pán důrazněji. Velmi pomalu se přiblížil k jeho obrovskému, krví naběhlému pohlavnímu údu. Dalo by se říci, že si ho Pán vodítkem přitáhl. Zavřel oči a přiložil rty. Čekal něco jiného, ale ten dotek byl docela příjemný.

Ještě jednou a znovu. Maličko cukl, ale vodítko ho rychle přitáhlo zpět.

“Olízni mi ho!” poručil svalnatý skin.

Vyplázl jazyk a opatrně mu začal lízat naběhlý úd. I on cíli zvláštní vzrušení. V rozkroku se mu začal tetelit ocas. Nebylo to hrozné, naopak, příjemné.

"Chci jíst!" ukončil Vládce mazlení. Nechal se nakrmit hliníkovou lžící, spořádal obsah obou misek, napil se vody ze džbánu a těšil se na spánek.

"Pro dnešek toho bylo dost, zítra budeme pokračovat. Jdi doprostřed místnosti!" Otrok vstal a kráčel splnit rozkaz.

"Muchtare, k noze!" Rychle se vrátil.

"Muchtare, jednou pro vždy si zapamatuj, že jsi pes. A jako můj pes mi budeš klečet u nohou a lézt po čtyřech. Když tě uvidím, že jsi bez povolení vstal, dostaneš dvacet ran důtkami. A teď splň můj povel!"

Muchtar lezl po zemi na určené místo, kde se zastavil.

Velitel ji chvilku sledoval, pak vzal řetěz a jeden konec upevnil do ocelového oka trčícího ze stropu a druhý obtočil svému psovi kolem krku. Nařídil mu vstát a nastavil délku řetězu tak, aby si mladík neměl možnost kleknout. Řetěz končil v okamžiku, kdy měl pokrčená kolena pět centimetru nad zemí. Za zády mu spoutal ruce těžkými okovy. Otrok měl sice volný řetěz, ale stejně bude muset celou noc stát. Kdyby si totiž klekl, uškrtil by se. Musel svému Pánovi vychovaně poděkovat a popřát dobrou noc.

"To je proto, ty zkurvenej pse, aby sis zapamatoval, jak mi máš sloužit," řekl 37 a odebral se odpočinout si na slamník. Než ho spánek přemohl, sledoval spokojeně svého smutného, zoufalého otroka, svoji novou ztrápenou hračku.

I tady v táboře může být život krásný, pomyslel si a zavřel těžká víčka.

Celý následující týden trvalo, než všechny tři pluhy dokončily orbu. Pak byli nevolníci zapřaženi do bran a pole vláčeli. Nakonec je Velitelé zapřáhli do válců, aby bylo vše připraveno na zimu. Každý den po práci byly otroci zavřeni do svých kobek a zde se musel otrok 42 podrobovat soustředěnému nátlaku svého nového mladého Pána.

Ten ho cepoval dlouho do noci, dokud si nebyl jistý, že jeho svěřenec padá totálním vyčerpáním a vysílením.

Čím víc byl Muchtar týrán, tím víc se fixoval na svého Vládce a Pána. Dalo by se říci, že se do něj zamiloval. Svou obětavou snahu dával nepokrytě najevo, téměř se radoval, když místo výprasku byl svým Velitelem pochválen za vzorné chování.

Za odměnu pak někdy směl svému cvičiteli olízat nohy a byl při tom přátelsky poplácáván po tvářích. Před spaním měl dovoleno líbat a lízat Pánovi na ztopořené přirození. Bylo to velmi, velmi příjemné a on se při tom také vždycky vzrušil.

Jednoho dne, když s ním Velitel cvičil psí povely u nohy, ucítil lehké pnutí ve vodítku. Poddal se mu poslušně a nechal se přitáhnout k svěšené ruce svého Pána. Skinův pohlavní úd čněl a zdál se Muchtarovi obrovský, chvěl se rozkoší.

“Vykuř mě, Muchtare!” poručil skin a přitáhl ho vodítkem. Současně mu šlapal nohou po přirození, které také mohutnělo.

Otrok opatrně a zdráhavě vzal obrovský úd do úst a začal sát. Skin ho chytil za hlavu a vrazil mu žalud až do krku. Muchtarovi se prudce vztyčil jeho ocas a skin na něj zuřivě šlapal. Muchtar kouřil péro jako zběsilý a třel se svým ztopořeným údem o Pánovu nohu.

Bylo to hrozné, ale velmi lákavé a velmi vzrušující. Postupně plynuli k závěrečnému orgasmu.

Skin ryčel vzrušením. V ten okamžik se otevřelo těžké víko jejich vězení a Velitel vstoupil. Zrudl vzteky a ihned je zbičoval tím největším karabáčem. Takřka v bezvědomí je vyvedl ven.

"Ty svině se tam kouřili!" oznámil shluknuvším se kolegům.

“Vždyť jsou k tomu určení,” řvali smíchem jeho kamarádi, kteří věděli, že právě tenhle jejich spolupracovník byl vysazený na mladého skina. Zakládal si na tom, že s ním si takhle smí pohrávat jen on, nebo jiní Páni.

"Kurva!" zařval náčelník.

Byla svolána porada. Do vynesení rozsudku byli oba mladíci zavřeni oddělené do klecí a byla k nim postavena stráž.

"To jsou ty experimenty!" rozčiloval se velitel tábora.

"Už předem jsem věděl, že to nemůže dopadnout dobře. Vám ale něco říkat, je, jako když hrách na stěnu hází… Za to můžeš ty!" a ukázal na muže, který měl oba otroky na starosti.

"Buď pro skina do měsíce seženeš kupce za plnou cenu nebo ho zaplatíš ze svého, a pak si s ním dělej, co chceš. Třeba se s ním ožeň, ty blbče."

"Promiňte, nemohl jsem tušit..."

"Nemohl tušit? Tys to neměl tušit, tys to měl vědět, že když je necháš bez dozoru, tak je jasný, že se zkurvej!"

"Celou dobu to bezvadně fungovalo, šéfe," snažil se namítat muž, "ten skin, teda 37, má výborný velitelský talent, to je ten největší sadista, jakýho jsem kdy viděl."

"Na to se vykašlu! Stojí třicet táců a ty je vysolíš. Pak si s ním dělej, co chceš, třeba se od něj nechej bičovat, idiote!"

Shromážděním mužů se ozval smích. Ta představa je svrchovaně pobavila.

"Ale já třicet tisíc nemám, je to můj plat za ..."

"Nevadí. Do konce roku nic nedostaneš a příští rok tu budeš dělat zadarmo. Doufám, že souhlasíš?" řekl velitel tábora.

"Ale to nejde..." snažil se namítat muž, "ten kluk za dva roky mé práce nestojí."

"To máš pravdu, ale měl sis to rozmyslet dřív. Bud vyšpulíš ty prachy, nebo je budeš splácet, nebo tě nechám zastřelit."

Muž hledal neexistující východisko.

"A když budu souhlasit, co bude pak?"

"Pak bude ten kluk tvůj. Můžeš si s ním dělat, co chceš."

"Bude moct zůstat v táboře?"

"Dokud si na něj nevyděláš, tak určitě."

"A mohl bych ho využít k výchově našich svěřenců?" zkoumal muž.

"Když mu podvážeš čuráka a dáš mu pás cudnosti, tak klidně," ušklíbl se velitel a dodal, "ovšem nepočítej, že jemu budu platit, jako tobě.“

Kolegové se srdečně bavili.

"Dobrá, souhlasím..."špitl muž.

"Nic jiného ti ani nezbývá. Ten kluk je tvůj a radím ti, abys na něj dával dobrý pozor. Jestli ještě něco provede nebo se pokusí utéct, bude s tebou i s ním zle. Zapiš si to za uši! A teď si dejte všichni rozchod." poručil velitel a skupinka vychovatelů se vrátila ke své práci.

"Hej, kluci, pomůžete mi se stěhováním? Potřeboval bych trochu přešoupat pokoj..." požádal muž dva kamarády.

"Jo, klidně, ale nechceš se raději přestěhovat ty k němu?" dostalo se mu posměšné odpovědi.

"Nechejte si ty hloupý žerty, já za to přece nemůžu..."

"Kdybys nebyl vůl, tak by se ti to nestalo. Ostatně můžeš být rád. My musíme chodit za ženskýma do vesnice a ty máš kluka přímo v baráku.”

“Zkusíme se přimluvit, aby tě moc nebil, když je to takový sadista," chechtal se jeden z kamarádu a druhý si přisadil: "Za čas bude v pokoji bydlet jen on a jeho bude na noc zavírat do kobky, ha ha ha."

"Jen se smějte, ještě budete závidět." odsekl muž a odebral se do svého pokoje.

Pak se vrátil pro neposlušného skina a odvedl ho z klece k sobě. Posadil se na pelest a pozoroval, jak před ním stojí v pozoru a strachy se klepe.

"Víš, cos provedl, ty zkurvenče?"

"Pane… ano, pane Veliteli…," řekl tiše a zkroušeně mladý svalovec, a ještě než stačil padnout před pánem na kolena a obejmout mu nohy v těžkých holínkách a prosit za odpuštění, praštil ho velitel pěstí do obličeje a zařval: "A to říkáš jenom tak, ty zkurvenej psí čuráku??!" a znovu ho pořádně praštil do obličeje až spadl na zem.

Skinhead objal Veliteli nohu v holínce, začal ji pokorně líbat a mumlal: "Ne, můj pane Veliteli, Pane, co nejponíženěji prosím Pána o odpuštění, prosím, Pane…" kňučel bolestí a lízal tuhou černou kůži těžkých vojenských holínek.

"Pane… mohl bych se zeptat, Pane, co se mnou bude…?"

"Zabít bych tě měl, ty zasraný psí hovno! Byla to moje chyba, že jsem vás dal dohromady, teď musím pykat. Musel jsem za tebe zaplatit třicet tisíc dolarů. Ale už nebudeš patřit nikomu jinému, než mě. Jseš můj osobní otrok a já se rozmyslím, co s tebou udělám."

"Když mi můj Pán daruje život, chtěl bych mu nadosmrti věrně a oddaně sloužit... jako oddaný a spolehlivý pes u nohy svého pána… Pane."

"Proč jsi to udělal?"

"Pane… silně mě vzrušovala moc, kterou jste mi svěřil. Byla to rozkoš, když jsem mohl tu psí svini mučit, můj Pane."

"A koho bys ještě chtěl mučit, ty zmrde? Snad ne mě?"

"Ó, to ne. Vy jste muž. Jste Pán, Velitel, jste mocný a silný. Je dobré, že mohu být až nadosmrti Vaším poslušným otrokem a oddaným psem, který smí lízat Vaše boty, Pane. Potřebuji nad sebou cítit Vaši pevnou ruku, Pane. Je to tak správné, Pane. Jsem k tomu předurčen, vychován, vycvičen a celkově uzpůsoben. Můj mozek není určen k samostatnému rozhodování a logickému myšlení. Dělám jenom to, co mě Vy, Pane, můj Pán a Velitel rozkáže, Pane."

"Jestli je to tak, nemůžeš poroučet ani jiným otrokům."

"To tak není. Vůči ostatním otrokům se cítím být silný a dokážu je vést. Rozumím jim, znám je a vím, kde mají slabá místa. Já jsem totiž pochopil smysl jejich života. Vždy se najde některý z otroků, který to dokáže. Myslím, že jsem předurčen k témuž."

"Mám to chápat jako žádost, aby ses mohl stát Velitelem ostatních otroků? Jsi dost drzý, ty pse!"

"Když mě můj Pán neutratí za to, co jsem provedl a bude si to přát, pak bych rád naplnil své poslání."

"Jakou mám jistotu, že mi při první příležitosti nevlezeš do postele s jedním z nich, ty psí děvko?"

"Nebyla to příčina, ale důsledek. Miloval jsem se otrokem, protože jsem nemohl milovat svého Pána. Ted jste mým Pánem Vy a celá má láska patří pouze Vám, stejně tak jako i mé tělo. Jenom Vy rozhodujete o tom, kdy, jak a s kým se smím a můžu pářit, Pane. Veškeré mé počínání bude směrovat k naplnění Vaší spokojenosti, Pane a Veliteli."

"No… mám chuť ti věřit."

"Už Vás nikdy nezradím, můj Pane," řekl svalnatý skinhead a znovu objal mužovy nohy a horoucně je líbal a lízal.

"Dobrá, zkusíme to." řekl obměkčen.

"Pomůžeš mi s výcvikem ostatních otroků… Dostaneš nad nimi moc, ale sám budeš i nadále v mém područí. Dám ti ještě jednou důvěru, zklameš-li ji však, poputuješ na mučidla a pak rovnou do nebe. Je ti to jasné?"

"Naprosto, můj Pane," řekl šťastný skin

"Ohni se přes postel, zmrde," nařídil muž, "mám nárok vzít si, co jsem tak draze zaplatil. A ty mě to tisíckrát vrátíš."

Jestliže otrok byl dobře urostlý a pohledný svalovec, jeho pán, kterému mohlo být tak kolem pětadvaceti, byl ještě o hlavu vyšší, měl mohutná ramena a obrovské bicepsy. Rozepnul si kalhoty a vytáhl neuvěřitelně velké přirození, který se mu okamžitě ztopořil. Muž spokojeně mlask, plivl si na dlaň, dvakrát si ho projel a potom ho bez milosti a slitování vrazil plnou silou do otrokova zadku.

Ten zařval nejen překvapením, ale hlavně bolestí, protože tak obrovský úd ještě nikdy v zadku neměl. Vlastně ještě nikdy neměl žádný mužský úd v zadku, pokud nepočítal obušek či násadu od karabáče, které jim strkali strážní do zadku, aby se pobavili.

“Neřvi, ty zmrde!” houknul na něj Velitel a ukájel se. Kupodivu vystříkal se za bolestného sténání otroka a všechno nastříkal do něj. Pak vytáhl úd, ale neměl dost.

Surově otočil otroka k sobě a neomaleně mu strčil mokrý úd do úst: “Na, svině, vezmi ho do tlamy a vykuř mě ho! A dělej, ty psí lenochu!”

Skin poslušně otevřel ústa a i když cítil pánův žalud až daleko v krku, měl ho v hubě pouze půlku. Ale snaživě pána kouřil a ten slastně přivíral oči, občas pronesl nějakou hrubou nadávku a čas od času otroka přetáhl důtkami po zádech.

"Nezastavuj se, ty línej psí zmetku! A pracky nechej hezky za hlavou!" funěl Velitel.

Otrok dělal všechno, aby se pánovi zavděčil. Konečně se dostavil mohutný výstřik. Mladík všechno poslušně spolykal.

"Fajn," vydechl muž a přemýšlel kudy pokračovat.

Lehl si do postele a nechal se přivézt ke třetímu orgasmu pomocí jeho pečlivě pracujícího jazyka. Olízal pánovi přirození a mokrá varlata a znovu pevně rty stiskl jeho trčící penis. Úd mu zajížděl hluboko do krku tak dlouho, až další gejzír horkého semene mu zaplavil ústa. Bez mrknutí oka vše vypil.

Muž chvilku oddechoval, pak natáhl nohu v holínce.

“Boty, pse!” poručil skinovi.

Ten si myslel, že je má Pánovi olízat, sehnul hlavu a začal je pokorně lízat. Muž ho kopl do obličeje.

“Ty blbý pse! Zuj mě ty holínky! A tlamou stáhni ponožky!”

Ten pochopil a rychle stáhnul pánovi těžké vojenské holínky. Pach mužových zpocených nohou byl velmi intenzivní, až on sám se odvrátil.

“Fuj, to je smrad…” řekl, ale potom s úšklebkem strčil nohu v mokré propocené ponožce otrokovi před obličej.

“Na, pse, hezky očuchej pánovi nohu!” řekl se sadistickým smíchem.

Skinhead vrazil nos mezi prsty nohy pána a lačně sál. Pach dlouho nemytých nohou jeho Velitele ho nesmírně vzrušil. Vyplázl jazyk a vzrušeně lízal zpocenou nohu. Jeho jazyk důkladně vylizoval pot mezi prsty nohy Pána.

Ten ho s úšklebkem sledoval, také ho to vzrušovalo, a tak si třel znovu ztopořený úd.

“Pořádně mě olízej nohy, dočista ty psí tlamo!”

Než byl otrok hotov s olízáním obou nohou, vystříkal se ještě jednou. Pak vstal a odvedl ho do koupelny. Vlezli si pod sprchu a mladík mu namydlil celé tělo. Poklekl před ním, aby mu mohl umýt nohy. V tom zpozoroval další erekci svého pána.

Kapičky horké vody jim bubnovaly do kůže, pára tvořila mlhu. Vztáhl k němu paže a obratně mu umýval a masíroval mužství. Dotýkal se jeho pytlíku, svíral penis a za nedlouho ho přivedl i pomocí tlamy k dalšímu vyvrcholení.

Opustili sprchu a Velitel mu našel oblečení. Dostal vojenské khaki kalhoty, vysoké ruské vojenské boty, košili a vestu. Oblékl ho do stejného mundůru, jaký nosili v táboře Vychovatelé.

"Přivedeš na dvůr 42 a jsem moc zvědav, co s ním provedeš," nařídil.

"Mohu pokračovat v jeho výcviku i nadále a mohu si ho nechat pro svou osobní potřebu, můj Pane?"

"Pro mě, za mě." odpověděl lhostejně.

Skinhead odběhl ke kleci, v níž byl dosud uvězněn jeho bývalý kamarád. Ten strnul v němém úžasu, když ho uviděl oblečeného ve velitelské uniformě.

"Tak co, pse, tak jsme se zase sešli, co, Muchtare?" pravil mladíkovi a za obojek ho vyvlekl na dvůr.

"Nyní tě budu cvičit nejen v noci, ale i ve dne," oznámil mu, "ale za to cos mi provedl, tě budu muset bez milosti potrestat."

Vzal dlouhý klacek a přivázal mu ho za hlavou tak, že trčel vysoko nad něj. Na konec prutu upevnil špinavou gumovou holínku. Spoutal otrokovi ruce za zády. Odvedl ho do rozbláceného oraniště a povalil ho na zem.

Mladík ležel na břiše, vysoká gumová bota na klacku se mu houpal asi metr před očima.

"Budeme si hrát na osla. Tomu se taky přiváže před hlavu kus šťavnaté trávy a on se za ním žene, aby ho chytil. Ty se budeš za svým gumákem plazit. Když ho doženeš za čtvrt hodiny, dostaneš jenom dvacet ran bičem, ale když ne, bude jich padesát. Začni teď!" poručil svalnatý skin a nebožák na zemi začal hrabat nohama a plazit se vpřed. Gumák se mu komíhal před očima a bylo jasné, že nemá šanci na úspěch. Znehybněné ruce mu bránily v pohybu, nohy se brzy vysílily.

"Rychleji, osle a hýkej!" kopal do něj mladý Velitel.

Slizké bahno pokrylo celé mladíkovo tělo. Ochablá hlava se bořila do hlíny mezi brázdami, hnědá zem se mu za krátko dostala všude. Do pusy, do uší, nosu, zalepila oči. Špinavá gumová holínka se výsměšně kolíbala a kopání těžkými botami ho bolestivě zraňovalo. Ze zablácené pusy vylétaly skřeky napodobující hýkání osla.

"Í Á, Í Á, Í Á..."

Celý tábor, všichni, kdo byli volní, se seběhli na tu podívanou. I notně otrlí muži kroutili významně hlavami, pokukovali po sobě a špitali si slova uznání a obdivu. Byli zvyklí na ledacos, ale 37 překonával jejich očekávání. Kolem zmítajícího se kluka utvořili kroužek, aby se mohli radostně bavit nad jeho o život bojujícím zápasem.

"To zvíře neumí poslouchat!" křičel skin, "jak to, žes nechytil ten gumák, co ty špinavej zamrdanej pse? To je odměna za mou dobrotu?" Divoce zuřil a tloukl zabláceného nevolníka hlava nehlava až do vyčerpání.

Pak se obrátil na svého Pána: "Otrok 37 Vás prosí, Pane, abych směl pokračovat ve výcviku i s ostatními otroky. Měl bych pro ně zajímavou práci."

"Posluž si."

"Děkuji, můj Pane. Pane, je ten rumpál u studny funkční? Když dovolíte, přivázal bych k němu ostatní kluky, budou rádi točit vodu."

Muž se podíval zpytavě na velitele tábora, který jen lehce pokynul: "Dobrá, klidně."

Dostal souhlas.

Nečekal ani vteřinu. Z kobek vyvlekl své, dnes už bývalé, kolegy a připoutal je k rumpálu. Zmoženého 42 bez milosti zařadil mezi ně.

Práskl bičem.

"Hyjé! Hyjé, vy líný hajtry"

Pět otroků se naráz opřelo do těžkého trámu a vyrazilo na nekonečnou pout kolem studny.

Celou vahou se museli opírat do klády, aby se vůbec pohnula. Točili celý zbytek dne a plnili vodu do nedaleké nádrže. Zanedlouho jim naskákali puchýře, které praskaly a třísnily dřevo krví. Nový Velitel jim však nedovolil ani zastavit, naopak, soustavným bitím je hecoval a nutil k rychlejší a rychlejší činnosti.

Večer si pak vyžádal svolení, aby mohl na otroky dohlížet i v noci. V osm hodin jim dovolil půlhodinový oddech tak, že museli stát v pozoru. Dal jim napít tím způsobem, že rozlil vodu na betonovou podlahu a nechal je to olízat a ochlemtat.

Pak, když chlemtali vodu, chlístl na ně vědro ledové vody. Po přestávce opět museli roztočit rumpál.

Chlapci už plakali, bědovali a zaříkali svého Pána, aby se nad nimi smiloval. Poníženě škemrali o kraťoučkou přestávku. Marně. Svalnatý urostlý skin chodil kolem a rozdával rány bičem, i kopance. Teprve za svítání je odvedl do jejich vězení, kde je stojící připoutal ke zdi.

Otroci svému Veliteli museli vychovaně poděkovat za jeho starostlivost a na důkaz své pokory a oddanosti mu všichni pokorně líbali a lízali vysoké boty. Nakonec jim Pán povolil krátký spánek.

Neuplynuly ani tři hodiny a už je šel burcovat do další práce. Nastoupili k rumpálu a točili až do setmění. Pak jim Pán řekl, že je pustí spát, pokud se jim podaří napumpovat plnou nádrž.

Vzhledem k tomu, že hladina vody již dosahovala k okraji, usoudili, že by to mohli za půl hodiny stihnout. Vynaložili zbytky svých posledních sil. Točili a těšili se, že se dnes alespoň trochu vyspí. Hladina utěšeně stoupala a cíl byl na dosah.

Vtom ale 37 odpoutal Muchtara, dal mu do ruky hadici a rýžák a poručil mu, aby umýval asfaltovou cestu vedoucí kolem dokola ochranné zdi.

Byl to ďábelský plán. Výtok vody se nedal regulovat a byl stejný, snad i o něco vyšší, než maximální přítok, který stačili ostatní otroci načerpat, i když točili ze všech sil. Sen o spánku se rozplýval. Kdyby mohli plakat, určitě by se rozplakali. Neměli však k tomu dostatek energie. Zuřivý pekelný skin pobíhal ve svých vysokých těžkých holínkách kolem a bolestivě je píchal násadou karabáče do žeber a Muchtara nemilosrdně tloukl pres lýtka a hřbet. Ledová voda plynule smáčela chodník a zábla do bosých nohou a kolen, na kterých musel při drhnutí klečet. Kartáč drhnul špínu a on se jen zvolna se posouval vpřed.

Hladina v nádrži se zastavila, okamžik setrvala v mrtvém bodu, a pak se začala neodvratitelně snižovat.

Pán se rozhodl, že otroci vyčistí chodník kolem celého tábora. Když hadice přestala stačit, zastavil výtok a přikázal nosit vodu ve kbelících. Běhali tam a zpět a splachovali nečistoty, které Muchtar vydrhl.

Nyní měli mladíci možnost prohlédnout si druhou část pozemku, kde se nacházel okrasný parčík, několik hospodářských stavení a zahradní altán k příjemné rekreaci Velitelů.

Byla zde také přístupová cesta - vjezd do tábora. Vjezd byl ohraničen těžkými ocelovými vraty, nahoře s ostnatým drátem. Vše lícovalo tak těsně, že nebylo možno objevit jedinou skulinku, kterou by se dal spatřit svět vně ochranných zdí. Totální a naprostá izolace.

Areál byl mírně nepravidelného tvaru, ale přibližně by se dal aproximovat do kosodélníku, jehož delší strany nebyly kratší než pět set metrů a kratší strany nebyly delší než tři sta metrů. Asfaltová cesta, na níž se napojovaly další boční komunikace, se táhla podél zdí a v rozích se obloukovitě zatáčela. Celý komplex se mírně svažoval k hlavnímu vchodu, i když sklon byl velmi nepatrný a na celou délku činil jen několik desítek centimetrů.

Vedle vrat si všimli několika cedulí, které se povalovaly po zemi. Stálo na nich: "Pozor! Soukromý pozemek, vstup přísně zakázán! ", "Speciální výroba, možnost zvýšené radiace - nepřibližujte se! " a třetí nápis, který hlásal, že celý objekt je střežen psy a bezpečnostní agenturou.

Dovtípili se, že jsou to staré a poškozené cedule, které byly vyměněny. S největší pravděpodobností lemují celý areál a brání všem náhodným zbloudilcům, aby se přiblížili. Byla to dobrá zástěrka. Pod hlavičkou speciální firmy se zde odehrával obchod s otroky. Ostatně, když byli mladíci zahnáni do svých kobek, byli tak dobře utajeni, že se po areálu mohla procházet jakákoliv inspekce třeba celé týdny a neobjevila by je.

Teprve nad ránem dokončily zajatci práci a chodník se leskl jako zrcadlo. Velitel je odvedl do cel a dal jim k jídlu trochu studené šlichty. Pak je připoutal stojící u zdi, stejně jako předchozího dne. Vděčně poděkovali za starostlivost a lásku, kterou jim Pán věnuje a nevynechali ani povinné políbení jeho vysokých vojenských bot.

Chápali, že je to pro ně velké vyznamenání a čest, největší odměna, jaké se jim mohlo dostat. Vážili si toho a dělali to rádi. Políbit vysokou botu svého Pána byl symbolický akt, jímž dokazovali svou úctu, psí pokoru i psovskou oddanost.

Cítili neomezenou moc svého Pána, a pokud v sobě měli ještě nějaké zbytky osobnosti, rychle je ztráceli. Nejmarkantněji se to projevovalo u Muchtara, který trpěl nejvíce. Místo, aby se v něm dmula nenávist a zášť, zloba volající po pomstě, byla mladík najednou klidný a vyrovnaný.

Na svého nového velitele, krásného skinheada se díval zbožně, hltajíc každý jeho povel. Tvrdý teror a hrubé zacházení přijímal jako zvláštní druh pocty a pozornosti, jíž je ze strany svého nadřízeného Pána zahrnován. Temné pudy submisivity vypluly na povrch a s rostoucím násilím v něm probouzely náruživost a dychtivost.

Záklopka v mozku se natrvalo zacvakla v poloze totální ztráty osobnosti, absolutní závislosti, slepé psí poslušnosti. Domníval se, že čím větší utrpení se na něj chystá, tím větším dobrem musí oplácet.

Vzorně klečel na zemi před svou celou a čekal, až na něj přijde řada a jeho pán ho kopancem zažene do cely. Doufal, že mu bude moci olízat holínky a těšil se na to.

Ostatní kluci už spali, ale Velitel se vzdálil a stále nepřicházel. Zmizel v hlavní budově, aniž by mu věnoval sebemenší pozornost. Muchtar napínal uši, snažil se zachytit nějaké šelesty nebo zvuky svědčící o příchodu jeho pána. Nedělo se však nic. Asi za dvacet minut prořízl hrobové ticho hvizd na píšťalku. Dvojité písknutí znamenalo jednoznačný povel "K noze!"

Bez rozmýšlení vyrazil za zvukem vycházejícím z velké budovy. Pádil za píšťalkou a u osvětleného schodiště spatřil svého Pána. Složil se pokorně k jeho nohám na všechny čtyři a ohlásil se.

“Pane, váš pes Muchtar poslušně přiběhl na Váš hvizd k Vaší noze, Pane!”

Skinhead se spokojeně ušklíbl, beze slova si zapálil cigaretu a sedla si na poslední schod. Pak nařídil: "Čelem vzad, zmrde!"

Mladík se k němu hbitě otočil. Pán mu připjal vodítko k psímu obojku, který měl Muchtar stále upevněný kolem krku.

"Bojíš se mě, Muchtare?" zeptal se skin klidně.

"Pane… ano, můj Pane." odpověděl otrok po maličkém zaváhání.

"Máš mě rád, pse?"

"Ach… pane… miluju Vás, Pane."

"Nedivím se ti, ty pse," potáhl z cigarety a potom ukázal na svoje zablácené holínky.

“Olízat!”

Muchtar okamžitě začal vděčně lízat skinhedovy těžké vojenské holínky. Vůně jeho ruských vysokých bot ho i přes obrovskou únavu neobyčejně vzrušovala. Lízal tuhou kůži černé holínky a přál si, aby to nikdy neskončilo, tak slastný měl přitom pocit. Vylizoval záhyby tuhé kůže kolem kotníků a útroby mu svíralo neuvěřitelné vzrušení a rozkoš. Ale vše má -svůj konec.

“Dost, ty psí mrde!” ukončil jeho snažení lakonicky Velitel a zašlápl dokouřenou cigaretu.

Pak si po čtyřech jdoucího Muchtara odvedl do pokoje. Nařídil mu, aby odestlal. Pak se svlékl donaha a než usnul obtočil si vodítko z jeho obojku kolem nohy. Za zády mu na rukou zacvakl pouta a spokojeně se zachumlal do peřin.

"Než usnu, budeš mi líbat nohu!" vydal poslední povel.

Mladík poděkoval a oddaně přiložil své rty k Velitelově nártu. Zaplavil ho pocit rozkoše a radosti. Pocta, jíž byl vyznamenán, probudila hřejivou lásku. Muchtar stehna cítil, jak mu tuhne ocas. Za pět hodin byl budíček.

Muž, majitel otroka ležící vedle něho na posteli, se probudil jako první. Posadil se na posteli a rozhlédl se kolem. Jeho pohled dopadl na 42. Nevěřícně ztrnul. Otrok 37, aniž by přerušil líbání velitelovy nohy, otevřel oči a podíval se na něj.

"Pane Veliteli, přeji dobré ráno, pane Veliteli" řekl.

"Proč to děláš?"

"Dostal jsem to přikázáno."

"Zvláštní, ten skin má vskutku originální nápady."

Vstal, oblékl se a nechal skina spát a ještě před snídaní šel vyhnat ostatní otroky k rumpálu. Pak se odebral do jídelny k teplé kávě.

Skinhead se zvolna probouzel. Chvíli pozoroval s perverzní rozkoší Muchtara, poctivě zpracovávající jeho chodidlo něžnými doteky jazyka. Rozespale zachroptěl: "Lízej!" a trochu kopl mladíka do obličeje.

Zasněně se oddával vlhkému jazyku, který ho šimral mezi prsty. Ruka mu zcela samovolně sklouzla do rozkroku a jemně si masírovat rychle tuhnoucí ocas. Za okamžik se propracovala k výstřiku.

Nechal se obsloužit při oblékání a mytí, a pak s mladíkem na vodítku vyšla před stavení. Zjistil u čerpadla čilý ruch a vrátil se do kuchyně na snídani.

Muchtara zahnal pod stůl, kam mu strčil několik zbytků od snídaně, které se povalovaly po stolech. Ten rychle zasytil prázdný žaludek.

Pak odvlekl otroka do stodoly stojící v zadním traktu objektu. Z množství haraburdí, které se tu nacházelo, ihned vybral to, co potřeboval. Stará jezdecká bryčka byla v lepším stavu, než vypadala. Poručil Muchratovi, aby jí dokonale vycídil a připravil k provozu. Pak nechal povoz vyvléct ven a přistavit ho na okružní chodník. Podobně jako k pluhu, zapřáhl k oji kočáru všech pět otroků, do čela Muchtara. Do rozšklebených úst jim pevně zasadil ocelovou uzdu, otěže pověsil na kozlík.

Pak svolal ze stavení všechny muže, aby se pro potěšení projeli.

Jako první si do bryčky vyskočil sám velitel tábora. Pochválil 37 za chytré nápady, práskl bičem do koní, pořádně škubl uzdou a spřežení vyrazilo. Kočár absolvoval okružní jízdu na vyblýskaném chodníku a vrátil se do výchozí pozice. Muži nadšeně výskali, postrkovali se a soupeřili o to, kdo pojede další.

Radovali se z nádherné zábavy, kterou jim 37 připravil pro obveselení beztak nudného dne. Uznali jeho genialitu a dovolili mu, aby se také svezl.

Skin nezaváhal a vyskočil do sedla. Po celou dobu práskal bičem.. Učil své spřežení cval, klus, trysk i taneční poskok. Totálně splavení mladíci táhnoucí vozík se přihnali do cílové rovinky. Veselí neznalo mezí. Dychtiví mužové se přetahovali o otěže. Hra je bavila natolik, že se proháněli statkem až do večerních hodin. Se západem slunce odvedli zemdlené otroky do jejich cel. Místo večeře jim nasypali dvojitou porci ovsa.

Na pokoji nabídl skinhead, vedený stále pod číslem 37 celé své tělo k uspokojení svého Pána a byl nahý připoután, jako předchozího dne Muchtar, k velitelově noze. Líbal mu ji, ale kdykoliv se Veliteli zdálo, že se snaží málo, dopadaly na jeho hřbet palčivé rány biče.

Byl ponížený, ale šťastný. Tak jako Muchtar, vnímal i on nadřazenou moc Velitelovu. Erotizující blaho z bezmoci naplnilo jeho duši a stavělo mu ocas.

Život v tábore ubíhal rychle. Skinhead vládl nemilosrdně a vychytrale. Donutil otroky vykopat velikou jámu poblíž zahradního altánu a pak je nechal vybetonovat bazén, který sloužil pro letní rekreaci velitelského sboru.

Nařídil jim, aby se naučili dlouhé pasáže litanií, ve kterých se zdůrazňovalo jejich absolutní ponížení a psovství a vyjadřovala psí oddanost Velitelům a Pánům, které pak museli celé hodin sborově křičet.

Pro pobavení mužů je nechával se zavázanýma očima aportovat v oraništi klacek nebo staré gumové holínky a jenom ten, který ho našel, nebyl potrestán. Okružní výlety bryčkou se staly dennodenním rozptýlením.

Velitelé pořádali časovky klusáků a soutěžili, kdo rychleji objede jedno kolečko kolem tábora.

Ve vyklizené stodole nechal skin postavit překážkovou dráhu a v zimě tam pořádal výcvik. Naučil otroky poslouchat na dálku na zvuk píšťalky a povely rukou. Vychoval z nich tupá nemyslící zvířata, ochotná pro jeho potěšení či rozmar Velitelů kdykoliv ukončit svůj život.

Byl otroky milován, a proto ho ani nepřekvapila jejich nespoutaná radost, když se k nim vrátil po krátké nemoci. On, skinhead a ostatní velitelé byli bozi pro mladíky plazící se v prachu či blátě u jejich nohou. On sám se stal nedostižitelným krásným a mocným bohem. Mladí otroci mezi sebou soupeřili v ukázkách absolutní psí oddanosti a předháněli se v horečnatém plnění rozkazu.

Skutečně prožívali neskonalou poctu, když směli večer, či snad dokonce v průběhu dne kterémukoliv z Velitelů olíznout vysoké boty, neřku-li přímo skinovi políbit ruku. Ne každý mohl dosáhnout tak neuvěřitelně vysokého vyznamenání.

Tento obřad - odměna olízání Velitelovy holínky - byl spojen i s materiální odměnou, spočívající ve dvojité porci večerní šlichty. Jídlo bylo chuťově hrozné, jednalo se o “pomeje” z velitelských hostin, ale bylo zdravé, vydatné a mnohdy obohacené o vitamínové tablety. Mladíci museli být samozřejmě zdraví, statní, odolní a přitažliví. Konečně, šlo o výcvik a každý z nich měl potencionálního kupce.

Otroci si samozřejmě každý den si čistili zuby a jednou za dva dny chodily do sprch. Vždy na krátko ostříhané vlasy byly pravidelně deratizovány. Lékařská prohlídka se konala každé dva týdny, ale drobná poranění byla ošetřována ihned. Jakékoliv, byť sebevětší mučení nesmělo zanechat na jejich tělech žádné trvalé stopy nebo jizvy. Tím by se otrok poškodil a částečně znehodnotil, zájem budoucích majitelů by poklesl.

Po roce tvrdého drilu byli otroci připraveni ke svému poslání. Nejprve byly odvezeni dva nejstarší do šumavského srubu a odtud pokračovali po starých pašeráckých stezkách do Německa. Tam byli naloženi do kamiónu a rozváženi do celého světa, k novým majitelům.

Hned druhý den po jejich odjezdu, přijela do tábora nákladní Avia. Jak si 42 mohl všimnout, bylo v ní naloženo šest nových mladých kluků. Ruce a nohy měli spoutané a jejich smysly byly zastřeny zřejmě silnou dávkou drog. Od té doby už tři zbývající otroci nespali ve svých kobkách, ale nocovali ve stodole, spoutaní do kozelce.

Blížil se i jejich transport. Za čtyři dny byly konečně převezeni do přestupového tábora v horách. Odtud se také mladý otrok s číslem 42 dostal ke svému novému Pánovi, prvnímu skutečnému otrokáři v Čechách.