Série: Soudy v BDSM
 První případ Druhý případ Druhý případ podruhé

(Varuji předem, tenhle text je na poměry Facebooku opravdu dlouhý, přes šest normostran, a zatížený soudněúřednickou podobou jinak docela hezkého českého jazyka.)

Na workshopu „Jak se nedostat do basy“ měly být soudní případy, v nichž byly BDSM akce zažalovány jako znásilnění, zlatým hřebem na závěr. Vinou ukecanosti přednášejících (včetně autora s první přednáškou) vyšlo tohle povídání až na hodinu natolik pozdní, že mnozí účastníci museli prchnout na poslední spoje do svých domovů. Slíbil jsem jim, že tohle povídání přetvořím z poznámek do nějaké literárnější podoby a dám k dispozici písemně. Anžto mi neštípali dveře sekerou a připomínali se jen velmi decentně, dokopal jsem se k tomu až teď.

První z případů je asi deset let starý a znám ho pouze z usnesení dovolacího soudu, takže nemohu posloužit pikantními podrobnostmi, to podstatné o rozdílných pohledech soudů na konsensualitu BDSM styku a vyjadřování (ne)souhlasu se vyčíst dá. Vynechávám pasáže o právních formalitách, pokud to někoho zajímá v plném znění, nechť hledá usnesení Nejvyššího soudu 7 Tdo 119/2018.

Ti dva se seznámili na internetu a dohodli se, že prostitutka je za 23 000 korun ochotna a schopna splnit veškerá sadomasochistická přání zákazníka. Ten s ní po chatu dohodl masturbačně grafomansky podrobný scénář na několik hodin akce s katalogem praktik, zahrnujícím i její slovní projevy odmítání a nesouhlasu, pláč, odstrkávání nebo třeba kousnutí do penisu. Komunikace ze strany prostitutky budila v zákazníkovi dojem, že jsou de facto stejného sexuálního zaměření. V chatové komunikaci napsala, že se všemi body souhlasí, že mu ve všem vyhoví, že mu těch několik hodin bude po vůli úplně ve všem, vydrží vše, co po ní požaduje, a nemá se o ni obávat.

Z odůvodnění dovolacího soudu nelze vyčíst, jaké praktiky scénář obsahoval, odkazuje v tomto směru na popis skutku v odůvodnění soudu prvního stupně, zmíněno je pouze, že se jednalo o praktiky „na hranici sadismu,“ takže nejspíše žádná brutální řezničina. Stejně tak není zmíněno, že by si ve své komunikaci domluvili stopku a z dostupného popisu vyplývá, že ji s velkou pravděpodobností domluvenou neměli.

Na sjednanou schůzku prostitutka dorazila podle scénáře bez spodního prádla a odehrálo se právě to, co si předem domluvili. V intencích sjednaného scénáře také projevovala nesouhlas a odpor včetně vzdání se nároku na honorář a snahy odejít. Zákazník ve dvou případech kvůli projevům nelibosti nepokračoval v konkrétní praktice a celkově nebyl spokojený s jejím pasivním a chladným přístupem a nízkou spoluprací, a to natolik, že ji nakonec odvezl zpátky na vlakové nádraží, aniž by jí zaplatil jakoukoliv finanční částku.

Do následného dohadování o peníze nebo alespoň část peněz za sexuální službu se ještě vložil přítel té prostitutky, a když se ukázalo, že ani výhružkami policií nepřimějí zákazníka k zaplacení, podala prostitutka tři čtvrtě roku po popsané schůzce trestní oznámení pro znásilnění. Policie ho přijala jako relevantní a výsledky šetření předala státnímu zastupitelství, které v tomto smyslu podalo žalobu, čímž se z prostitutky v terminologii trestního řízení stala zvláště zranitelná oběť, poškozená a svědkyně zároveň a zákazník postoupil z podezřelého přes obviněného až na obžalovaného.

Soud prvního stupně, tedy soud nalézací, uvěřil poškozené, že „nečekala, že by k tomu doopravdy mohlo dojít“ a že na schůzku dojela rozhodnuta od samého počátku projevovat nesouhlas s dohodnutými praktikami, kterým se nakonec podvolila ze strachu. V akutní reakci na stres „zamrzla“ a podle vlastní výpovědi i podle psychologického znaleckého posudku de facto nebyla schopna projevit „kvalifikovaný nesouhlas.“

Ve svém pohledu na případ soud vycházel z názoru, že v sexuálním styku by mělo být běžné, aby partner poznal, s čím druhý partner nesouhlasí, a k tíži obžalovanému přičetl, že „bral vše jako sexuální hru“ a nedokázal rozpoznat, v jakém stavu se poškozená nachází, konkrétně že je ve stresu a svou pasivitou a nespoluprací vyjadřuje nesouhlas, přičemž signalizace nesouhlasu odstrkáváním, slovními projevy, pláčem a kousnutím do penisu byla podle nalézacího soudu dostatečná k tomu, aby obžalovaný o nesouhlasu poškozené s prováděnými sexuálními praktikami věděl a s překonáním jejího odporu byl srozuměn. Podle soudu dal přednost uspokojení svých potřeb a představ před právem poškozené odmítnout pokračování sexuálního styku.

Rozsudkem prvoinstančního soudu byl obžalovaný uznán vinným zločinem znásilnění a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na sedm let. Proti rozsudku se odvolal.

Odvolací soud nepovažoval za nutné provádět další důkazy, protože ty provedené prvoinstančním soudem přijal jako úplné a uzavřené, vyhodnotil je ovšem odlišně od závěrů nalézacího soudu. Podle odvolacího soudu není zřejmé, že by obžalovaný věděl, že se při svém počínání pohyboval již za hranicí akceptovanou poškozenou, tedy zda za situace, v níž veškeré realizované praktiky, včetně odporu poškozené, byly předem domluveny, signalizovala poškozená způsobem pro obžalovaného srozumitelným, že s jeho jednáním nesouhlasí, a zda tedy lze učinit závěr o úmyslu obžalovaného spáchat trestný čin donucením poškozené k souloži.

Odvolací soud shledal pochybnost v tom, zda vzhledem k předchozí dohodě nemohl obviněný považovat odpor poškozené za hraný, a vycházel z toho, že obžalovaný mohl jednat ve skutkovém omylu, respektive že takový omyl nebyl vyvrácen. Soud dospěl k závěru, že signály ze strany poškozené nebyly pro obžalovaného dostatečné k tomu, aby věděl, že jedná zásadně proti její vůli. Tento závěr učinil jednak z důvodu předchozího sjednaného scénáře sexuálního styku, jednak vzhledem ke specifické osobnosti poškozené, z jejíhož chování obžalovaný, který ji neznal, nedokázal rozpoznat, v jakém stavu se poškozená nachází, konkrétně že je ve stresu a svou pasivitou a nespoluprací vyjadřuje nesouhlas.

Odvolací soud zdůraznil a podrobně rozvedl, že naprosto vše, co se kritického dne mezi obviněným a poškozenou odehrálo, bylo do nejmenšího detailu s poškozenou dohodnuto a jí předem odsouhlaseno. Proto se soudu jevilo „maximálně sporným“, zda a jak za této situace po předchozí dohodě s poškozenou mohl a měl obžalovaný identifikovat, že se pohybuje se svými sexuálními aktivitami již za hranicí souhlasu poškozené. S ohledem na osobnostní rysy poškozené byly její reakce pasivní, předem domluvené praktiky strpěla a nijak výrazně odpor neprojevovala, respektive tyto její projevy byly způsobilé k záměně s praktikami, které předem sama s obviněným dohodla (kromě dvou situací obviněným popisovaných, kdy zaznamenal projev nelibosti poškozené a svého jednání zanechal).

Odvolací soud uzavřel, že obžalovaný neznal ani nepředpokládal jako možnou skutkovou okolnost, že poškozená ve skutečnosti s pohlavním stykem nesouhlasí a proto rozsudek soudu první instance v celém rozsahu zrušil a obžalovaného zprostil obžaloby pro žalovaný skutek.

Se závěrem odvolacího soudu nesouhlasil a proti osvobozujícímu rozsudku podal dovolání nejvyšší státní zástupce. Kromě výtek formálně právní povahy, které jsou z hlediska hodnocení BDSM konsensuality a praktik soudem pro nás nepodstatné, namítl nejvyšší státní zástupce, že závazky a přísliby ze světa virtuálního nelze propojit se světem skutečným a že je nelze považovat za podklad reálného chování, neboť přísliby z internetového chatu jsou již ze své podstaty zatíženy takovou mírou nejistoty, že při fyzickém setkání se zúčastnění znovu musí ujistit, co z „chatovaného“ mysleli vážně a co nikoliv. Dále namítl, že žádná dohoda v jakékoli formě nemůže omezit poškozenou v jejím svobodném rozhodnutí, zda a v jaké podobě uskuteční sexuální styk, neboť nikdo se nemůže dopředu zbavit svých základních práv v oblasti svobody a lidské důstojnosti.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací vyvrátil a odmítl pro nás nepodstatné formálně právní výhrady nejvyššího státního zástupce a k argumentaci odvolacího soudu kromě jiného poznamenal, že vyjádření poškozené ohledně projevovaného odporu jsou poměrně mlhavá a nejednoznačná. Poškozená tvrdila, že sice přišla na schůzku podle dohody a podle pokynů obviněného i bez spodního prádla, aby však od samého počátku projevovala nesouhlas s dohodnutými praktikami, což se dost dobře neslučuje. Nejvyšší soud dodal, že zásadní shodu soudů obou stupňů naznačuje konstatování nalézacího soudu, že obžalovaný „dle názoru soudu bral vše jako sexuální hru“. Odvolací soud důvodně upozornil na to, že tento závěr je v rozporu s ostatními pasážemi odsuzujícího rozsudku a v podstatě i se závěrem o vině obžalovaného. Upozornil na to, že jde o vnitřní logický rozpor v odůvodnění rozsudku a chybné zpracování výsledků dokazování z hlediska vyvození závěrů o vině obžalovaného, především v otázce jeho zavinění. Nalézací soud tak de facto formuluje úvahu korespondující s názorem odvolacího soudu, která by však obžalovaného měla vyviňovat.

Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud nepochybil, jestliže neshledal ve zjištěném jednání obžalovaného zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění, konkrétně nedovodil zavinění ve formě úmyslu a neshledal v něm znaky ani jiného trestného činu.

Ohledně námitky o nízké závaznosti dohod z internetového chatu nejvyšší soud konstatoval, že je jen na účastnících internetové komunikace, zda k realizaci tam vyslovených tvrzení a dohod ve skutečnosti přikročí. To poškozená učinila a již svým příchodem na schůzku, navíc přesně podle pokynů obžalovaného bez spodního prádla, dala najevo, že hodlá dohodu realizovat. Pokud z toho za této situace obžalovaný vycházel, není v tom nic zásadně logicky chybného.

K námitce o právu na svobodné rozhodnutí, zda a v jaké podobě uskuteční sexuální styk, dovolací soud odpověděl, že spornou otázkou v této věci nebylo právo poškozené na svobodné rozhodnutí, ale to, zda obžalovaný věděl, že poškozená s pohlavním stykem nesouhlasí, a zda tedy úmyslně donutil poškozenou k pohlavnímu styku.

Nejvyšší soud si neodpustil rýpnutí do nejvyššího státního zástupce podotknutím, že „když dovolatel uvádí, že obviněný naplnil svým skutkem zejména i subjektivní stránku skutkové podstaty zločinu znásilnění formou nevědomé nedbalosti, jde patrně o nesprávné vyjádření, k němuž došlo omylem, neboť trestný čin znásilnění je trestným činem úmyslným“ a konstatoval, že napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Už jenom za sebe dodávám, že i já v tomto případě považuji za oboustrannou chybu absenci domluvy o stopce. Podotýkám také, že trestní oznámení pro znásilnění by mi připadalo výrazně důvěryhodnější, kdyby mu nepředcházel pokus vyrazit z „pachatele“ peníze.